superhrdina

v zahradě kolem zdánlivě pusto
zpuchřelé šňůry se táhly mezi hrušněmi
vlci tam leželi ve vysokých kopřivách
na smrt unavení srst horkou sluncem
tiše oddechovali tiše s vytřeštěnýma očima

obklíčení hrajeme prší vyhrávám fixluju
trochu se kaboníš že mám jako štěstí
přitom pozoruju z okna jak země chladne
kopřivy a plevel zamořují vzduch malými muškami
zatímco utíráš nádobí poslepu zatahuju závěsy
to abych neviděla vlky brázdit trávu
je noc sedíme v posteli prostřené jak stůl
škrobené a studené zamyšlení zaposlouchaní
tak jako bychom seděli na motorce
objímáš těžkej polštář objímám tebe
a vlasy mi vlajou rychlostí

nejčerněji je na verandě
vrčí melodicky jako cesťáci vrčí sladce
a lstivě a elektřina jim přeskakuje ze hřbetu na hřbet
zaklání hlavy vyjou a z hrdel se valí černej kouř
je noc a moje náměsíčnost ráda přivyká zvuku vody
oni vrčí jako pobřeží plný kamenů hledám žebřík
abych pak jak telepatický maják
mohla stát v bílé košili na střeše
volat je
a komínem pustit dovnitř

z ložnice praskají výboje vřava rámus
pak ticho představuju si peřiny jak pomalu
slehávají když vstoupím už zase spíš
k smrti vyčerpaný klidně oddechuješ
a břicho máš plné
tak to asi teda vážně budeš superhrdina
říkám si ale jistá si budu teprve
když si pak ráno olízneš vlastní loket