Zázrak (?)

Je tomu pár let. V situaci, kdy docházel dech mému prvnímu mobilu a já se klepala strachy, kde vezmu na nový, modlila se, ať se stane zázrak, se opravdu stal. V pozdní letní trávě, kousek od chodníka, pod košatou ještě třešní, se zamodral ve chvíli, kdy jsem, plná starostí a smutku procházela kolem. Pamatuji, že se mi rozbušilo srdce, když mizel v kapse mého kabátu. Celé ty dlouhé roky jsem se styděla za své selhání. Málo mi pomáhala vratká obhajoba, že by ho beztak někdo jiný také nevrátil. Ten, kdo ho ztratil, možná plakal... . Nejmladší syn se bez mobilu neobejde. Či spíše já se neobejdu bez toho, aby ho měl neustále při sobě, když nás každodenní povinnosti od sebe vzdalují přes celou Prahu a co čtrnáct dní přes polovinu republiky. Periodicky je ztrácí. Ten poslední byl už pátý. Nervy mi tečou, ale před kolapsem mě pokaždé zachrání výčitka, vzpomínka na "modráska" - jako by mi říkal: To máš za to! Nevím, co mě k tomu vedlo, ale číslo naposledy ztraceného jsem z paměti svého mobilu nevymazala. Zvláštní pocit mi v tom zabránil. A hle! Za pár dní se rozezvonil. Žel, krátce tak, že jsem nezaslechla ani dech na druhé straně. Poslala jsem tedy v plané naději zprávu s prosbou o vrácení za dohodnutou odměnu. Ticho. Dlouhé dva týdny ticho. Vzdala jsem to. Syn dávno používal další z mých mobilů a já se učila funkcím nového. Včera zazvonil znovu. Vzala jsem sluchátko a ejhle! Mužský hlas. Panicky trochu, ale sděloval, že našel synův mobil a chce ho vrátit. Kdy a jak? Odměna? Ale kdeže!Ani nápad! Už tak mi něco z kreditu provolal a moc se za to stydí. Jsem prý věřící? Zázraky se dějí, sám je jejich svědkem často. Rád se na jednom z nich bude podílet. Cestou na smluvené místo volal znovu. Prý povinnosti, znáte to. Mobil předají kamarádi. Netřeba se bát, žádný podvod. Skutečně, pár mužských hlasů v jeho blízkosti něco zaníceně řešilo. Z hlasu a způsobu vyjadřování jsem se už předem bála, že jde o divná individua. Teď víc. Nicméně jsem pokračovala v cestě, je přece den a všude plno lidí. S pocity, že nic nebude probíhat hladce, jsem se v duchu rozloučila s představou, že je mobil s pro mě důležitými daty na dosah. Na stanoveném místě jsem ostražitě pokukovala po všech homelesácích kolem a hledala identifikační znaky. V mém mobilu skončilo pár jejich fotek. Pro všechny případy. Muž, který mě oslovil, byl ostýchavý člověk příjemného vzhledu a zdvořilého vystupování. Omluvy za kamaráda nebraly konce: Víte, paní, on není zlý člověk, ale žije sám, je svobodný, děti nemá, nechápe, že to pro vás byla těžká situace. My mu s kámošem říkali, že to tak nejde, že ho musí vrátit. Víte, v mládí míval kapelu, hráli Black Sabathy a tak, krev a násilí. Když jedenkrát zjistil, o čem to vlastně zpíval, tak se z toho pomátl. Často mívá deprese. Styděl se před vámi, abyste si o něm nemyslela, že je zloděj. Poprosil mě, abych vám tu věc předal. Nezlobte se, prosím vás. Jsme tady za prací, potíže s bydlením, je drahé. Chodíme tu na brigády. Doma rodiny. Není to zkrátka žádný med. Provolali jsme vám něco z kreditu, tak se prosím vás nezlobte. A pozdravujte chlapečka. Lekce. V mnoha ohledech. A potvrzení všeho, co ovládá mé myšlenky. Vždycky se najde cesta, jak se dostat z jakékoliv šlamastyky. Jenom neztratit sám sebe. Mám za to, že můj dluh je konečně splacen. Na "modráska" už smím zapomenout.

---