Nejistota dalších dnů

Už nechci se bát,

jestli budeme spolu snad.

Nechci prázdně Vám psát,

Marně chválit každý Váš klad.

Přesto píši Vám se srdcem v dlani zas,

jako Slunce po ránu budí Vašich krás.

Píši Slunci svému, aby zvědělo,

ve dvou že se létá po nebi snáz.

Jestliže existuje cesta do sedmých nebes,

jejich bránu jsem nikde než-li u Vás neviděl!

Na neštěstí přede mnou zavřena stanula,

což nejhorší můj dosavad byl úděl.

Nejsem bohatý a krásný princ,

a jistě že chyb mnohých mám!

Možná víc než dokážeš unést,

leč co víc, já se s nimi musím, potýkat sám.

Za to Vy! Vy jste mé blankytně čisté nebe,

když smilná zem jsem já.

Vy jste ve mne dobro,

když zlost se ve mne dá.

Ó ano, i důvod proč dýchat, můj Vy jste,

Vás nebýti, mé tělo bezduchým jest.

Vy jste tou, kdož naučil mě snít,

Tou, co v noci mě budíte a nutíte v žalu klít.

Miluji a neumím to skrýt,

pro Vás, v očích lásku, nechám se životem bít.

Jen když k nohám Vám mohu ulehnout,

tu na zemi, kleče, moci číše lásky Vaší, dosyta pít.