Vyznání nehynnosti

Když jsem v temně chladné noci zcela sám,

a pomyslím jen krátce na tebe,

země se mi pod nohama začne třást,

a já vznesu se, letím k tobě, letím do nebe.

Letím do výšin nebývalého jasu.

Záři, planoucí svým nachem, již z dále vidím.

Je to ráj, kde Romeo a Julie, Tristan i Isolda,

žijí vzdor jejich tragickým osudům,

vzdor jejich smrti, vzdor stinným síním.

Je krásné vidět ty tváře milenců,

jejichž osudy tak nešťastně se zapletly.

Vědět také, že jim konec s výdechem nebyl,

že lásku smrtí, možno zastavit není,

a že zde jejich pupeny lásky v pevnou větev dokvetly.

Proč stejně jako oni, my dva se nemilujeme?

Má láska té jejich se ani o málo neliší,

snad jen, že o tolik bolí více,

téměř jako mečem v srdci bodnutí,

liší se jen o tolik, že ani tím to neskončí.

Tak co je špatného na mé lásce?

její vroucnost vzplanutá jen z Tvých očí?

Prozraď mi to tajemství, ať vím,

proč život tratím v samotě prázdných dnů.

Pravdu o tom, proč obdařuješ mě takovou citu sečí.

Chtěj méně a dám Ti víc,

než vídáš ty ve svých představách.

Chtěj legendu, mýtus, vejce dračí,

polezu pro něj do samých pekel,

po plamenných zatracenců stěnách.

Tak buď mou a dovol mi Ti přání plnit!

Buď mou, dovol mi Ti věčně sloužit.

Jen prozři, co v srdci k tobě citu nosím,

Lásku Ti přísahám a sobě skon,

jestli dovolím si ten slib kdy porušit.