Zrcadlo

Zrcadlo

Fí byl nakažen nemocí, na kterou se těžko hledá lék. Každá snaha po nalezení léku nemoc totiž ještě více rozněcuje. Existují na ní sice léky, ne na každého však zabírají a čím déle je člověk hledá a čím více léků bez výsledku zkusí, o to menší je šance, že zabere ten další. Nejlépe na tom jste, pokud lék vůbec nemusíte hledat a šťastni jsou též ti, kterým zabere už první lék, který vyzkouší. Ani jedno ani druhé však nebyl Fíův případ. Vyzkoušel již dlouhou řadu léků a nic. Hledal svůj lék příliš dlouho a bezvýsledně. Jak čas plynul, ztrácel pomalu naději na vyléčení. V určitém stadiu nemoci je totiž lék již nezbytný.

Když Fíova nemoc dospěla do této fáze a on stále nemohl svůj lék najít, rozhodl se, že vyzkouší moc kouzelného zrcadla. O kouzelném zrcadle se dozvěděl již dříve. Pohlédnutím do zrcadla prý nemocný spatří to, co je mu pravým lékem. Podle svědectví těch, kteří to již zkusili, je toto léčení velmi náročné a nebezpečné. Posedlost, která nemoc vždy provází, však Fíovi nedala na vybranou a Fí se k tomuto kroku odvážil. I vypravil se na cestu ke kouzelnému zrcadlu.

Přišel k Popelavému paláci, ve kterém kouzelné zrcadlo hlídá strážce. Ten má za úkol posuzovat, zda příchozí smí být k zrcadlu vpuštěn, či nikoli. K tomu je nadán mimořádným zrakem, který dokáže proniknout až do hloubky lidské duše a číst v ní jako v knize. V poslední době si však strážce i s tímto darem není příliš jist a v lidských duších čte obtížně, neboť lidé pečlivě skrývají svá nitra a šálí strážce, jak jen mohou.

Fí tedy přišel ke strážci a ten ho přirozeně nechtěl vpustit dovnitř. Fí s žíznivostí vysvětlil strážci povahu své nemoci a vylíčil mu bezvýsledné hledání léku.

„Co chceš, Fí, od kouzelného zrcadla?“ řekl však strážce. „Není jisté, že tam najdeš lék na nemoc, která tě sužuje. Zrcadlo samo o sobě není lékem. Navíc, nemohu tě tam vpustit.“

Tu Fí prosil strážce, aby směl jen na chvíli pohlédnout do zrcadla. Ví, že lékem není zrcadlo, nýbrž jen to, co v zrcadle uvidí, mu může pomoci lék najít. Strážce si začal Fí pozorně prohlížet.

„Nejde to.“ pravil po chvíli. „I kdybys pohlédl do zrcadla a skutečně našel lék, nemohl by ses již vrátit zpátky. Vrať se domů, Fí, a hledej lék jinde. Tohle není tvoje cesta.“

„Vždyť zde byli jiní, kteří to zkusili a vrátili se vyléčeni.“ namítl Fí.

„Vrátili se vyléčeni. Možná. Nebo si to alespoň mysleli. Ano, byli tu mnozí. Většina z nich však lék nenalezla v zrcadle, nýbrž ve světě, cestou k paláci nebo při cestě zpět. Věř, že už sama cesta k Popelavému paláci je silný lék, který mnohým zabírá. Něco ti řeknu, Fí. Skoro každý jednou říká, že pro sebe lék nalezl a skutečně tomu i věří. Lékem se mu lék stane právě tehdy, pokud věří tomu, že je to lék. Pokud ne, není mu lékem nic.“

„Ani to, co spatří v kouzelném zrcadle?“

Strážce si Fí pozorně prohlédl a snažil se očima proniknout až do jeho nitra. Pak pomalu řekl: „Ano, v kouzelném zrcadle snad. Ale řekl jsem: od zrcadla není cesta zpátky. Vrať se do světa, věř, že lék najdeš.“ Strážce zkoušel Fí ze všech stran, hledal skulinku, kudy by se nejlépe dostal svým zrakem k jeho srdci.

„Pusť mě tam tedy.“ vyhrkl Fí. „Nevěřím, že mě ještě něco ve světě může vyléčit. Zkusil jsem už všechno. Jedinou mojí nadějí je kouzelné zrcadlo. Přijmu to, že se nebudu moci vrátit zpět do světa, jen když naleznu lék. Nevěřím, že mi můj lék může dát svět a bez léku už nemůžu ve světě přebývat.“

Strážce se na Fí zahleděl ještě pozorněji, svýma ostrýma očima ho doslova prořezával. Díval se dlouho a s vážným výrazem v obličeji. Trvalo to několik minut, co se na sebe vzájemně dívali, mlčky a nehnutě. Pak náhle strážce změnil tón hlasu.

„Ó, jak bys mohl ve světě nalézt lék na svou nemoc? Vidím do tebe, Fí. Konečně vidím jasně. My strážci umíme odhalit pravdu, která vězí ve člověku, a kterou ani on sám leckdy netuší. Každý, kdo sem přichází, má svoji pravdu, jen svoji. Jen podle toho určujeme, koho vpustíme k zrcadlu a koho ne. Povím ti také, co v tobě vidím. Je to tohle: Jsme stvořeni z okamžiků, Fí. Jediné, co za celý život nalézáme, jsou okamžiky, z kterých jsme my sami stvořeni. Z těchto okamžiků skládáme a tvoříme svět. Kamínek po kamínku. My to děláme, Fí, nikdo jiný. Říkám ti: není boha, který by to za nás dělal. Vyrváváme okamžiky ze svého chaosu a skládáme je do mýtu, který pak nazýváme světem. Tvoříme svět sami ze sebe. Stejným způsobem, z okamžiků, sestavujeme náš vlastní život, z okamžiků již ztracených, ze vzpomínek. Vyrváváme vzpomínky z našeho chaosu a dáváme je do mýtu, který nazýváme životem. Svět a život je to samé. Svět jsi ty, Fí. Stvořil jsi ho, tvoříš ho stále. Ty to víš, pro tebe je toto pravdou. Proto nemůžeš najít léku, zatímco mnozí jiní lék pro sebe našli. Lék nemůže pocházet z tebe, Fí. Nemůže pocházet z nikoho, koho má léčit. Rozumíš teď, proč se nemůžeš vyléčit, Fí?“

„Ale, existuje ještě jiný svět, ten pravý? Ne ten, který tvoříme my ze svých okamžiků, ale ten, co byl před námi? Skutečný svět? Ten by byl pro mě lékem!“

„Obávám se, že ne, Fí. Ty ve svět už nevěříš. Jediná možnost je spatřit ho v zrcadle. Tam ano. Ale kdo z živých směl nahlédnout do zrcadla? Ano, byli tu takoví, Fí, jejich zástup je však řídký. Vidím v tvém srdci ještě tohle: Pohlédnutím do zrcadla stvoříme nakonec, ale až úplně nakonec, sami sebe. Ne již náš život, ale samotné nás. Ne již z našich okamžiků, nýbrž z věčnosti. Nejen, že stvoříme sami sebe, ale stvoříme i skutečný svět, takový, jaký byl, je a bude bez ohledu na lidi, kteří ho poznávají a poznáváním znovu tvoří. V to ty věříš. Teď to vím a proto tě můžu vpustit k zrcadlu. Ale říkám ti: ne každý snese pohled do zrcadla. Jsou tací, kteří si před zrcadlem zakryjí oči, aby nemuseli obraz v zrcadle znovu vidět, schoulí se do kouta a nechtějí více tvořit. Nemohou však již zpátky a jsou uvězněni před zrcadlem, do něhož se nesnesou dívat. Vím, na co se chceš zeptat – čím je určeno, kdo v zrcadle tvoří a kdo ne? My sami se rozhodneme, Fí. Rozhodneme se, jestli chceme tvořit to, co vidíme v zrcadle, nebo ne. Víc ti nemohu říct, protože víc nevím.“

Po těchto slovech strážce otevřel bránu Popelavého paláce a Fí vešel dovnitř. Strážce ho nenásledoval, jen bránu opět zavřel a posadil se na své místo u vchodu. Fí prošel šachovou síní s vysokým stropem, avšak zrcadlo neviděl. Po stranách síně byly řady květináčů s popelem, ze kterého vyrůstaly oranžové orchideje. Chtěl se vrátit zpátky a zeptat se strážce – přiběhl k bráně, ta však již byla zavřená. Pak se znovu otočil do síně a všiml si, že obrysy všech věcí v síni jsou náhle jiné, ostřejší, než předtím. Tu pochopil. Prošel síní až na konec a podíval se vzhůru.

Ocitl se doma, ale tento domov byl jiný. Vlastně, nebyl ani tak jiný, jen jeho obrysy byly jasnější. Byl to Fí kdo se změnil.

Strážce se nemýlil. Cesta zpět již nebyla možná. Ačkoli byl znovu doma, ocitl se Fí v prostoru nepřístupném ostatním lidem, v prostoru, v němž se ocitají ti, jež uštknul had duchovního života a jež nakonec nemohlo nic jiného vyléčit, než pohled do zrcadla. Jeho pravidla, zákonitosti a všechno, s čím se tam Fí setkával, nebyly ostatním lidem sdělitelné. Byl sám. Avšak tato samota nebyla zlá. Pohled do zrcadla zřejmě snesl.

14. února 2009