Nadhled, to je to, co mi chybí

Nadhled, to je to, co mi chybí… 

Pohledem mých očí je svět tak trochu zkreslený cylindry. Dívám se tedy na věci jinak, a po pravdě, ten pohled se mi tak úplně nelíbí. Je to co vidím a zažívám skutečnost, nebo jen vícesmyslným pozadím?

Pondělní ráno bylo jako vymalované. Takový mráz ve městě. Ani se mi nechtělo vycházet. Kdybych nemusela pro brýle, do internetové kavárny, na pohovor a na rande, vůbec bych se o to nepokoušela. Ovšem, motivace byla silná. Nesmyslně silná…

Usměvavá personalistka, evidentně mladší než já, mě od prvního pohledu zaujala. Nebyla prototypem vymodelovaných krasavic intelektuálek, ale spíše holčinou z předměstí. Kudrlinky jí splývaly na ramena, líbila se mi její nevysportovaná žensky tvarovaná postava. Byla mladší než já. Smála se mým historkám z pracovního prostředí, náš první pracovní pohovor trval hodinu a půl, z toho hodinu jsme vedly tzv. společenský chat.

Jsem zvědavá, zda jsem zapůsobila i profesionálně. Svoje vědomosti vyčtené z internetu ve vztahu k firemnímu finančnímu auditu jsem nemusela vůbec použít. Stačilo se zmínit, že jsem rovněž klientem.

První den v nové práci jsem si ani nemohla představit lépe! Počítač nefunkční, židle chybí, vedoucí je nepřítomna a kolegyně mě přehlížejí, jako paseku. Šla jsem si tedy zjistit, kde je kantýna, že bych třeba nasbírala pár neoficiálních zpráv. Malá jídelnička mi hned dala vysvětlení, proč je na oběd třeba jen půlhodina, protože po delším čase by se mi do talíře dívali nedočkavci o místo k sednutí, nebo by se mi minimálně chtěli vecpat k mini stolečku se svým táckem na stojáka. Na oběd bylo ještě brzo, ale potěšilo mě, že když nikdo další nejevil o mou osobu v práci zájem, pak slečna na recepci si ještě stále pamatovala moje zmatky z posledního pohovoru před třemi dny. Evidentně na ni zapůsobilo, jak jsem vhodila návštěvnickou kartu místo do škvíry poblíž neviditelné skleněné stěny do stříbrné mini schránky na dopisy a pak jsem škemrala za sklem, že se nemohu dostat ven. Po pravdě, miluji tyhle systémy, miluji skleněné výtahy a neviditelné vypínače. A miluji kontingenční tabulky, při jejichž používání se ve srovnání s ostatními cítím, jako největší pablb na světě.

Druhý den jsem absolvovala seznamovací kolečko po společnosti, ze kterého si pamatuji, že mrňavá paní je velkou šéfkou a vysoký mohutný chlap s dlaněmi tak akorát „do ruky“ je šéfem IT oddělení. Není toho mnoho, co by mi v hlavě utkvělo, ale díky i za tu kapku v moři.

Nafasovala jsem kancelářské potřeby a z domu jsem si vzala rádio. Zřejmě se tento prostředek příliš neshodoval s tichou kulturou v kanceláři, ale aspoň přiměl ostatní k hovoru o kvalitě zpěváků. Začali se kolem mně rovněž pohybovat i postarší „ajťáci“, nicméně, jak už to v takových středně velkých firmách chodí, jeden uměl zprovoznit jen jeden software, a kdo zprovozní další tři a zda-li k jejich užívání mám oprávnění a když ano, pak jaké, už nevěděl nikdo. A tak jsem zůstala na mrtvém bodě až do dalšího pondělka, kdy se mi dostalo poněkud neurvalého přijetí od jedné z kolegyň a to v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že tato softwarová anabáze je v její kompetenci. Jak milé a jak neuvěřitelně rychlé!

Po prvních čtrnácti dnech získávám na pocitu, že ve společnosti pro mě není práce. Že by to bylo nastalou recesí? Zmínila jsem se o tomto faktu své nadřízené, leč ta mi, s poněkud uštěpačnou poznámkou, připravila úkol hoden mistra. Po takřka třinácti letech zkušeností a se seniorským platem jsem dostala na starost pokladní dokumenty. Překvapilo mě, že dovedla odhadnout můj pracovní potenciál tak rychle.

Nadcházející pondělí budu na svém novém pracovišti třetí týden. Kdybych neměla obrazovku namířenou rovnou ke vstupním dveřím, začala bych chatovat na internetu. Hledat jinou práci nemá v tuto chvíli smysl, co když by někde jinde byli s mou vyvíjenou aktivitou spokojeni? Rázem bych se na svém hodnotícím žebříčku dostala o pár šprušlí níže.

Je tedy na čase se na práci začít dívat s nadhledem a dělat díry v eidamu!