divnej pocit

Je ti divně. Jedeš vlakem, posloucháš svou muziku, o který víš sám nejlíp, že je fakt dobrá, a žádná špína ti to ani z rádia, ani z televize, ani z internetu, ani z pozice průměrnýho fanouška hluboce podprůměrné hudby, ke které se přes zmíněná média dá nejlíp dostat, nemůže potvrdit ani vyvrátit, protože je to prostě špína. Ale to jen pro ilustraci.

Koukáš po tý holce naproti, je ti nějak strašně povědomá, jako kdyby si s ní kdysi mluvil, třeba jen náhodou, zkoušels ji ukecat k návštěvě čajovny nebo tak něco. Nebo sis s ní jen kdysi v záchvatu krátkého snížení hladiny misantropie v krvi prostě povídal. Víš, že nemá zájem, protože si čte knížku a i mírná znalost řeči těla ti to jen potvrdí. Ale stejně seš zvědavej. Máš z ní divnej pocit.

Lidi, kteří tě nechápou, dělají, že tě chápou, a tráví svůj čas tím, že se rozepisujou, co seš to za debila. To je normální, setkáváš se s tím denně. Toho člověka od vidění znáš, myslel sis, že o něm máš určitý obrázek. Zklamal, což lidé dělávají často. Nic zvláštního, nic nového pod sluncem. Ale přesto z toho máš divnej pocit.

Člověk kterej je jeden z mála, komu plně důvěřuješ, se k tobě nehlásí. Občas to tak dělává, ale je v tobě až moc divnýho pocitu, než aby sis přiznal, že je lepší nechat to bejt, dát tomu čas, zítra jí dát pusu a ujistit se, že je všechno tak, jak má být. Hlodá tě to. Ta zvědavost, ta nervozita. Máš divnej pocit

Měls ho už mockrát, vrací se ti neustále. A ty ho všem, kdo jsou ochotný poslouchat, vždycky rád vysvětlíš, i když je ti jasný, že je jim to zaprvé u řiti a zadruhé i kdyby nebylo, stejně tě nepochopí. Je to jak kdybys vyšel v létě ven na chodník jen v ponožkách. Ty cítíš ten hnusnej asfalt polepený žvejkačkama a psími lejny, cítíš ho nějak divně blízko. Ale zpočátku tě nenapadne, že sis prostě a jednoduše nevzal boty. Víš jen to, že 'Něco je špatně'. Cítíš to. Víš to v hloubi duše. Máš pocit, že stačí jen na správném místě zapáčit, a pravda o tom pocitu na tebe vysvitne zlatou září jako v animáku poklad zavřený v truhle. Jenže tady nestačí podívat se dolů na nohy. Je to horší... Můžeš jen sedět... a doufat. A sedět... a doufat. Že je všechno v pořádku, že je to jen ten pocit...

Mám trochu strach.