Snové bláznění

Děcák. Jako každý nedělní podvečer i dnes se konají zápasy mezi hračkami a nejmenšími z dětí. Pirátský Hrad z Lega byl minule rozdrcen. Ale dnes? Děcákoví bachaři už stojí okolo ringu i se svými přetlustými doutníky a vsází se. I kde které ze zasviněných a uslintaných děcek si přihodí pár sirek na jednu nebo druhou stranu ringu. V levém rohu je posazený ten nejobyčejnější hnědý plyšový medvídek. Do protějšího rohu právě rozevlátá křepčící jeptiška vpustí bojovné batole. To se valí dopředu jako tank, po krysím způsobu střídá nožky. Tedy kdo je hračka a kdo děcko? Je to mimino jen na klíček, jedno z těch, které umí i papkat nebo si cíknout do plenek? Tím pádem je pak v plyši  navlečené nějaké dítě? Jako tenkrát ta holčina zašitá v prasečí kůži? Medvídek se po zadku šine do ringu.

Mimino se nejistě postaví na zadní - ono je živé!

Medvídek se líně došine k děťátku. Zakloní se a udeří hlavičkou mimino do pupíku. S tím to ani nehne. Naopak, začne plyšákovi pěstičkami škubat chloupky. Ohrnuje přitom pysky a sliní. Medvídkovy voči jsou k bolesti skelné.

Bachaři řvou: „Zab tu chundelatou svini!“ Nebo: „Prožeň drápy tomu prckovi prdelí!“   

Mimino utrhne medvídkovi ručku, on si hned druhou tlapkou vyrve vočíčko.  Á ten starý trik! Snaží se drátem vypíchnout vočka miminčí.

Můj věrný spolusirotek se ke mně nakloní, řka: „Vidíš, jak se tady chovají k malým dětem? Musíme prchnout!“ Vší silou odtrhnu svoje vočka od fascinující scény. Přikývnu a konečně ruku v ruce navlečení v košilkách odejdeme.