Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZdání klame a všechno je jinak
21. 02. 2009
2
10
740
Autor
Petr Klička
Pro tuto práci jsem čerpal z přednášek PhDr. Jiřího Kučery Motto: Jsem, tedy jsme Osnova : 1. Cogito, ergo sum 2. a) Brain in the vat b) Já, my a inverzní spektrum c) Zde a nyní d) Determinismus versus volba 3. Od jistoty k otázkám
Začnu tím, co je pro mne dokonale jisté. První osobu jednotného čísla jsem v předešlé větě použil zcela záměrně. Descartesovo "Cogito, ergo sum", myslím tedy jsem, by ztratilo převodem do dalších osob svůj axiomatický význam, který je pro mě tak zásadní. Ale co vlastně jsem? Tak, jako pociťuji a potvrzuji svou existenci, nemůžu potvrdit existenci kohokoliv či čehokoliv jiného. Ale co víc, nemůžu upřesnit ani svou existenci. Vím, že jsem, ale nevím, co jsem.
Pustíme se teď po stopě malého myšlenkového pokusu. Dejme tomu, že mé centrum vnímání je uloženo v mozkové tkáni. Dále, že by můj mozek vypreparoval špičkový tým neurochirurgů, uložil by ho do skleněné báně s fyziologickým roztokem s automatickým přísunem glukózy, kyslíku a kdoví čeho ještě, bez čeho by můj mozek nevydržel. Vstupy a výstupy mozku by byly napojeny na vstupy a výstupy počítače, který by dokonale přijímal, zpracovával a vysílal signály. Počítač by tak vytvořil dokonalou simulaci smyslů a podnětů. Vytvořil by perfektní virtuální kopii mého těla a světa, jak bych si jej pamatoval z doby před operací. Vše by se po operaci rozběhlo normálně, lékaři by mně kontrolovali na lůžku, rodina by mi přinášela bonboniéry, já bych z nich tloustnul a těšil se domů. A ve skutečnosti by mohl být zbytek lidstva vymýcen nejstrašnější a poslední chřipkovou epidemií. Asi bych se to nikdy nedozvěděl. Neměl bych šanci poznat skutečnost. Postoupím ještě dále k abstrakci. Mozek jako tkáň je součást smysly poznaného světa. Tedy sám o sobě může být klam, který mi možná vnucuje počítač nebo opravdu škodolibý démon, který nepotřebuje ani můj mozek ani počítač, aby vytvořil mou představu všeho se všemi zákonitostmi a výjimkami. Kde tedy sídlí vědomí? Je vázáno na hmotu? Existuje hmota? Nejsem tu sám? Vždyť Descartes může být jen nastrčená představa!! Nejsem komickou hračkou hnusného démona? Jediné co mi říká opak je každodenní zkušenost a nepravděpodobnost jejího opaku. Bohužel, i velmi málo pravděpodobné jevy nastávají. (Výherci loterií říkají bohudík.)
Strašná představa, být sám a ještě být ovládán něčím, co nemohu poznat. Brr, z toho se točí hlava přímo metafyzickou závratí. Přeskočím raději k tomu, že platí: "Jsem tedy jsme" a je nás více než pět miliard. A protože všichni relativně stejně vypadáme, asi budeme stejní v principu poznávání a ve vztahu vědomí k hmotě. Je nepravděpodobné, aby existovalo na pět miliard různých způsobů vnímání. Kde je důkaz, že František Novák z vedlejšího pokoje vnímá kvalitu barev ve spektru převráceně než já. A kde je doloženo že, Lio Ču Wang Sun vnímá barvy podobným způsobem, jako já vnímám zvuky? Tak tenhle důkaz právě nemáme, a vypadí to, že nikdy mít nebudeme. Jedním z důvodů je, že podobná témata jsou v exaktních vědách stále ještě TABU a jsou odsouvána s pejorativními komentáři nebo aspoň se soucitnými úsměvy "chápajících psychiatrů".
Myslím, tedy jsem. Jsem, tedy jsme. Jsme a jsme stejní. Jsme zde a nyní. Ale co je to teď? Teď a tady ve svém pokoji píšu tenhle napůl nesmysl a vy se teď někde na svém tady snažíte vylovit myšlenku, kterou jsem tady teď pěkně zamotal. Předpoklad, že časové teď je analogie místního tady, přináší další zajímavé úvahy. Vše by bylo předem určeno - determinováno. Teď a tady závisí čistě na pozorovateli, který pozoruje a také vyslovuje. Naivní představa času říká, že co bylo, to bylo a už to není, a co bude ještě není. Slovem nyní vyjadřujeme hranici mezi tím, co bylo a tím, co bude. Bylo, nebylo, objevil se Einstein. Z objektivní pozorovatelny v čase nemůžeme slovem nyní označit vůbec nic nebo vlastně všechno. Jeden člověk poprvé křesá oheň, Caesar vrhá kostky, Johanka stojí na pranýři, Goya maluje oblečenou a nahou Maju, Einstein se obléká do jednoho ze sedmi stejných obleků, já píšu tyto řádky, vy je čtete, a několik lidí, zvířat a rostlin opouští naší galaxii. O tom posledním jste zatím nic neslyšeli, ale vaši potomci jednou uslyší. Zda je čas kontinuální nebo kvantován, přenechávám někomu jako téma na další esej. Existujeme-li vedle sebe Caesar, Johanka, Goya, Einstein, ty a já, milý čtenáři, musí nás být mnohem více než šest, protože například Goya se rodí 30. 3. 1746, je odmítán v konkurzech pro přijetí do Královské akademie, studuje v Římě, je na vrcholu slávy a zároveň existuje celá řada Goyů v jeho životních situacích, celá řada tady a teď. Kdo z Goyů má právo říct teď! Já jsem ten pravý Goya! Jenže, co já, já přece myslím, a současně tedy jsem, a teď píšu malé u!! A myslím právě teď a tady!! Existuji tedy mnohokrát až nekonečněkrát, podle toho zda je čas kontinuální či kvantován? Ne, myslím, tedy jsem. Jsem jenom jednou a více si neuvědomuji. Vynechejme otázku začátku času, představme si, že vidíme všechno z objektivního hlediska, vidíme vše, co se kdy stalo, děje i stane. Na jevišti času bychom pak bez časové souřadnice všechno viděli všude, každý element se s určitou pravděpodobností dostane za nekonečně dlouhou dobu na nekonečně mnoho míst. Změť, tmavé pole, které dostaneme, podobně, jako když na mapu naneseme všechny poledníky.
Nabízí se otázka: "Může být budoucnost determinována stejně jako minulost a přítomnost?" Determinaci by mohly zajistit přírodní zákony, z nichž známe jen konečný počet z pravděpodobně nekonečného množství. Kdybychom je znali všechny, dokázali bychom jít krok po kroku a předpovědět nekonečně mnoho událostí. Hustá síť okolností navzájem se ovlivňujících by byla schůdná pro pavoučka naší předpovědi. Věděli bychom například, že naše myšlenky jsou fyzikálněchemické procesy v mozku a jsou stejně předpověditelné jako vše ostatní. Dokonce bychom věděli, kdy se narodí stejný věštec-vědec, jako jsme my a co předpoví. Byla by to nuda. A kdo ví k čemu všemu bychom se dobrali. "Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, než-li budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu." (K. J. Erben, Kytice) Vyhnuli jsme se tím ovšem otázce, co je a co není determinováno. Existují-li přírodní zákonitosti, řád věcí a událostí, tak jak ho poznává věda, je vše určeno. Sice mimo dosah lidské vědomosti a znalosti, ale je. Náhoda a svoboda volby tu nemá prostor. Osud naopak. Vlastně, pokud by byl někdo nekonečně moudrý znalec zákonitostí a osudů, pokud by věděl o všem, co se kde šustne, nebylo by divu, kdyby právě on byl stvořitel a zákonodárce, někdo, kdo oživil představu světa. Třeba by věděl, že sám prostě logicky nemůže existovat a nakonec by přestal v sebe věřit. Věřit můžeš, čemu chceš, snad tě za to neupálí. Není-li myšlenka a vůbec celé vědomí fyzikálněchemický proces, není-li determinována předchozími událostmi a přesto ovlivňuje další průběh a tím determinuje, zasahuje něco metafyzického do přírodních zákonů. Zde přírodní zákony přestávají platit. A to vědec zatím nikdy nepozoroval a málokdy připustil, alespoň si to oficiálně žádný nedovolil říct. Jestli je pravda to poslední, že se jen neodvážil mluvit, je to jeho škoda, možná by se jednou citoval jako Giordano Bruno.
A závěr? Od jistoty jsem přešel k otázkám. Každý den věříme v to, co poznáváme. Pravděpodobnost jsme si definovali jako zákonitost. Doufáme, že to, co se potvrzuje léta, staletí, celé věky se během zítřka nevyvrátí. A stane-li se tak, tak jen díky jinému ještě úžasnějšímu přírodnímu zákonu. Tak tedy ještě jednou: "Věř, čemu chceš...
...a klidně si věř, že tomu věříš z vlastní vůle!"
Pustíme se teď po stopě malého myšlenkového pokusu. Dejme tomu, že mé centrum vnímání je uloženo v mozkové tkáni. Dále, že by můj mozek vypreparoval špičkový tým neurochirurgů, uložil by ho do skleněné báně s fyziologickým roztokem s automatickým přísunem glukózy, kyslíku a kdoví čeho ještě, bez čeho by můj mozek nevydržel. Vstupy a výstupy mozku by byly napojeny na vstupy a výstupy počítače, který by dokonale přijímal, zpracovával a vysílal signály. Počítač by tak vytvořil dokonalou simulaci smyslů a podnětů. Vytvořil by perfektní virtuální kopii mého těla a světa, jak bych si jej pamatoval z doby před operací. Vše by se po operaci rozběhlo normálně, lékaři by mně kontrolovali na lůžku, rodina by mi přinášela bonboniéry, já bych z nich tloustnul a těšil se domů. A ve skutečnosti by mohl být zbytek lidstva vymýcen nejstrašnější a poslední chřipkovou epidemií. Asi bych se to nikdy nedozvěděl. Neměl bych šanci poznat skutečnost. Postoupím ještě dále k abstrakci. Mozek jako tkáň je součást smysly poznaného světa. Tedy sám o sobě může být klam, který mi možná vnucuje počítač nebo opravdu škodolibý démon, který nepotřebuje ani můj mozek ani počítač, aby vytvořil mou představu všeho se všemi zákonitostmi a výjimkami. Kde tedy sídlí vědomí? Je vázáno na hmotu? Existuje hmota? Nejsem tu sám? Vždyť Descartes může být jen nastrčená představa!! Nejsem komickou hračkou hnusného démona? Jediné co mi říká opak je každodenní zkušenost a nepravděpodobnost jejího opaku. Bohužel, i velmi málo pravděpodobné jevy nastávají. (Výherci loterií říkají bohudík.)
Strašná představa, být sám a ještě být ovládán něčím, co nemohu poznat. Brr, z toho se točí hlava přímo metafyzickou závratí. Přeskočím raději k tomu, že platí: "Jsem tedy jsme" a je nás více než pět miliard. A protože všichni relativně stejně vypadáme, asi budeme stejní v principu poznávání a ve vztahu vědomí k hmotě. Je nepravděpodobné, aby existovalo na pět miliard různých způsobů vnímání. Kde je důkaz, že František Novák z vedlejšího pokoje vnímá kvalitu barev ve spektru převráceně než já. A kde je doloženo že, Lio Ču Wang Sun vnímá barvy podobným způsobem, jako já vnímám zvuky? Tak tenhle důkaz právě nemáme, a vypadí to, že nikdy mít nebudeme. Jedním z důvodů je, že podobná témata jsou v exaktních vědách stále ještě TABU a jsou odsouvána s pejorativními komentáři nebo aspoň se soucitnými úsměvy "chápajících psychiatrů".
Myslím, tedy jsem. Jsem, tedy jsme. Jsme a jsme stejní. Jsme zde a nyní. Ale co je to teď? Teď a tady ve svém pokoji píšu tenhle napůl nesmysl a vy se teď někde na svém tady snažíte vylovit myšlenku, kterou jsem tady teď pěkně zamotal. Předpoklad, že časové teď je analogie místního tady, přináší další zajímavé úvahy. Vše by bylo předem určeno - determinováno. Teď a tady závisí čistě na pozorovateli, který pozoruje a také vyslovuje. Naivní představa času říká, že co bylo, to bylo a už to není, a co bude ještě není. Slovem nyní vyjadřujeme hranici mezi tím, co bylo a tím, co bude. Bylo, nebylo, objevil se Einstein. Z objektivní pozorovatelny v čase nemůžeme slovem nyní označit vůbec nic nebo vlastně všechno. Jeden člověk poprvé křesá oheň, Caesar vrhá kostky, Johanka stojí na pranýři, Goya maluje oblečenou a nahou Maju, Einstein se obléká do jednoho ze sedmi stejných obleků, já píšu tyto řádky, vy je čtete, a několik lidí, zvířat a rostlin opouští naší galaxii. O tom posledním jste zatím nic neslyšeli, ale vaši potomci jednou uslyší. Zda je čas kontinuální nebo kvantován, přenechávám někomu jako téma na další esej. Existujeme-li vedle sebe Caesar, Johanka, Goya, Einstein, ty a já, milý čtenáři, musí nás být mnohem více než šest, protože například Goya se rodí 30. 3. 1746, je odmítán v konkurzech pro přijetí do Královské akademie, studuje v Římě, je na vrcholu slávy a zároveň existuje celá řada Goyů v jeho životních situacích, celá řada tady a teď. Kdo z Goyů má právo říct teď! Já jsem ten pravý Goya! Jenže, co já, já přece myslím, a současně tedy jsem, a teď píšu malé u!! A myslím právě teď a tady!! Existuji tedy mnohokrát až nekonečněkrát, podle toho zda je čas kontinuální či kvantován? Ne, myslím, tedy jsem. Jsem jenom jednou a více si neuvědomuji. Vynechejme otázku začátku času, představme si, že vidíme všechno z objektivního hlediska, vidíme vše, co se kdy stalo, děje i stane. Na jevišti času bychom pak bez časové souřadnice všechno viděli všude, každý element se s určitou pravděpodobností dostane za nekonečně dlouhou dobu na nekonečně mnoho míst. Změť, tmavé pole, které dostaneme, podobně, jako když na mapu naneseme všechny poledníky.
Nabízí se otázka: "Může být budoucnost determinována stejně jako minulost a přítomnost?" Determinaci by mohly zajistit přírodní zákony, z nichž známe jen konečný počet z pravděpodobně nekonečného množství. Kdybychom je znali všechny, dokázali bychom jít krok po kroku a předpovědět nekonečně mnoho událostí. Hustá síť okolností navzájem se ovlivňujících by byla schůdná pro pavoučka naší předpovědi. Věděli bychom například, že naše myšlenky jsou fyzikálněchemické procesy v mozku a jsou stejně předpověditelné jako vše ostatní. Dokonce bychom věděli, kdy se narodí stejný věštec-vědec, jako jsme my a co předpoví. Byla by to nuda. A kdo ví k čemu všemu bychom se dobrali. "Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, než-li budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu." (K. J. Erben, Kytice) Vyhnuli jsme se tím ovšem otázce, co je a co není determinováno. Existují-li přírodní zákonitosti, řád věcí a událostí, tak jak ho poznává věda, je vše určeno. Sice mimo dosah lidské vědomosti a znalosti, ale je. Náhoda a svoboda volby tu nemá prostor. Osud naopak. Vlastně, pokud by byl někdo nekonečně moudrý znalec zákonitostí a osudů, pokud by věděl o všem, co se kde šustne, nebylo by divu, kdyby právě on byl stvořitel a zákonodárce, někdo, kdo oživil představu světa. Třeba by věděl, že sám prostě logicky nemůže existovat a nakonec by přestal v sebe věřit. Věřit můžeš, čemu chceš, snad tě za to neupálí. Není-li myšlenka a vůbec celé vědomí fyzikálněchemický proces, není-li determinována předchozími událostmi a přesto ovlivňuje další průběh a tím determinuje, zasahuje něco metafyzického do přírodních zákonů. Zde přírodní zákony přestávají platit. A to vědec zatím nikdy nepozoroval a málokdy připustil, alespoň si to oficiálně žádný nedovolil říct. Jestli je pravda to poslední, že se jen neodvážil mluvit, je to jeho škoda, možná by se jednou citoval jako Giordano Bruno.
A závěr? Od jistoty jsem přešel k otázkám. Každý den věříme v to, co poznáváme. Pravděpodobnost jsme si definovali jako zákonitost. Doufáme, že to, co se potvrzuje léta, staletí, celé věky se během zítřka nevyvrátí. A stane-li se tak, tak jen díky jinému ještě úžasnějšímu přírodnímu zákonu. Tak tedy ještě jednou: "Věř, čemu chceš...
...a klidně si věř, že tomu věříš z vlastní vůle!"
10 názorů
Nebrat se tak vážně mi taky často připadá důležité. A ěší mě, když vím, že se tím občas řídí i jiní lidé :-)
Petr Klička
26. 02. 2009
Děkuji za avízo. Taky mě takovéhle myšlenky kdysi napadaly. Dnes už si je raději nepřipouštím. Nepřipadáme si i bez nich s přibývajícím věkem tak trochu zbyteční? A co teprve s nimi... Ale zamyšlení je to hezké, na této půdě spíš nevídané.