Nastupovat - vyrážíme....!

.....předkládám slíbené zápisky z letního pobytu v termálních lázních. K níže uvedenému dodávám, že se mi tam z mnoha důvodů vůbec nechtělo, že jsem pár dní před odjezdech dostala šílenou rýmu a minimálně týden jsem sbírala veškerou možnou pozitivní energii, abych to nějak přežila. Znovu podotýkám, že se nejedná o zimní – ale o letní pobyt, ačkoli tomu vůbec nic nenasvědčovalo.

ZÁPIS z pobytu členů i nečlenů místní TJ v termálních lázních na Slovensku

     Nastal den "D". První a zatím jediné kladné překvapení bylo, že první flaška se po rozjezdu autobusu vytáhla o dost později, než jsem předpokládala. Nicméně se objevila právě proto, že se všichni divili, proč se ještě nevytáhla a že na zájezdech důchodců jsou prý v této záležitosti značně aktivnější. Co tady vlastně dělám?!     

     Když hned za Dunajskou Stredou někdo ukázal vpravo se slovy - tady je to termální koupaliště - očekávala jsem, že na nejbližším možném místě odbočíme doprava a budeme tam. Chyba! Když jsme jeli dalších dvacet minut,  došlo mi to. Tahle první skorodovolená po patnácti letech bude skutečně výjimečná. Gabčíkovo -  začala jsem si uvědomovat, že toto slůvko jsem někdy hrozně dávno v souvislosti s těmito pobyty slyšela, nicméně se to z mé hlavy vytratilo. Škoda, velká škoda! Matně jsem si začala vybavovat rozporuplné reakce ze školních let na toto největší betonové dílo ve střední Evropě. A zřejmě podle množství tun betonu se odvíjelo i množství pracovníků, kteří toto dílo budovali, protože to, před čím jsme zastavili, bylo obrovské! Tak tady teď budu bydlet já.
Pokoj 104. Odemkla jsem a zabočila do prvních dveří bez klíče. To už mě opouštěly poslední zbytky pracně nasbíraných pozitivních myšlenek.
Tři válendy, tři úzké skříně bez jediného věšáku. Noční stolek jsem otevírala nehtem, protože tam nebyl klíč ani to, do čeho se ten klíč strká. Druhý noční stolek neměl ani ta dvířka. Žádná lampička, televizi jsem zavrhla už při vystupování z autobusu, rozhlas po drátě by byl zjevně luxus. Zastavila jsem se u stolu a tupě zírala do zdi. Tak nějak mě tam našla švagrová. Vyděsila se, co mi je a já po chvíli utrousila, že mám asi depresi a že chci okamžitě domů. Přinutila mě vypít štamprli a trpělivě mi začala vysvětlovat celou strategii pobytu. Mám kde bydlet? Mám. Mám čistou postel? Mám. Mám teplé jídlo ráno a večer? Mám. No tedy asi jsem byla blbá, vždyť je vlastně všechno v naprostém pořádku! A s tímto podrobným vysvětlením a štamprlí v žaludku jsem si to začala uvědomovat. Všechno je OK. Znovu jsem začala aktivizovat pozitivní myšlenky.
     Hned vyrážíme - zpět do autobusu a hurá na termální koupaliště směr Dunajská Streda.  Zaplatila jsem 100,- SK vstupné a všichni jsme se nasoukali a usadili po obvodu jakési rotundy s teplou vodou, protože to už se pomalu k tomu všemu začalo kazit i počasí, které ani do té doby nebylo nic moc. To ještě nikdo z nás netušil, že to jsou nejteplejší hodiny za celý náš budoucí pobyt. Hleděla jsem na tabuli – pobyt ve vodě minimálně 14, maximálně 20 minut a nebylo mi jasné, co budu dělat pak, protože nic jiného tam nebylo. Přetáhli jsme pobyt ve vodě na půl hodiny a usadili se v jediném stánku s občerstvením. Takto proběhlo celé odpoledne. A zpět do autobusu. Ubezpečili mě, že to byla varianta jen na dnešek, ale od zítřka budeme jezdit na Velký Meder a to bude docela něco jiného! A taky že bylo. Hlavně počasí. Zima jako prase - jiné slovní spojení se snad ani nedá použít. V lázních narváno, protože se všichni koncentrovali dovnitř. O lehátku jsme si jen mohli nechat zdát, takže jsme naše bágly hodili někam do kouta k umělému stromku a šup do vody - co taky jiného v termálních lázních. Po celou dobu jsem měla na očích takovou vysokou tyč, na jejímž konci se střídaly tři světelné informace - aktuální datum, čas a teplota. Ten den nepřesáhla 12 stupňů. Nevěděla jsem, že si je mám považovat, protože 12 už tam potom nebylo nikdy. Vyjížděli jsme hned po snídani asi v půl deváté. Když jsem zaslechla informaci, že zpět bude autobus vyjíždět v šest večer, vzdala jsem to. Je mi jedno, jak to tam bude vypadat, hlavně, ať to uteče. Ranní odjezd se trochu zpozdil, protože i ti největší odvážlivci se začali vracet pro teplé bundy. To byl také zřejmě důvod toho, že nás předběhly tři další autobusy a nezbyla žádná lehátka, jak jsem již zmínila výše.
Jedna pozitivní věc - v této chvíli mající skutečně nevyčíslitelnou cenu - voda byla skutečně teplá! Vyrovnaná se situací jsem dokonce překonala čekání ve frontě na vířivou lázeň typu socialistických front na cokoliv, ke kterým neodmyslitelně patří nepřetržité dohadování kdo tam byl dřív, kdo předbíhá, držet místo neplatí, každý si to musí poctivě odčekat sám a pod. V tomto duchu jsem se dočkala svého patnáctiminutového posezení na trysce. Blížilo se poledne - půjdeme něco sníst. Švagrová nás nalákala na ryby. Ty však byly v kolibě s venkovním posezením. No co, vydrželi to ostatní, vydržím to taky. Koneckonců kdy se mi ještě podaří obědvat ve dvanácti stupních, za mírného mrholení ven jen v plavkách a v županu? Asi po půl hodině, kdy už jsem začínala omrzat, jsem se opět nořila do teplé vody. S vědomím, že větru ani dešti neporučím, jsem ujistila sama sebe, že teplá voda je pro tento týden moje jediné potěšení. Vždyť je tady vlastně krásně! Špatné počasí prostě jen kazilo dojem. Po druhé hodině jsme si zašli na kávu a přitom pozorovali davy. Nejsem úplně nejmladší, ale svou přítomností jsem tam asi trošku snížila věkový průměr. Najednou jsem si připadala jako v nějakém obrovském klubu důchodců, kam berou až po pětasedmdesátce a kde právě za nimi přišlo na návštěvu pár mladších příbuzných. No jo, děvče, zvykej si, tohle tě přece taky čeká! Protože pozitivní myšlenky zase začaly ubírat na síle, rázně jsem ukončila pozorování staroušků a s vědomím, že ještě zbývají tři hodiny, jsem se opět ponořila do vody. Co tři hodiny! Ještě tři další dny! Kolem projel tatínek s miminkem a já si vzpomněla na Filípka. Kdybych byla doma, nechala bych ho vytáhnout všechny hrnce z linky a ještě bych mu pomohla bubnovat vařečkou!  Když pak někdo zavelel – odjezd - nic jsem nenamítala. Padaly ze mně rifle, jak jsem byla vymáčená. Na řadu se dostaly tekuté zásoby a tyto vzorky se vlastně porovnávaly po celý zbytek pobytu, počínaje ránem - zdravotní hned před snídaní a pokračovalo to úspěšně po celý den s jasným předpokladem, že pokud nedojdou zásoby, bude to tak až do konečného návratu. Se svou sedmičkou bílého vína na celý týden, o kterou jsem se ještě podělila, jsem asi byla za trapnou, ale bylo mi to fuk, po večeři jsem vypila asi půl deci a šla spát, abych nasbírala něco sil na zítřejší reprízu.
     Středa. Po zkušenostech z předešlého dne jsme vyrazili, jak to šlo a po dohodě ve skupině určili běžce, kteří poběží tryskem, abychom stihli nějaká lehátka. Podařilo se. To už bylo něco jiného, moci si poležet, pospat, zvlášť, když světelný ukazatel hlásil nekompromisních 7 stupňů. Tak jsem prožila i středu. Po večeři ještě vyhraná partička v žolíku konečně uléhám na svou válendu.
     Čtvrtek proběhl v podobné režii, po večeři společný večírek – vesnické historky, vtipy a samozřejmě zpěv! Na naší základce totiž platilo – kde nezpíval ve sboru jako by nebyl  -  tak to fakt vždycky stojí za to!
No a je tady pátek. Poslední běh pro lehátka, protože kromě nízkých teplot se přidal i vydatný déšť, pohodička ve vodě i na lehátku a ve tři vyrážíme směr - domov.
Celou cestu domů vydatně pršelo, některé louky podél silnice byly již celé pod vodou. Přežila jsem to. Sobotu i neděli jsem potřebovala na aklimatizaci, nějak jsem se nemohla vzpamatovat.
Týden skončil a já vám to všechno píšu, protože – sliby se mají plnit nejen o vánocích!