Diencephalon

Zkurvenej podzim. Prší. Bál se molekul vzduchu, bál se deště, bál se podzimu, bál se lidí, bál se sebe, bál se světa. Věřil, že když zavře oči, usne a ráno se probudí. Bohužel ale rozpoznat spánek a realitu mu poslední dobou činilo problémy. Problémy, které neuměl popsat, vyřešit, zabalit a vyhodit, předat ani prodat. Strach, že se ten chlap zase objeví, způsoboval v jeho mozku pálivou bolest. Ležel v posteli a poslouchal preludia od Rachmaninova. Snažil se pochopit metafory života, ale poslední dobou nic nedávalo smysl.

                To, co vidím, existuje; to, co nevidím, neexistuje… Takový byl jeho donedávna neotřesitelný pohled na svět kolem.  Nebyl zrovna abstraktně myslící člověk. Přesněji řečeno,  nebyl zrovna abstraktně myslící student. Studenti mají oproti dospělým výhodu, že vědí strašně málo. Žil klidný život. Sportoval. Jedl, co mu maminka uvařila. Matematika, fyzika, chemie a pak předměty o šroubech, mostech a autech. Jeho jediný životní sen byl koupit si Volvo, protože ho fascinovala švédská ocel. Chtěl mít zahradu v japonském stylu a kuchyň z ebenového dřeva. „Je to hodnej kluk, nezlobí, je slušně vychovaný. Má samé dobré známky.  Jen poslední dobou se chová divně.“  Podzim je roční období, které předznamenává příchod zimy.

Máš hezky uklizený pokoj. Pečlivost je fajn. Velká investice energie, kterou bychom mohli použít na něco užitečného. Jedinej zisk je, že se na to dobře balej holky. Ty znáš lepší investici, než do nás? No, nevím, třeba do něčeho, co ti přinese užitek. Myslíš peníze? Nevim, asi ano. Co jinýho chtít od života?! Hele, kde máš vůbec knihovnu? Víš… já...moc nečtu…ale teď mám něco rozečtenýho. Je to fajn. Je to krátký. Ramarque? Ty čteš Remarqua?! Tím se radši nikde nechlub. No, lepší než ten tvůj divnej Němec. Franc je legenda. Je to debil, nudnej debil a navíc ty jeho knížky vůbec nedávaj smysl. Je to jak můj život (povzdechla si). Myslím, že tedy nejsme kvůli knížkám. Myslíš tady, na světě? Myslím tady, u mě v pokoji!  Když se probudil, byl v místnosti sám. Po jeho krásné slečně zbyly jen stopy parfému ve vzduchu. Najednou mu bylo dost smutno. Lehl si do postele a v pokoji začala hrát temná, pomalá, silná hudba. Byla noc ve své nejcitlivější podobě – v té, kde jsou hvězdy po celé obloze. Nikdy se nestalo, aby uprostřed noci zmizela. Mrzelo ho to víc, než si chtěl připustit. Dlouho ležel na posteli s nezavřenýma očima. Vzal na sebe čisté oblečení a šel se koukat z balkonu na město. Nebylo to nic romantického ani magického. Byl to spíš nudný pohled na nudné město. Chtěl se vrátit do pokoje, ale na parapetu zahlédl cosi, co tam nepatřilo. Nikdy nekouřil, protože byl od mala poučován o škodlivosti inhalování nikotinu a dehtu, ale teď byla touha po poznání silnější než výchova. Takové věci se prostě stávají. První mu chutnala, druhá ne, třetí nedokouřil. Nemohl usnout, ne kvůli té pachuti. Krátce poté, co jeho mysl upadla do polospánku, vlétla do jeho pokoje velká černá (dost hnusná) můra. Zbytek noci se jí pokoušel dostat ze své blízkosti.

 Pokaždý, když se otočí, vidí velkýho slintajícího psa, jak na něj běží. Už dlouho nezahlédl ve městě autobus, kromě těch, ve kterých jel. Už dlouho nepotkal lidi, kteří by ho vzápětí nějak neovlivnili. Zato však všude přibylo brouků, mravenců. Pavouci jsou čím dál větší a vosy jsou čím dál agresivnější. Slunce bylo pohřbeno nad mraky a mlhou; město sužoval podzimní déšť. Svou přítelkyni od té doby také neviděl, nepotkával, její telefonní číslo přestalo existovat, u ní doma nikdo neotvíral. Nechápal to. Asi něco udělal špatně, ale neuměl to popsat. Všude jen zmatek a úzkost, taková ta nesnesitelná úzkost bytí. Byla to doba, kdy se občas probudil uprostřed sídliště. Nikde nikdo nebyl, nic nevěděl. Jen panely, které mlčely. Mozek je nejneprobádanější část těla, nevíme o něm prakticky nic. Jednou, když procházel kolem kostela…Pane, myslím, že se světem se něco děje. Něco strašného. Někdo ho změnil. „Synu, měl by sis odpočinout. Měl by sis sednout, pustit televizi a čekat.“ Na co jako? „No na konec.“ Musí přece existovat způsob, jak všechno vrátit do normálního stavu. „A co pro tebe je normální stav?“ Na tohle nemám čas. „Na tohle nemá dneska nikdo čas,“ starý kněz si povzdechl. U vchodu ho zastavil mladý pán v obleku, na kravatě měl obraz velké černé můry: „Třeba věci budou lepší, když si budeš zapínat poslední knoflík na košili.“

                Ležel ve svém tmavém pokoji. Na tmavomodře povlečené posteli. Nevěděl, že takové povlečení někdy měl, ale nehodlal to řešit. Dnešek byl opět další z těch divných dnů. Učitelka, třikrát starší než on, mu vyčetla jeho existenci. Školník mu úplně namol nabízel trávu. Neodmítl a po škole se oddal své nové zálibě. Z města zmizely obchody s oblečením, na jejich místech jsou teď odporné, staré antikvariáty plné knih od německých klasických filosofů a desky Milese Davise. Vosy se už staly stálou součástí vlasů jeho matky. Mravenci vystěhovali většinu lidí z paneláků. Pod ním teď bydlí rodina švábů. Každou noc musí poslouchat, jak stará paní řve: „Wernere, ty chlípné, neforemné prase.“ Z jeho života se stala komedie. Fraška, které se nikdy nikdo smát nebude. Průměrnost ho poutala k jeho posteli a otupělost ho přikrývala peřinou. Neustále přemýšlel! Ve chvíli, kdy už usínal, mu zavolala slečna; chtěla padesát tisíc. Ty peníze sehnal. Tolik u sebe nikdy neměl… Také nikdy v životě neměl takový strach. Po cestě potkal spoustu lidí, kteří si ho nevšímali, což ho po chvíli začalo mrzet. Vždyť u   sebe má padesát tisíc, je důležitý. Pokračoval ulicemi města. Pozdního depresivního města. U zámeckého rybníka se zastavil a koukal na labutě, aniž by zaregistroval pohyb kolem. Vedle něj se postavil starší muž. Nepoznal v něm kněze. Projel mu mráz po celém těle a raději se chytil za peněženku. Jenže kněz velice vážně prohlásil „Čajkovský měl pravdu, něco na nich je, ne?“ „Mě spíš děsí, nevím, co si myslí.“ Diplomaticky naznačil, že se mu jeho přítomnost nelíbí. „To přece nevíme, o ničem, o nikom. Měl byste spíše vnímat krásu, než přemýšlet o významu.“ O pár minut déle již míjel kostel, kde pán v obleku spolu s partou chuligánů v kapucích chcali na kostel. Cítil z nich strach, jsou věci, které mu šly proti srsti, proto raději zrychlil. Parta ho obestoupila, raději se díval na zem. Nechci problémy.  „Měl sis pořádně zapnout tu košili!“

Odporný polospánek. Nevíte nic.  Na zdi pokoje někdo vyryl divné nápisy. Snažil se je přečíst, ale tma a nepečlivost, s kterou byly vyrobeny, mu to velmi stěžovaly. Asperger, Matrix, Faidon, Samsára, Diencephalon , Ikirjó, Erós, Lynch. Po chvíli se jim však přestal věnovat. Místnost zaplavilo světlo, venku zuřila bouřka. Najednou se obrazovka televize rozsvítila. Muž stál uprostřed davu. Recitoval svoji stať: „Vše přesné musí z tohoto světa zmizet. Cokoliv, co je přesné, rovné, symetrické, vysvětlitelné, racionální, rozumové, jednoznačné je nepřirozené a tudíž odporné. Doteď ste měli až příliš otevřené oči. Ty vás akorát klamou. Smysly vás klamou. Věříš tomu, že tahle blbá televize existuje?! Tak to dokaž. Vnutili vám pravdu. Už od mala vás vychovávali v ideji, že člověk jednou vše objeví. Ale pravda je jinde, najdi ji.“ Hlas mluvil k němu. Najednou však někdo rozrazil dveře. Strašně se lekl, nemohl se ani hýbat, natož bránit. Mladý pán v černém obleku ho popadl a vytáhl na balkon. Držel se pouze té kravaty s černou můrou. Mladého pana opustila trpělivost:“ TOHLE JE POSLEDNÍ VAROVÁNÍ. Budeš si ten knoflík zapínat!“ Poté ho nechal chvíli plápolat v nočním větru. Byl jak listí, s kterým si hraje nemilosrdný podzimní vítr. Nemohl nic dělat, jen se držet a doufat, že každý silný vítr se někdy zmírní.  Do rána už neusnul. Noc se pro něj stala tou lepší součástí dne. Za světla totiž vznikala iluze, že svět je krásný.

Néééé. Hlasy v hlavě. Koupil, drolil, ubalil, zapálil, hulil. Vedle Sokrates. Lekl se. Nerozuměl mu. „Už víš to, co já?“ Bolesti. Kamarádi dokončili svou proměnu na plaz. Netopýři si tkali pavučiny. A pavouci stavěli vosí hnízda. Školníka pověsili žáci. Učitel přišel v uniformě SS. Pak naštěstí potkal ji. Na chvíli se svět zpomalil. Vášnivý polibek. Takový, který nelze zapomenout. Lásku nevidíš a na světě neni nic, co by ti víc řídilo život. Byli spolu jen chvíli, pak zmizela. Ale i ta krátká chvíle mu dala hodně energie bojovat se světem, se sebou samým.

Četl posudky, smál se. Četl vzorečky, nudil se. Četl definice, zuřil. Zavřeli ho. Nakupoval bez košíku. Vyslýchali ho. Neodpovídal. „Je to blázen.“ Naštěstí těm fanatikům utekl, protože v ně nevěřil. Pán v obleku ho nepřestal otravovat. Dokonce mu daroval svoji kravatu. Neustále ho přesvědčoval, jak je důležité pořád nosit zapnutou košili až ke krku. „Má to jednu obrovskou výhodu: může se totiž stát, že vám to omezí přísun kyslíku do krve a vy přestanete přemýšlet.“  

 

V pět hodin ráno je pořád ještě všude ticho. Silné klepání však to ticho bez smilování zabilo. Zabilo i jeho spánek na zemi u otevřené ledničky. Vstal a otevřel dveře. Pošťačka.

„Pan Truman?“

„Ne.“

„Mám pro vás zprávu.“

„Nejsem Truman.“

„Popis odpovídá.“ Promnul si oči, ospale zakýval hlavou a zavřel dveře.

„Dlužíte Asklépiovi kohouta! Nezapomeňte,“ slyšel ještě předtím, než se uzavřel ve svém království.                 Chtěl si jít lehnout do postele. Uzavřít se před problémy. Z jeho pokoje se ale ozývaly divné zvuky. Pomalu se přiblížil k pootevřeným dveřím a nahlédl do pokoje. Smečka psů mu právě sežrala postel. Zbylo jen pár prken a snad deset tisíc třísek, které vířily pokojem. Když něco nezapadá do vzorce, tak to: 1)odmítneme 2)popřeme 3)izolujeme. Utíkal před psy. Po cestě viděl sebe, jak krmí labutě, jak znevažuje kostel, jak recituje básně, jak hraje na klavír, jak čte Kanta. Viděl sebe, jak napadá slabší, jak kácí stromy, jak vraždí a krade, jak pálí knihy. Zastavil se až uprostřed mostu přes řeku. Do cesty se mu totiž postavila armáda. Všichni vojáci byli stejní. Stejní jako on. Byl to on sám. Nebylo kam utéct, nebylo proč dál utíkat. Jeden z vojáků se pousmál: „Nám neunikneš.“

 

Na město se z výšky dá koukat z hodně stran. Seděl na kameni a přemýšlel. Odtud i ty nejodpornější budovy, kterých se bál, byly nepodstatné fleky. Armády byly jen malinkatý mravenci udržující systém. Lidi byli tak malí, až byli skoro zanedbatelní. Odsud svět vypadal jinak. Byl klidnější a hezčí. Najednou toužil pouze potom tu zůstat napořád. Chvíli váhal, ale nakonec vzal knihu Remarqua a hodil ji dolů. Tohle mi je k ničemu, pomyslel si.

                Do pokoje přišla maminka a položila na stůl čaj a horký toust. Přestal psát a usmál se na ni. Z pohledu na její obličej usoudil, že má dobrou náladu; dala mu pusu na čelo a on si všiml, že vosy jsou pryč (i jeho pokoj přestal být tak svírající). Když odešla, vyndal popsaný papír ze stroje a vložil jej do pravého šuplíku u stolu. Oblékl se a odešel ven za svou slečnou. Zavřel oči. Foukal příjemný vítr, který si hrál s padajícím listím, a přes mraky pronikaly paprsky slunce; byl holt podzim, ne tak úplně zkurvenej podzim.