Bourec morušový

Cosi se probudilo. Ještě nemohlo používat percepční ústrojí, ale i tak vidělo, že se nachází v pevné kuličce. A nebylo mu tam moc dobře, a tak se srolovalo a vymrštilo a srolovalo a vymrštilo, a tak několik desítek krát za sebou, dokud si neprorazilo cestu ven. Ocitlo se na hnědém povrchu, pokrytém občasnými zelenými částmi, které ho velmi lákaly. Proto se vydalo směrem k nim.

Cosi mělo kolem sebe hodně kamarádů a společně se naučili hodovat na zelených plochách, skoro stejně lehkých jako oni sami. A velice si to užívali, dokud se Cosimu cosi nestalo. Už delší dobu pozorovalo, že mu hnědne hlava, už mělo oči, a tak stejný proces mohlo pozorovat na ostatních, nikdo ale nevěděl, co se to děje. A tu jednou, když byla jeho hlava nejtmavější ze všech, upadla a Cosi se muselo vzápětí vysoukat z jakési slupky. Nechápalo. Když se z ní totiž dostalo, uvidělo svou věrnou kopii, avšak již neživou a nežeroucí. Také si všimlo, že se jeho tělo zvětšilo. Ostatní si toho ale nevšímali, ale pak se jim po nějaké době stalo to samé. Cosi uvažovalo, zda nejsou ovládani něčím jiným, než sebou. Připadalo mu, že se v něm samotném, konstantně cosi snaží vzepjat a ovládnout ho zevnitř a to se mu nelíbilo. Něco mu mluvilo pod kůží a nabádalo ho, aby žralo čím dál více. Nelíbilo se mu, že se musí pořád někam plahočit, pořád o něco snažit. Když to však poslechlo, nakonec mělo dobrý pocit, který se však každou noc měnil na pocit nejistoty.

Možná za to mohli obři, kteří se na ně neustále chodili dívat. A nedívali se tedy nijak láskyplně, jakoby byli nějakými stvůrami. Jakoby nad sebou nepracovali dost dobře. Brali je do ruky a různě s nimi manipulovali a pak je házeli zpět na zeleň, jakoby ani nebyli živí a to se Cosimu nelíbilo. Pak, po nějaké době, kdy si již všichni zvykli, že se objetují pro toto cosi v jejich nitrech, umírajíc pro ně, posléze se jím však stávaje, kontrolováni přitom obry zhůry, nadešel další zlom. Cosi jednou v noci pocítilo zvláštní věc. Opět se mu zbarvila hlava do hněda, tentokrát však, když vylezlo, celé zežloutlo a dostalo strašnou chuť spát. Bálo se, že umře, že ho obři otrávili za jeho dobře vykonávanou práci, nevděčníci. Nemohlo si však pomoci. Ukrylo se před zraky všech do ústraní, tam, kde bylo nejvíce zelených výrustků a v jejich nitru se počalo malátně otáčet, dokud neusnulo. A bylo smutné, že muselo odejít.

Pak se však probudilo, zdánlivě samo v sobě, avšak s pocitem hrozné viny a bolesti na zádech. Jakoby se za svůj život dostalo do pekla a muselo zaplatit za svoje činy. Proč ho tak trestali? Mělo pocit, že ho jeho nitro zcela ovládlo, že se již nekontroluje a pokud neukončí toto své trýznění uvnitř sama sebe, že se z bolesti zblázní.

Bolest se stále stupňovala a Cosi, zmítajíc se uvnitř tmavé a těsné mistnosti, nevědělo co má dělat. Kdo za to mohl a proč? Skoro už počalo proklínat ten den, kdy se narodilo, vzápětí se ale tma rozštěpila a Cosi před sebou uvidělo skulinku, z níž vycházelo krémové světlo. A tak se do ní opřelo. Když tak učinilo, najednou upadlo do nicoty a už se chystalo dopadnout na zem, když tu se vzedmulo a vzneslo do nebes. Když se rozhlédlo, uzřelo statisíce býlých motýlů kolem sebe a uvidělo že všichni mají velká krásná křídla, jenž je nadnášejí vzduchem a pochopilo, že je jedním z nich a nyní že jsou volní. A podívalo se dolů a uvidělo obry, mávající jím vsled.

A bylo svobodné.