Co budu dělat, až mi dojdou baterky

Co budu dělat, až dojdu domů? Najím se. Co budu dělat, až se najím? Co budu dělat... Vyhradím si pět minut, abych přemýšlel, jaké by to bylo, mít tak velkou televizi jako soused. Zatraceně s tím jeho dělem se samozřejmě ta moje nedá srovnat. Převleču se do věcí, co nosím doma. Podívám se do zrcadla. Pak se převleču do teplých hader do té sibérie, vylezu ven a nechám svoji duši bloudit - od stěny ke stěně, od lampy k lampě. Do schodů po dvou, ze schodů po jednom a bokem, opírajíce se o francouzskou hůl. Já zatím v čekárně budu očekávat telefon ze záchytky. Jako už tolikrát.

Pokud člověk, ještě než otevře dveře domu, už přemýšlí, co bude dělat, až bude doma, tak to je ten pověstný _počátek rozkladu osobnosti_ (=personality decay). To, co budem dělat, je prostě tak, je to v nás a je to mimo nás, je to v prostoru, v té hmotě, která je kolem a která svým přeléváním přesunuje naši nicotnost. Vnímejme. Neřeknu si "teď budu chvilku polehávat a odpočívat". Ve chvíli, co si tohle říkám, už bych měl dávno ležet. Tak jako si neřeknu "teď budu přemýšlet o tom, že budu přemýšlet o nějakém tom polehávání a odpočívání". Nemá smysl se učit "pravdu" nebo ji hledat, když už je mezitím dávno někde jinde. Nemá smysl přemýšlet, nemá smysl si představovat, nemá smysl SE vzrušovat. Taky si člověk neřekne "teď se vzruším". Prostě mu jsou trencle malé nebo má starost, jestli postel nepromokne a nezplesniví, nečekám na oslavy; slavím. Tahle hmota, to bytí, co je kolem nás, nás už samo dotlačí tam, kde nás potřebuje. Prostě udělám to, co zrovna cítím. Plynu. Pluji. Jsem tanečník, ne hudba. Nejsem kříž, jsem Ježíš umírající na něm; jsem vesmír, ne jeho okraj. Ten se mě netýká.

"Co budu asi dělat, až budu doma. Tak nejdřív se najím." Pak si sedřu prsty a zkurvím záda v práci. Pak budu kulhat. Pak mi budou hrát strašlivou muziku na pohřbu a děsit příbuzenstvo, že je tohle čeká taky. Tohle, ten pocit, že z rakve už člověk nikoho nerozesměje. Ztratím život nicneděláním všeho, co jsem kdy dělal. Budu znát vše a nebudu o tom vědět, a tohle mi dojde až v tom nejsvátečnějším oděvu. Myšlenkou začíná začátek konce života. PD.

Když už jsme u té televize, ta naše má úhlopříčku 127cm. Mít tak sousedovu. Půjdu se s ní chudinkou pomilovat, nikdo se na ni nedíval půl roku. Umřelo mé jádxddxdxdYyyyyyyy..................................................ůůů.ů......ů (a takhle to zní, když si čistím klávesnici; vystihuje mě to).
-.ů.ů.ůů.,,

A někdy mám pocit, že ztrácím čas.