POŠŤÁCI NA SNĚHU-3

Poštovní dodávka smýkavou jízdou se pohybovala bílou ulicí a náhle se dostala do smyku, po kterém narazila do velké hromady sněhu.

„A jéje, to jsme zase dojeli, že,“ mínil Michal.

„Jen na chvíli. Hele, zatlač na předek a bude to dobrý,“ mínil Karel, který se marně snažil s dodávkou couvat.

„Ach jo. Kolikrát ještě dneska budeme tlačit?“ zeptal se Michal a vystoupil.

„Ještě párkrát určitě,“ pronesl Karel. Přitom se zadíval přes přední sklo na zachmuřenou tvář Michala. Ten se nohama zabořil do hromady sněhu a rukama se opřel o předek poštovního vozu. Ve stejný okamžik se na předním skle začaly pohybovat stěrače a z ostřikovačů vystříkla voda. Ta zasáhla naplno obličej Michala, který začal nadávat.

„Sorry!“ vyhrkl rozesmátě Karel, jenž hleděl do protaženého obličeje Michala.

„Co blbneš!“ vyjekl on, přičemž se dodávka dala do pohybu. Michal stojící v hromadě sněhu zavrávoral a vzápětí dopadl rozplácle na ulici.

„Skvělý! Z nejhorší jsme venku!“ vykřikl Karel.

„To jsem rád! Já už rozhodně tlačit nehodlám!“ vyhrkl Michal.

„Nasedej! Sněhová rally pokračuje!“

„To mám teda radost,“ mínil Michal a nasedl.

 Karel poštovní vůz rozjel, ale tomu po několika metrech začal prokluzovat kola.

„Zatraceně, tady to je namrzlý!“ vyhrkl Karel.

„A sakra. To zase budeme tlačit, co!“ mínil Michal.

„Jo, nic jinýho nám nezbejvá. Ale budeme tlačit oba dva.“
„A jak to chceš províst?“

„Jednoduše. Já zatížím batohem pedál vod plynu. A my budeme tlačit. A až jí roztlačíme, tak naskočíme.“
„Tak jdeme na to!“

 Za okamžik začala dvojice pošťáků tlačit poštovní dodávku, která měla obě dveře otevřené. Tu za chvíli dotlačili k místu, kde se ulice začala mírně svažovat. A pojednou se poštovní vůz rozjel větší rychlostí. Karel s Michalem zůstal vzápětí stát a s úžasem oba hleděli na vzdalující se dodávku.

„Rychle za ní!“ vykřikl Karel.

„Tohle nebyl zrovna dobrej nápad!“ vyhrkl Michal. A poté se oba rozeběhli, načež na ulici byla k vidění dvojice postav v modrých uniformách, která běžela za poštovním vozidlem. Do něho vzápětí za radostných výkřiků oba naskočili a dodávka za troubení dojela až nakonec ulice.

  Karel dojel s poštovním vozem na roh ulice, která se svažovala a byla zcela pod sněhem.

„A je tady velký finále dnešního sněhovýho doručování!“ vyhrkl Karel.

„No jistě. Jsem do tý ulice, máme ty velký sáně!“ mínil Michal.

„A do ní určitě nepojedeme dodávkou, ale sjedeme jí na saních,“ řekl Karel.

„Máme stejný myšlenky,“ zkonstatoval Michal. Poté vystoupili a vytáhli saně z úložního prostoru. Na ně usedli a za okamžik se rozjeli ulicí.

„Musíme to zastavit u čísla tři!“ vykřikl Michal.

„Míjíme zrovna patnáctku! Začneme brzdit!“ vyhrkl Karel. Jejich snaha o brzdění byla však marná a za okamžik vletěli i se saněmi do velké hromady sněhu.  Na ní se oba rozplácli a chvíli užasle leželi částečně v ní zaražený.

„To jsme to nějak nedobrzdili, co,“ zkonstatoval Karel.

„Všimnul jsem si,“ řekl Michal a posadil se. Přitom se z okna v čísle tři vyklonil muž a nahlas zvolal.

„Hej! To jsou saně pro mne! Doufám, že jste je nepoškodili. Hned jsem dole!“

„Ty jsou bytelný a jsou v pořádku,“ vykřikl Karel, který se také posadil. Oba pošťáci poté spatřili nedaleko trojici lidí s kamerou, u kterých stálo vozidlo s nápisem TELEVIZNÍ ZPRAVODAJSTVÍ.

„A sakra. Doufám, že nás nefilmovali,“ pronesl Michal.

„Snad ne,“ řekl Karel, ale večer ve večerních zprávách byl dlouhý záběr na dvojici pošťáků, která jela na saních ulicí a za křiku narazila do hromady sněhu.

KONEC