Příliš vzácný čas

Hledajíc trochu reality v roztřesených snech

Kráčím po úzké lávce nevědomí

Asi je z cukrové vaty

Hřeje a sladce lepí

Každým krokem topím se v moři pod ní

V moři touhou roztřesených snů

S láskou přivinu v sobě hada

Ze všech těch malých něžností spleteného

Přitisknu ho k srdci

A do konce toho zvláštního snu

Budu to srdce věšet na sladkých křehkých úsměvech

Co provází mě snovou zemí

Být tak pánem svého snu

Snad znovu učešu ti vlasy a znovu políbím tě na čelo

Znovu ochutnám jizvy na duši pod tvýma očima

A budu tě hřát lehkými slovy s křišťálovým nádechem

Ještě jednou pod stejnou peřinou

„Tak zavři oči… A neměj strach.“

Jako včera a nikdy