Prší

Dnes prší. Drobné krůpěje vod nedbale dopadají na vyschlou zem, aby se s ní spojily, aby lačně nasytily její touhu, aby byly společně příslibem nových, plodnějších zítřků.

Když prší, andělé na nebi pláčou. Říkávala babička. Babička anděl. Teď pláče s nimi.

Její slzy poznáte snadno- jsou slané. Já je však potkala jen jednou.

To ráno bylo krásně. Ještě v poledne svítilo slunce. Motýli tančily nad rozkvetlými květy a všechno bylo ospalé. Sladce ospalé. Kočka Míca se vyhřívala na slunci a mhouřila oči. Pak to přišlo. Náhle se zatáhlo a začalo pršet. Zrovinka jako dneska.

Kdybych byla mladší vyběhla bych ven. Jen tak prostovlasá, ať se babička klidně zlobí. Jenže té malé holce už táhne na třicet a babička už dávno není.

Malý Péťa mě tahá za sukni. Ptá se jestli může ven. Být tak mladší a nezodpovědnější pustím ho klidně do toho slejváku, ať se hošík baví, ale bohužel už jsem dospělá.

Slávek dorazí každou chvíli, tak snad ho zabaví…

Jako kdybych ho přivolala. Klapnou dveře a je doma. Péťa se mu rozběhne naproti a láká ho ven. Slávek něco zabručí a i s malým zamíří do kuchyně „ulovit“ něco k jídlu. Péťa do toho vesele brebentí. Nejspíše vykládá tátovi co všechno se skrývá v kapkách vody. Pod nohama se jim motá naše kočka Míca. Kolikátá již toho jména ani nevím.

V tom zařinčí sklo. Manžel hrozivě zakleje. Dá Péťovi pohlavek a vyhodí Mícu ven. Malý se rozbrečí a Míca uraženě vyskočí na okna. A pořád prší…