... a osudný den

„Pane, tak konečně jsme chytili tu čarodějnici.“ Přišel za mnou jednou strážný. „No konečně... Jak dlouho vám to trvalo... Tak mi ji tady přiveďte!“ - „No... Pane...“ - „Jaké no?“ Pohrozil jsem mu pěstí. „To se odmlouvá svému pánovi?“ Strážník vycítil možnost ztratit svoji funkci, nebo dokonce i hlavu, tak se rychle odplížil zpět...

Za chvíli se vrátil v doprovodu dalších dvou strážných a nějaké podivně oblečené ženy v okovech a roubíkem v ústech... Groteskně jsem se pousmál.

„To má být co?“ Ukázal jsem na ženu s tázavým pohledem. „To je ona... Vědma z Revangradu!“ - „Neptám se na ni, ale na to, proč je tak svázaná tupče!“ - „Promiňte pane... Je hrozně nebezpečná...“ - „Ona?“ Opět jsem se pousmál. „Ano pane... Jednoho vojáka ošklivě podrápala a dokonce dva z nich začarovala!“ Teď už jsem neskrýval ani smích. „Rozvažte ji!“ Přikázal jsem...

Strážní na mně hleděli jak na zjevení... „Neslyšeli jste!“ Hněval jsem se naoko. Vojáci pomalu a nejistě vědmu odvázali. „I ten šátek jí z pusy odvažte.“ - „Pane, upozorňuju vás...“ - „Ty tady nejsi na upozorňování!“ Křičel jsem... Ihned vykonal můj rozkaz. A poté všichni tři utekli pryč z místnosti.

„Tedy, dobrý den slečno... Ehm...“ Zas tak ošklivá doopravdy nebyla. Vědmu bych si představoval jinak. „Je to pravda, že jsi ty dva vojáky začarovala?“ Ona neodpověděla a jen se pousmála. „Aha... To ti mám věřit? Upřímně řečeno, já na čáry máry nevěřím...“ - „Pane... A na kletby?“ Zeptala se tajemně sykavým hlasem. „Ne... To také ne.“

Nevěděl jsem, že do konce života budu těchto slov litovat...

„Tak tedy...“ Pravil jsem nakonec. „Ať už přejdeme k věci. No nebudeme to natahovat. Za čarodějnictví a okultní praktiky vám jako zástupce tohoto města uděluji trest smrti setnutím!“ Pohrozil jsem panovačně a přitom značně znuděně. „Stáže! Odveďte ji!“

Když vojáci vykonávali rozkaz, podíval jsem se na vědmu... Krutě se usmívala...

Ano... To byl počátek všeho... Jo vlastně já jsem se ani nepředstavil. Mé jméno je, nebo bylo, Leonard Fridrich Revangradský. Jak jste si již jistě všimli, nebyl jsem jen tak někdo... Byl jsem starostou města Revangrad. Starostou jednoho města na severu naší země...

„Ách to je slavnost.“ Liboval jsem si pohodlně v křesle. Přede mnou byly stovky diváků, kteří se přišli podívat, co se to děje na náměstí... Samozřejmě šlo o popravu. Já jsem se na to díval pěkně z vysoka. Žádnou ženu jsem neměl a tak vedle mě seděli možná tak moji dva rádcové.

„Hele! Už ji vedou...“ Pokřikovali lidé. Opravdu. Kat v červené, špičaté kukle na hlavě ji svázanou vedl na popraviště. Poté opatrně a jakoby rituálně její hlavu položil na katovský špalek tváří k přihlížejícím. Ti jásali a pokřikovali na čarodějnici sprostá a urážející slova... Jako každá jiná poprava... Ale něco mi nesedělo... Vědma měla celou dobu úsměv na rtech. Teď by měla být vyděšená, ale ona se prostě usmívala.

Kat obřadně vztyčil vysoko nad hlavu sekeru a poté se připravil na zásah... Jako vždy čekal na můj pokyn... Ale na tom jejím úsměvu mi něco nesedělo... Pomalu a lehce jsem mávl rukou a kat spustil z veliké výšky sekeru přímo na krk čarodějnice...

Ale v tom momentě se stalo něco, co se stát nemělo... Místo krve a dvou kusu lidského těla, se na scéně objevil černý kouř.

Když ho konečně vítr trochu rozfoukal, uviděli jsme na popravišti podobnou scénu jako na začátku. S tím rozdílem, že vědma a kat si vyměnili místa... Její úsměv mi zmrazil krev v žilách... Lidé vykřikli zděšením... Sekera šla opět dolů...

Křup! … Něco v katově krku křuplo... Jemu to už stejně bylo asi jedno. Vědma pomalu odstoupila od špalku a se vztyčenou pěstí zakřičela. „Běda ti! Běda ti, město Revangradské! V tomto dnešním dnu ti říkám! Tvůj pán nenalezne ani chvíle štěstí, ani chvíle smíchu! Ať toto prokletí ho pronásleduje dnem i nocí, kamkoliv půjde, kam se k spánku uchýlí! A to proto, že nevěřil co zmůže moje moc! Proto, že se mi smál přímo do očí! Pro potupu!“ Nakonec se opět usmála. Na mně... Na mně se usmála... Ten pohled nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu můj soudný den...

Po této události byl asi měsíc klidu. Všude bylo ticho, nikdo se neodvážil něco zlého udělat... Ale vím, že o mně kolovaly různé povídačky. Vím, že nejraději by se mně mí! Mí poddaní chtěli zbavit. Já to věděl... Ale natolik jsem miloval své bohatství a moc, než abych poslech město a odešel pryč... Jako prokletý... Až na konci jednoho týdne jsme zjistili hrůzostrašnou novinu.

„Pane! Pane! Prokletí vědmy z Revangradu!“ Křičel strážný a klopýtal směrem ke mně. „O čem to mluvíš!“ Sám jsem totiž měl strach, aby se toto opravdu neuskutečnilo. „Pane! Ve východní části města se začíná šířit mor! Mor! Černá smrt!“ Opakoval zděšeně. „To nemůže být tak vážné! Vždyť u nás tohle nikdy nebylo! Kolik je nemocných?“ - „Pane... Říkám ve východní části města! Tam žije nejvíce lidí! Již teď jsou to desítky! Možná stovky!“ Na to jsem mohl udělat jediné... Sklonil jsem hlavu a pomalu jsem se rozloučil s Revangradem... Městem mého života...

Je toto spravedlivé?