HAVRANI

Les ve větru šuměl a po obloze líně plula velká šedivá oblaka. Václav Hájek v teplém oblečení příliš zimu nepociťoval a rychle se snažil sekyrkou nasekat dřevo na zatopení. Okolí si moc nevšímal, ale po chvíli mu neuniklo, že vítr náhle ustal. Pokračoval v sekání, přičemž se hluk sekyrky rozléhal lesem, ve kterém pojednou zavládlo nepřirozené ticho.
 Rukávem kožichu si utřel zpocené čelo a zároveň letmo zrakem přehlédl les. V něm se nepohnula ani větývka, což mu přišlo zvláštní. Chvíli hleděl všemi směry, jestli neobjeví příčinu té náhle změny. Nic však podezřelého nespatřil, a tak začal nasekané dřevo dávat do vozíku. S ním za chvíli vyjel z lesa a přitom se náhle odněkud z dálky ozvalo krákání, které stále sílilo. Nevšímal si jej a teprve až při náhodném se zadívání k obloze spatřil velké hejno letících havranů. Vzápětí však k jeho úžasu celé nebe zčernalo, přičemž se začalo ztichlým krajem rozléhat šumění křídel.
„No nazdar. Copak se to děje? Že by havrani začali hromadně odlétat?“ zeptal se sám sebe a chvíli ohromeně pozoroval nespočet letících havranů. Chtěl pokračovat v chůzi, když tu náhle spatřil velmi velkého havrana. A ten za okamžik začal kroužit vysoko nad ním.
„Mě asi havrane, nesezobneš, i když si pěkně velkej,“ řekl mu a upřeně se na něj zadíval. Pták pak hlasitě zakrákoral, a to takovým způsobem, že mu přeběhl mráz po zádech. Odtrhl od něho zrak a začal opět táhnout vozík. Havran se však zase ozval a byl tentokráte mnohem níže. Hájek zbystřil pozornost a pevně sevřel sekyrku v ruce. Havran náhle přímo nad ním zpomalil kroužení a roztáhl svá křídla, přičemž se jakoby ve vzduchu zastavil. Hned na to ke svému zděšení Hájek spatřil místo havrana orla, který roztahuje drápy. Než se vzpamatoval z leknutí, opět hleděl na havrana.
„Proboha, co to bylo? Já mám snad vidiny,“ pomyslel si zmateně a strnule sledoval, jak oblohou táhnou další hejna havranů. Ta odlétla stejně rychle, jak přilétla.
 Několik minut ještě pociťoval mírné mrazení v zádech a stále měl před očima onen výjev. Naplněný vozík dřívím pak opět začal táhnout a celou cestu domů mu to, co zažil, nešlo z hlavy.
   Když přišel domů, jeho manželka seděla pobledlá za stolem v kuchyni. Než se jí stačil zeptat, co se stalo, začala sama.
„Byla tu Nováková. Měla v noci sen. Čekají nás moc zlý časy!“
„Už zase měla nějaký ten svůj prorockej sen?“ zeptal se a přitom se pousmál.
„Víš, že předpověděla krizi, smrt Masaryka i Mnichov.“
„Jo. A co tentokráte předpovídá?“
„Až přiletí k nám havrani, tak…“
„Co!?“
„Ano, havrani.“
„Když jsem byl v lese, tak zrovna hned několik hejn havranů letělo!“
„Ježíši Kriste! Ona zase měla pravdu!“
„Počkej. Vo co se přesně jedná?“ zeptal se vážně a znovu se mu v duchu vybavil orel.
Než mu stačila odpovědět, ozvalo se z venku zabušení na okno. Za ním stála notně vyděšená sousedka Nováková.
„Co se děje? Hoří snad?“ zeptal se hned.
„Pojďte se podívat! Už přiletěli přesně tak, jak se mi to dneska v noci zdálo!“ vyhrkla ze sebe.
Oba hned vyšli ven, kde se už scházeli lidé. Za několik minut došli ke hradu, který skýtal pohled, jenž jim vyrazil dech. Stovky a stovky havranů sedělo na Velké věži hradu v naprostém tichu bez pohnutí. Pod plujícími temnými mraky celý hrad vyhlížel zlověstně a pak pojednou všichni havrani naráz vzlétli a odlétli jedním směrem.
„To je zlé znamení!“ vyhrkla Nováková.
„Bude určitě válka!“ mínil jeden z přihlížejících. Hájek si opět vybavil svůj zážitek a začal tušit možné souvislosti. Byl 14. březen 1939.