Muzikant

Kdyby každá kapka v moři měla ústa a mohla křičet, znělo by to nejspíš podobně. Můžete odmítnout všechny teorie o živoucí energii, ale já ze zákulisí dokonale cítil ty desetitisíce duší, hladových, vybičovaných duší, napjatých, jako luk v rukou zfetovaného lučištníka. Dupot a řev se slévaly v masu, těžkou zvukovou pokrývku padající na každého, kdo se pohyboval pět metrů za a tři metry nad zábradlím, taktéž napínaném na doraz, skřípajícím a prohýbajícím se pod náporem…

            Všech těch, kteří si mě sem dnes přišli poslechnout.

            Byl už večer, obloha měla barvu moře a dobrým zrakem byly vidět první hvězdy. Vzduch byl svěží, vlažný…takový, který vás neodolatelnou silou nutí políbit vaši lásku či obejmout přítele.

            Neměl jsem takový vzduch moc rád, připomínal mi nemilé chvíle.

            Pověsil jsem si přes ramena popruh s kytarou. Měl jsem ji od svých šestnácti a nikdy jsem se nepodvolil žádnému manažerovi, vydavateli ani agentovi, nikdy jsem ji nevyměnil za novou, od známější značky. Ano. Velmi umělecké, velmi nezávislé. Možná hloupé, nevím. Necítil jsem potřebu dělat byznys.

            Vždycky jsem obdivoval hudebníky, lidi, kteří od mala tvrdě makali a dřeli na tom, aby to někam dotáhli. Ta buldočí zarputilost, ta odhodlanost, vytrvalost, víra…to mi vždycky nesmírně imponovalo. Byli to skuteční mistři svého umění. Řemeslníci.

            Já takovými vlastnostmi nikdy příliš neoplýval. Nedělal jsem hudbu pro peníze, pro slávu či úspěch, nechtěl jsem na ni žádnou sbalit, nechtěl jsem díky ní vstoupit do historie. Dělal jsem hudbu pro hudbu.

            Ale svět z vás tyto názory a postoje brzo vymlátí. Pokud nejste tak tupí, že jeho údery prostě necítíte.

            Vždycky mi říkali, že mám na víc. Říkali, že bych se měl víc snažit, že je to škoda. Říkali, že špatně skončím.

            Poslal jsem je do prdele a dělal hudbu.

            Ne, nedělal jsem hudbu. Já ji hrál, vypouštěl jsem ji na svět jako holubici z dlaní, uvolňoval jsem ji, cedil a zvracel jsem ji, krvácel jsem hudbu.

            Můj manažer, blízký přítel z mládí, si rval vlasy. Nemůžete provozovat umělce. Můžete řídit podnik s řemeslníky, ale nemůžete řídit někoho, kdo jen hraje.

            Kdyby každá kapka v moři měla ústa a mohla křičet, znělo by to nejspíš podobně. Pod nohama a na hrudi jsem cítil vibrující dřevo. Nestaral jsem se. Pokynul jsem, aby roztáhli oponu.

            Svět mi vybuchnul do tváře. Zahodil jsem špačka od cigarety a on vybuchnul znova. Položil jsem ruku na svoji kytaru a on nepřestával explodovat. V duchu jsem se ptal sám sebe, kde na to ti lidé berou energii.

            Chtějí moji hudbu. Jsou jako prázdné nádoby a já jsem mesiáš, měnící vodu na víno a plnící jejich hladové duše.

            Zvedl jsem ruce. A během pěti sekund bylo ticho. Obloha se vyčistila, bouře zmizela a zbylo jen blýskání na obzoru.

            Zavřel jsem oči. Slyšel jsem hudbu celý život. Řekl bych, že je to lepší než naslouchat Bohu – Bůh je příkaz, určuje vám cestu a směr, jako pastýř své ovci.

            Nikdy jsem neměl v lásce hospodářská zvířata. Dlaní jsem cítil nepatrně se chvějící struny. Hudba nebyla ve vzduchu, všechna byla ve mně. A celý svět chtěl, abych ji vypustil ven.

            Hrábnul jsem do strun a žhavý drát mi projel hlavou. Zkusmo jsem zabrnkal několik akordů. Neuvěřitelná lidská masa, hladově zírající na podium, mlčky hltala každý můj pohyb. Světla reflektorů jezdila po davech lidí jako světla majáku po rozbouřeném moři.

            Pomalu jsem klesl na kolena, málem jsem hlavou vrazil do podstavce na mikrofon. Bubeník, další z mých přátel z dětství, se na mě trochu rozpačitě díval zpoza své bicí soupravy. Snad mi to nebude mít za zlé.

            Hudba mi cloumala celým tělem, projížděla mnou jako elektrický proud. A každý akord, každé hrábnutí do strun bolelo, znělo jako hrubá kletba uprostřed svatého příjímání.

            Klečel jsem, se zavřenýma očima. Nevnímal jsem sílící hučení davu, ani nechápavé poznámky a dotazy ze zákulisí.

            Slyšel jsem hudbu. A mé ruce byly strnulé, má věrná kytara nehodná. Má ústa byla vyschlá a moje hlava plná krásy.

            Klečel jsem tam asi čtvrt hodiny. Potom začal příliv polevovat a já se postavil. Zahrál jsem několik nejznámějších fláků, ale byla v tom odtažitost, nebyl v tom cit. Vlastně si už ani přesně nevzpomenu, co jsem všechno hrál – žádný přídavek, s bouří zuřící za mými zády jsem zmizel do zákulisí.

            Totálně mě strhali a odsoudili na hudební smetiště. Byla to nejlepší hudba, jakou jsem kdy…byl.