Písmák Nox
SEN
zas se noc snocí sešla
ve tmavých komnatách snů a hrůz
našich dětských skříní a prádelníků
Marná magie múzického mládí
I.
Nad betonovým nádražím
cloním si oči před sluncem
a vírem volných,
Maškaráda pro Rádoby
Světu
Múzám
Domovu
Datum úmrtí a hodina smutku nad textem, jež vzniká zpustlé pýchy vokamžiku tak tichého nedělního rána, kdy i mlčenliví ptáci zpěvní napínají svá křídla po větru dujícího ze středu vyraženého zEvropy, přeříznuté na dvě poloviny během polštářové války na frontě pomyslných zisků, kde uprostřed zákopů staví vlastníma rukama pomník naší kultuře velcí lidé spěstěnou krví klokotající vžilách zředěnými časem a změkčilostí informačních křesel, která rozpínají a přetínají křížem krážem orbit až po ten poslední Španělský drakkar mířící na slepou špici entropie vzdychající po starých dobrých časech bláta a krve, kdy lidé teprve teď poznali skutečný smysl bytí a tím jim byla práce, pod kterou se schová válka i láska, hliněná lžíce i most přes kanál La Manche.
Mandala krví poblitá aneb tři kupy hnoje
Zlatý
slavičí kotouč
upíjí stále dokola
života levného
Petr
„Asi tak před čtyřmi lety jsme sženou bydleli na faře kousek od Přerova. Bylo jaro, sníh už roztál a zdálo se, že se konečně začne oteplovat. Ten večer jsem zrovna hledal něco na půdě (mám pocit, že mě jeden zmých přátel, kterému se zrovna narodilo dítě, poprosil o mé staré knihy pohádek). Jak jsem se tak prohraboval všemi těmi zaprášenými krabicemi, uslyšel jsem zezdola zvonek.
Tváře v kůži
Stalo se to jednoho lednového večera, kdy zemi svíral svými ledovými spáry mráz, kdy dech drhnul vhrdle a slzy bolely vočích. Vracel jsem se na sklonku onoho dne zjednoho nepojmenovaného plesu, ještě celý rozbolavělý a rozlámaný pro prohýřené noci a ránu, kdy římsy domů jakoby mistr malíř vyvedl olejem na poblité plátno, chodníky vedly snad až na konec světa a vodovkové nebe bylo plné zrcadel. Ranní ptactvo ohlašovalo nový den jemně, nenuceně, kdežto každý krok na zmrzlé půdě do krutého kopce vzhůru kvlakovému nádraží narážel a rozdrnčel můj žaludek, stejně jako bolavá lýtka.
Až posléze jsem si uvědomil, že ranní ptactvo jest ve skutečnosti ptactvem večerním, že se mi současnost prolíná se vzpomínkami na náročnou výpravu zšenku do domu mého přítele, jež mě nyní vyprovázel večerním mrazivým vzduchem na ono staré nádraží, zněhož jsem měl započít svoji pouť domů.
Muzikant
Kdyby každá kapka vmoři měla ústa a mohla křičet, znělo by to nejspíš podobně. Můžete odmítnout všechny teorie o živoucí energii, ale já ze zákulisí dokonale cítil ty desetitisíce duší, hladových, vybičovaných duší, napjatých, jako luk vrukou zfetovaného lučištníka. Dupot a řev se slévaly vmasu, těžkou zvukovou pokrývku padající na každého, kdo se pohyboval pět metrů za a tři metry nad zábradlím, taktéž napínaném na doraz, skřípajícím a prohýbajícím se pod náporem…
Všech těch, kteří si mě sem dnes přišli poslechnout.
Byl už večer, obloha měla barvu moře a dobrým zrakem byly vidět první hvězdy.
Básníci
Byly vinárny a jejich obyvatelé, a ulice před vinárnami, na kterých jejich obyvatelé čas od času spočinuli znaveni před přesunem do jiné vinárny. Tito obyvatelé byli básníky a pili víno, protože jim pomáhalo v jejich veršotepectví. Tento svět byl v barvách šedé, lesklé a fialové, pravý to obraz melancholie. Slunce jakoby každý den zmíralo a v noci umíralo, aby se pak ráno ještě zmohlo na poslední smrtelný zápas před dalším nevyhnutelným koncem.
Život
Život, to je –
Žár padající hvězdy
Žluva prolétající sálem
Žnec nevnímající klas
Večerní bolest hlavy
Láska v žíle
Na začátku, nebo na konci.
Jehlička skřípá, sjíždí po kapce,¨
Strhává bdělé sny, strhává je sebou