Básníci

Byly vinárny a jejich obyvatelé, a ulice před vinárnami, na kterých jejich obyvatelé čas od času spočinuli znaveni před přesunem do jiné vinárny. Tito obyvatelé byli básníky a pili víno, protože jim pomáhalo v jejich veršotepectví.
Tento svět byl v barvách šedé, lesklé a fialové, pravý to obraz melancholie. Slunce jakoby každý den zmíralo a v noci umíralo, aby se pak ráno ještě zmohlo na poslední smrtelný zápas před dalším nevyhnutelným koncem. Ulice jím byly prostoupené a jejich dlažební kameny byly nasáklé vínem, tekoucím spárami a drobnými puklinami. A vinárny jako by se před ním pokoušely schovat do těžké chladivé náruče temné kocoviny stínu a matných odrazů známých i neznámých tváří.
Když potom básníci vylezli na světlo, měli buďto dostatek síly, aby se, opřeni o zeď či jeden o druhého, vydali nejistým krokem k jiné vinárně a jiné společnosti, a nebo se vyzvraceli přes zídku rozplizlé zahrádky a složili své přetěžké tělesné schránky přímo přede dveřmi podniku, z něhož právě odešli.
Sledujeme právě dva takové. Je velmi brzo ráno a slunce právě neochotně vylézá ze své smrtelné postele. Mírný větřík s příchutí jarních luk, zelených kopců a vinných sadů se opatrně proplétá ulicemi a hladí tváře opilých básníků, kteří s těžkými víčky a mnohem těžšíma nohama chvátají svůj pramálo poetický chvat do dalšího vlídného sklípku.
Každý z jedné strany dveří, leží a mlčí. Mrtvolné sluneční paprsky bodají do očí a vzduch štípe na jazyku. Jeden z nich, ten s širokým slaměným kloboukem a volnými kalhotami opásanými špagátem, ze sebe vydal chrčivý, neartikulovaný zvuk.
„Sojevole.“ Reagoval na to druhý, s dlouhými, mastnými černými vlasy a potrhaném kabátě.
„Držubu.“ Zněla odpověď, poskládaná dohromady během zhruba dvou minut. A pak bylo ticho, asi co by včela obsloužila rozkvetlou luční květinu.
A pak ještě chvíli.
„Sem si tak říkal,“ řekl slepeným jazykem ten první a pootevřel jedno oko, aby se ujistil, že jeho soupeř stále leží na svém místě. „Sem si tak říkal, že ty vole.“
Druhý básník velice, velice opatrně vsunul ruku do kapsy a po nekonečně dlouhé chvíli vypátral ubalenou cigaretu. Pomalu si ji strčil mezi rty a znehybněl.
Bylo ticho, co by mrak přeběhl oblohou.
„Vole, už zase berou hole.“ Odpověděl následovně koutkem úst. Jeho druh se slaměným kloboukem se poškrabal na krku.
„Hole, ubily malé trolle.“ Zněl jeho příspěvek a kabátník se jen chrčivě zasmál, když vykašlal:
„Trolle, ty vožralej vole.“
„Ehrh…dobře, dobře, černá kobře, já měl trolle za malé hole, z hnízda vypadené, nespravedlivě napadené. Mlčiž už, jazyku vínem svázaný.“
„Stačí se kouknout na tvůj klobouk, kdo by to byl neprokouk? Tys z idealistů zasraných…“ rozkašlal se kabátník, a vyplivnul ožužlanou cigaretu. „Svázaných, s roubíkem o provazech žvanících, a přec…nejsi snad co šrot nakonec?“
Ticho, co by vlk pozoroval malé jehně pijící z řeky proti proudu.
„Sem, ty vole. Ale sere mě to.“ Děl nakonec slaměný básník se šňůrkou místo opasku. Kabátník začal pátrat v druhé kapse po sirkách, až je nakonec objevil v jedné z ponožek. Se zasyčením rozžal rudý bod v ranním odlesku vinárny za svými zády a jako sopečný drak vydul oblak kouře.
„Neser. Já sám bychzs…teda bysem se mohl říct, že sem anarchista, ne? Ale…nebo, počkej, cos chtěl říct?“
„Máš voheň?“ Zeptal se slamák a začal rukou šátrat pod zadkem, když se mu hozená krabička sirek odrazila od ucha na zem.
„A cigára, či snad žvára?“
„Sorry, tohle bylo jedn…jediný ubalený, ne.“
„No jo.“
„A cos to teda mlel?“
„Ne tak…anarcháč, jo? Jako…druh poezj…poei…básní?“
„Tak máš o víně…zastávám teda ten názor, že do toho spadaj i básně o vinárnách, ale nechcu nikomu šlápnout na kuří voko…“
V tu chvíli se k nim potácivě přiblížili tři do sebe zaklesnutí poetové mířící do vinárny, o jejíž stěnu se naši dva diskutéři opírají. Kabátník si chrlavě odplivnul a zakouřeně zvolal:
„Hej! Ve víně a peru druzi, souložníci naší Múzi, neloudíme ani za mák, snad kdybyste měli tabák?“
V klíně mu přistály dvě ubalené cigarety a kolem hlavy se mu jalo snášet pár papírků, když tři básníci zmizeli na dolů vedoucích kamenných schůdcích.
„Děkujeme, v lihu bratři, ať vám píše, jak se patří!“ Zavolal básník ve slaměném klobouku a zachytil hozenou cigaretu. Jemný vánek mu zchladil vrstvu potu zaschlou na tváři, když potáhnul a roztáhnul nohy, ne snad jako nevěstka, ale jako básník, jemuž zrovna v ten moment nechybí vůbec nic.
„No, takže…o víně, že jo…“ navázal kabátník. „Pak o venku, jako větr a ulice, že jo…a o ostatních zasranejch básnících.“
„No, a tys vyznavač…?“
„Já nevím. Asi všechno.“
„Nebo nic…?“
„Hej hej, dávej si bacha jak to mluvíš, vole, ještě furt můžu vstát.“
„Nemůžeš…a dej si voraz. Nevoznačil sis tu sám za anarchistu, panáčku? Co si pod tím vůbec představuješ, dlouhý vlasy a těžký boty? Se vrať do dělohy, vole.“
„Já fakt vstanu, jestli mě nepřestaneš srát. Ale…ne. Akorát sem tak přemejšlel.“
„Jo? A vo čem?“
„A jako proč?“
„No třeba sem přemejšlel vo tom samým.“ Řekl básník se slaměným kloboukem a mírně změnil postavení svých zad oproti vínem nasáklé zdi. Doutnající nedopalek si strčil za ucho.
„No to nevím. Ale tak hele…co tu tak máš? Myslím jako vůbec, ne?“
„Jako…no, máš tady vinárny.“
„No jasný, a dál?“
„No a pak máš víno, to je taky jasný. Pak máš ulice, to dá rozum…máš vostatní básníky. Eh…cigarety? Dřevěný lavice? Sudy na víno?“
„Jasný, jasný. Ono jako není to nic moc, ale je to svět. A když si to tak vezmeš, moh by bejt i daleko horší, že jo?“
„To teda. Teďs mě inspiroval, ty dobytku. A myslím, že tahle bude dost dobrá. Teda…že mě se bude líbit.“
„Hmm. Strč si ji třeba za klobouk, páč to není všechno…“
„Hej! Už sem se bál.“
„No takže…člověk se tak občas zamyslí, mezi tou první ranní sklenkou vína a oním časem, kdy chčije opřenej o zeď s poslední večerní cigaretou…zamyslí se, podívá se tak na sebe a řekne si…“
„Jo, no.“
„A řekne si…je tohle peklo, nebo ráj? Život, nebo smrt?“

---