Ty

Venku začíná svítat a přes zatáhlé žaluzie sem pronikají první paprsky jarního slunce. Otáčím hlavu a kontroluji, jestli ještě spíš. Máš zavřené oči a jsi nádherná, jako vždy. Koukám na tebe a nedokážu odtrhnout zrak. Vzpomínám na první den co jsem tě uviděl. Byla zima, blížili se vánoce a já se vracel s nějaké přiblblé pařby. Stojím na zastávce a klepu se zimou, když v tom si ke mě přišla a zeptala se jestli nemám oheň. A, já nebyl schopen ze sebe vydat jedinou hlásku. Možná to bylo tou zimou a možná tvojí krásou, která mnou prostoupila. Naklonila ses ke mě a pošeptala mi do ucha, jestli mi není zima. Já jen polknul a lehce přikývl. Udělala si krok směrem ke mě a obejmula mé promrzlé tělo, docela dobře si pamatuji jak se mi zatočila hlava. Ani nevím jak, ale najednou jsme leželi u mě doma. Prstem si mi přejížděla po mém nahém těle a já ti to opětoval, naklonila ses blíž a........

      No vidíš a teď je jaro ty tady ležíš vedle mě  a já se cítím naprosto stejně jako tenkrát poprvé. Jedna hodina bez tebe je pro mě den a jeden den bez tebe je jako týden. Představa života bez tebe je stejně nemyslitelná jako život bez slunce, nebo bez kyslíku, protože přesně to jsi pro mě ty. Jsi pro mě můj život.

     Otvíráš oči, probouzíš se a já cítím, že se probouzím i já. Až je jednou neotevřeš  a necháš navždy zavřené, tak přijdu o své slunce, o svůj vzduch a pomalu a bolestivě budu umírat, ale myšlenka na život, ve kterém nebudeš ty je mnohem bolestivější.