Písmák Mořská pěna
Poprvé ho spatřila u pobřeží. Bylo nevlídně a šedomodrá oblaka se líně brouzdala po nebi, sem tam profukoval lehký, ale podzimně studený vítr. Vlnky vmoři šplouchaly a dotýkaly se vyčnívajících menších skalek, které vypadaly jako kamenné rostliny zaseté ledabyle a bez jakéhokoliv řádu. Byla zrovna neděle, poslední den vtýdnu, na který by nejraději úplně zapomněla a vymazala ho ze svého života.
Parafráze života
Parafráze života
Byl tam stůl. Mahagonovej. A taky ty uschlý kytky, který zatraceně dlouho vydržej…jen pár dní nebo navždycky.
Byl tam obraz starýho admirála smohutným šedivým knírem.
Tmavorudá vášeň
Seděl na kamenných schodech a pozoroval šeřící se Paříž, která se pomalu dostávala do jednoho ztěch letních pulzujích večerů. Hlavu si podpíral drsnými dlaněmi, kontrastujícími sjeho nepříliš vysokým věkem. Kdyby se otočil viděl by honosně se tyčící pahorek Sacre Coeur,který byl stále ještě mohutně osvětlen oranžovým kotoučem slunce, pomalu se snižujícím za obzor, ale pro něj by to byl jen další ztisíců pohledů; nebyl totiž turista ani přistěhovalec, vPaříži se narodil a vyrůstal vjedné zbohatých čtvrtí na okraji této metropole. Ze srdce nenáviděl to sterilní prostředí, ve kterém člověk nemohl ani rozlít čaj nebo si umazat šaty bez toho, aby ho za to stihly ty nejpřísnější sankce a přehnané tresty.