Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
"Jsme jako olivy; teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší."
- Talmud
„Eště jednu!“ Praporčík Dimitri Novikov seděl téměř zhroucen na vetché židli v jakémsi provizorním baru. Tři jeho stěny tvořila jen nahrubo sbitá a z různých stran podepřená prkna, čtvrtá stěna pak chyběla vůbec a místo ní byl se stropu z vlnitého plechu spuštěn potrhaný závěs. Pár stolů a židlí zachráněných z trosek okolních domů sotva drželo pohromadě, jedině obrázek Stalina pověšený nad sudovými zásobami alkoholu se leskl jako nový. Vojáci Donského frontu si podobných brlohů na svých pozicích nedaleko Kalače postavili nespočet. Němec ztratil u Stalingradu celou jednu armádu a musel doplňovat stavy, Novikovova brigáda tak získala drahocenný čas a vojáci si mohli po dlouhých měsících krutých bojů konečně vydechnout, a když byly hroby zakryty, šlo se pít.
„Povidám, že chci eště jednu!“ dožadoval se Novikov a z jeho hlasu bylo znát, že právě vidina další vodky je to jediné, co ho dosud udržovalo v dobré náladě. „Myslím, že tě slyšeli,“ opatrně umravňoval svého přítele Alek Kozlov, mladičký dobrovolník, který na frontu přišel teprve před třemi měsíci. „Stejně je to zvláštní,“ navázal vzápětí, jakoby pokračoval v již dříve započatém rozhovoru, „tolik soudruhů nemá málem co jíst, ani pořádné boty nemají, ale vodky je vždycky dost.“ Novikov se na spolubojovníka nevrle podíval. „No tady jí zas tolik neni, jak se zdá,“ zachrčel, „a navíc, co má takový kuře jako ty co mluvit. Brzo Němce zaženem a zas bude blahobyt, jestli ti de o tohle.“ Novikov uvažoval velmi přímočaře, koneckonců byl k tomu vychován, a válka se ho vnitřně už téměř nedotýkala. Kozlov na druhou stranu měl tu smůlu, že se mu dostalo poměrně slušného vzdělání a v mnoha věcech viděl víc, než bylo zdrávo. Pohledy, které se mu na frontě v posledních týdnech naskýtaly, silně otřásaly jeho vírou ve Stalina a v konečné vítězství. Nadšení, se kterým se dal k armádě, aby jako pravý syn matičky Rusi bojoval za vlast a za komunismus, tváří v tvář hrůzám války rychle opadávalo.
Novikov konečně dostal toužebně očekávanou sklenici a v mžiku ji vyprázdnil. „Já vím, že to všichni říkají, ale copak je to vůbec možné? Vždyť se jen podívej, jak to tady kolem vypadá. Města srovnaná se zemí, pole vypálená, cesty rozbombardované,“ rozohňoval se mladičký voják. „I když válku vyhrajeme, blahobyt nás tady nečeká.“ „Mlč už!“ okřikl ho Novikov a nervózně se rozhlédl. Někdy měl pocit, že takového člověka, jako je Alek Kozlov, je lepší neznat. „Když je nouze, lidi drží při sobě, pomáhaj si a společně se ze všeho dostanou. Uvidíš sám,“ zvýšil hlas, když viděl, že se ho Kozlov chystá přerušit, „že až vyhrajeme, všechny národy Evropy společně pod rudou vlajkou komunismu znova vybudují, co fašismus zničil.“ Mluvil teď téměř obřadně, aby měl jistotu, že jeho slova správně zapůsobí. Nestalo se. „Rád bych tomu věřil…“ zněla odpověď.
Oba soudruzi se na chvíli pohroužili do ticha a přemýšleli, jakými argumenty toho druhého přesvědčit. Jako první se chopil slova opět Novikov. „Tak dobře, ty chytráku, něco ti povim. V Ponyri, kde jsem se narodil, byla vždycky bída. Krátce po revoluci nás přepadli bílí a všechno vyplenili. Z celý rodiny jsem zbyl jen já a polochromej děda. Já byl tehdy malý pískle, a tak se o všechno musel starat on. Všude byl hlad a lidi umírali, celý vesnice. Děda už byl tehdy nemocnej, ale nic to pro něj neznamenalo. Sám sebe i mě dokázal uživit a eště ostatním nosil dříví a sem tam kus masa. Chudák nad hrobem to byl a přece by bez něj spousta lidí tu zimu nepřežila. A když pak přece přišel jeho čas, všichni z okolí dali dohromady co měli na jeho pohřeb a mě na živobytí. Společně znova postavili kostel, aby měl děda řádnej funus.“
Novikov se odmlčel a napjatě pozoroval Kozlova. Mladíka jeho slova odzbrojila a viditelně i notně zahanbila. Marně hledal, co podotknout, jak se vyhnout nepříjemnému mlčení. „Jsme jako olivy; teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší,“ vzpomněl si na úsloví, které kdysi někde četl, „v nouzi se z nás stávají hrdinové,“ zablekotal jakoby omluvně. Novikova jeho slova uspokojila natolik, že ho ani nenapadlo zeptat se, co jsou to olivy. Pousmál se, nasadil si přilbu a lehce vrávoravou chůzi se odebral k ubikacím. Kozlov ještě chvíli zůstal sedět a přemýšlel. Přemýšlel o tom, co slyšel od Novikova, o tom, co viděl ze zákopů, o tom, co je všechny asi čeká. „A nebo,“ řekl si pak ještě pro sebe, „nebo to znamená, že z lidí to dobré dostaneš jen, když je drtíš?“ Pohledem zavadil o ikonu Stalina a odešel také.
přesně tak tu přímou řeč určitě, nějaká ta gramatika tam mylím taky vázla, nu m to nebolelo ale dycky je lepčí si to po sobě prokontrolovat dokud je to v pohodě. A pak eště jednou. Ale to je forma, ta nevadí. Na můj tip to asi nebude, páč mi tam něco asi chybělo. Nejsem si jist, ale třeba jedna věc - individualizace. jsou tam jen dva a jsou si strašně podobní. Tam není pro mě znát, že jeden je trochu intelektuál a ten druhej vesnic. řeknu to trochu opisem - dva vojáci sedí v zimě, na frontě, chlastaj vodku - a ani jeden neřekne kurva, prdel, to je klemra? Esli je mi rozuměno, prostě jazyk mi nepřišel úplně přirozený. Jak tam podotkne že byl eště malý pískle - to jsou přesně ty výrazy, kterej v jeho řeči mělo bejt daleko víc. Zas se mi líbilo, že si text nehraje na nějakej válečně znaleckej, to by bylo trapné, to si jen tak někdo dovolit nempůže. Tu myšlenku tam nezpochybňuju, je docela silná i ten děj nese, vypointuj to, ale ta urité forma z mýho úhlu vázne. Prostě.. je to válka, chce to víc sugestivnpsti. Dyž už se píše o válce, pisatel má tu odpovědnost podat ty emoce sugestivně, i dyž se chce soustředit hlavně na myšlenku. Taakže soury, ale ip nedám, i dyž mě text zaujal.
Obě postavy statečných rudoarmějců jsou příkladně pozitivní velmi moudré a konflikt mezi soudruhy není příliš zřejmý. Zkusil bych tam kápnout trochu jedu a životní brutality hlupáků. Místo otazníku ....jen, když je drtíš?... jsem jednomyslně odhlasoval navrhnout provokativní tečku. Přesto je to dobrá povídka. Dobré téma. Tip.
Písmák