Strom...

Strom…jen a jen můj

    Těžko říct kolik z nás, ale určitě dost, má svůj strom. Nebo někdy měl. Jako třeba já. Vzpomínám na ten z dětství.

    Každé prázdniny jsem trávila na chatě u babičky a dědy. Byly to nejhezčí měsíce. I přes to, že jsem měla na ,krku‘ neustále, mou o víc než bych si přála let, mladší sestru. Jinak bylo skoro vše skvělý. Babiččiny buchty a vůbec její vaření.     A nosila nám i svačiny až na kraj lesa, kde jsme si hráli s dětmi z okolí. Hlavně s klukama z příbuzenstva, co měli chatu sice hezký kus lesem, ale o to, to bylo zajímavější a dobrodružnější.

    Ale byly i dny, které jsme museli trávit jen na chatě se zahradou. Třeba když přijížděli pravidelně naši. Kdo se těší na rodiče, kteří jsou přísnější a zajímají je úplně jiný věci než babičku, která neví, jak by nás vykrmila a dědu, který přemýšlí, co by nás ještě naučil, aby se mohl z potěšením handrkovat s babičkou. A pak v zimě se tomu vzpomínání co jsme vyváděli v létě pořádně zasmát. Třeba jak nakrmit mravkolvy mravenci, kterým se kolem naší chaty dařilo. Jak jedněm tak druhým. Jak chytat ryby na víc udic než je povoleno. Jak mastit mariáš a oko a podobné hry, hlavně ty co nejvíc ,čílily‘ babi, co nás to učí… A hlavně jak pajtlovat po cizích zahradách, ale jen lehce, aby to sousedům nedošlo. Možná by ho ani tak nebavilo, kdyby se babi tak nerozčilovala a zároveň špatně zakrývala úsměv.

    Ale vlastně jsem chtěla mluvit úplně o něčem jiném. O tom mém stromu. Ořechu. Byl krásně košatý s mohutnými větvemi rostlými s naprostou jistotou. Čím jsem byla větší, dalo mi mnohem míň práce vyhoupnout se do jeho koruny a pak šplhat výš a výš. Děda mi nemusel po čase vůbec pomáhat. A taky jsem dokázala vylézt na něj snad i poslepu. I večer v šeru. Měl úžasný místa k posedům. Vydržela jsem tam celé hodiny. Obzvlášť když jsem trucovala, nebo se pohádala s našima. Nebo chtěla utéct před rozmazlenou mladší sestrou, která nikdy nedokázala vylézt tak vysoko, ani když byla už větší. A když jsem se dostala, až kam to šlo, až úplně nejvýš, naskytnul se mi nádherný  výhled do okolních zahrad a dokonce nejen do okolních zalesněných kopců, ale  i na přehradu v dalekém údolí. Sice jsme to dělala tajně, protože mi to bylo samozřejmě zakázáno, lézt tak moc vysoko, ale o to, to bylo lákavější a navíc když to stálo za to…

    Tehdy, když díky revoluci se změnily zákony o pozemcích a babi soud prohrála díky špatné smlouvě, na které stála naše chata, jsem to nesla těžce. Moc těžce, ale asi se nedalo už nic dělat. Nevím? Bylo mi …náct a neměla jsem tušení jak pomoct. Naši koupili jiný pozemek, chatu přestěhovali, ale nikdy to už nebylo a nebude ono.

    Jsem vděčná za původní chatu, na které jsme trávila každé prázdniny. Byl to opravdu nejúžasnější čas mého dětství. Nikdy nezapomenu na svého dědu s jeho nekonečnými nápady. A babi, která vždycky věděla, jak nám je zpříjemnit. Ne jen mě a mé sestře, ale i všem z okolí. A respektovali i to, že jsem měla chvíle, kdy jsem utekla na svůj strom. A jsem ráda, že to vysvětlili i našim.

     Byl to jen můj strom. Vyslechl si mnohé přání a touhy. Kolikrát jsem mu povídala příběhy. S dlaněmi na jeho kůře. I tváří a pažemi ho objímajíc, když mi bylo někdy moc smutno.  Kdyby mohl vyprávět… Nebo možná ani radši ne… Ale stejně byl prostě můj. Můj tajný kout a dokázala jsme se o něj podělit jen s dědou, když srážel ořechy.

    Když někdy navštívím dědu, ve snu, tak jedině na přehradě, u chaty a nebo u toho mého, našeho stromu, který dával každý rok spoustu ořechů.

    Nebo je v tom mém snu malým stromkem, jak všechny kolem a není potřeba na něj lézt. A už vůbec ne tak vysoko, abychom měli výhled, ten nádherný zelený výhled do živého bujícího a kvetoucího okolí a na modrou hladinu vzdálenější přehrady…

    Jen je mi zároveň strašně fajn i smutno, po probuzení… Ale jak nezapomenu nikdy na dědu a babi, tak i nikdy nezapomenu na ten strom. Ten kus živé přírody co mi byl po léta dětství oporou. A žádnému dospělému bych to tenkrát a ani dnes asi nevysvětlila a možná  nevysvětlím... No úplně asi nikdy...