SAKO

Z toho dne si nepamatuju nic než paniku, když jsem zjistil, že nemám vhodné oblečení. Prohledal jsem skříň, všechny zásuvky, dokonce jsem v horečnaté beznaději otevřel i lednici. Už nyní mi to přestávalo myslet, před očima se mi zjevovaly bílé čtverce, skládaly se do vlaštovek, zase rozkládaly, aby nakonec zmizely a nahradily je obdélníky.

Byl jsem šílený z toho, že hledám oblek, který jsem nikdy nepotřeboval a nikdy ho ani nevlastnil. Ale nemohl jsem jinak. Vyházel jsem všechny knížky z knihovny, vysypal odpadkový koš, prohledal peněženku, rozebral záchodovou nádržku.

Už na pokraji bezvědomí a stále za přítomnosti těch bílejch geometrickejch zvířat se odnikud vzala tužka a začala psát na jeden z mých obdélníků:“Táta, táta ti tu nechal oblek, abys mu ho vzal do čistírny, je v červené Penny-igelitce.“

Od té doby nic nebylo, neuvědomoval jsem si ani sám sebe. Byl jsem nikdo nikde, v hlavě neprosté nic. Naprostý opak stavu, když člověk nemůže spát, chtěl by spát, a myšlenky jdou jedna přes druhou div se nepřerazí – blbé reklamy pouštěné na strop tunelu a žádná naděje najít a vlastní botou zaslepit to malinké okno, z kterého se šíří žlutý kužel plný prachu.

Nevím, kam jsem šel a proč zastavil u dveří, proč jsem zvonil a proč mi otevřel muž, kterého jsem musel následovat dovnitř domu, protože se najednou otočil a chtěl, abych mluvil, abych řekl cokoliv. Určitě jsem mlčel. Jediné, co si pamatuju a co jsem byl schopen vnímat,  byla věta, které jsem byl schopen přiřadit alespoň barvu. Věděl jsem, že je důležitá. Nemohl jsem však jakkoliv reagovat. Žádná myšlenka, žádný náznak hlouposti. Uvědomoval jsem si pouze, že jsem bosý, ve špinavém obleku.

Neznámý musel křičet:“…tak něco řekni … cokoliv … jinak tě budu muset zabít.“ Těsně před tím než vystřelil, mi došlo, proč ten oblek, proč tu stojím a pozoruju kulku, jak opouští hlaveň, jak se zkracuje vzdálenost mezi ní a mnou a těsně než vytryskne krev, jako bych tu kulku měl i na jazyku. Pak zmizely čtverce, obdélníky, kužel i prach a já ztratil vlastní váhu a letěl.

Druhý den ráno mi padl zrak na papír na nočním stolku, který jsem si připravil pro případ, že mě v noci konečně na poslední chvíli osvítí a napíšu slíbenou povídku pro svého redaktora. Papír ačkoliv prázdný mi něco říkal, něco jiného než, že jsem propásl poslední termín a šanci.

Už nebylo proč spěchat, uvařil jsem si kakao, vyčistil zuby. Oblékat jsem se nemusel, večer jsem byl neschopný se svléknout a lehl jsem si tak, jak jsem přišel z baru.

Později po absolvování nervy drásající cesty přeplněným metrem jsem redaktorovi předložil papír z nočního stolku. Podíval se na mě a zařval:“Na popravu ke mně se chodí ve vlastním saku!“