Údolí

V našem městě, je tu most,

pod ním krásné údolí.

V něm děti vytahují kost,

moc se jim to nelíbí.

koukají na sebe, diví se,

Čí to je? ptají se.

Já jen z mostu na ně koukám,

jak u potůčku marně kopají, kdyby jen věděli,

že tiše si pro sebe broukám,

melodii jazzovou. Kdyby mě tehdy viděli.

Já totiž vím, kde ta kost se vzala.

Ona totiž tehdy hudba do toho hrála.

Taková ta žesťová. Nevím či opravdu nebo jen v mé hlavě byla

ale pravdou je, že melodii veselou, rytmickou a svěží měla.

Když loni procházel jsem údolím,

spatřil jsem stopy,

tehdy jsem byl bláhovým

a hledal svoje boty.

Ano, boty, někde jsem je tu ztratil.

Nyní hledím na stopy v bahně.

Stopy mých bot, jež jsem v duchu pohřbil.

Boty, které mi zmizely tak záhadně.

Vydávám se po stopě, bosou nohou v bahně šlapu,

hledím před sebe, pozoruje otisky v zemi

ve snaze, že snad konečně popadnu

toho, kdo za to zmizení zodpoví se mi.

Z bláta do louže šlapu,

po kamenech klopýtám,

všechno zas a znova popletu,

na svojí stopu již totiž nekoukám.

Jdu zpět k louži, u ní hledám správnou cestu,

jedna stopa, druhá, pomalu blížím se ke stu.

To je ona! Konečně ji nacházím, opět v blátě šlapu,

pomalu se stmívá a já ve tmě tápu.

Na zem už nevidím, zimou se chvěji,

bobřík odvahy ustupuje,

bobříci strachu chorály pějí

a k bouři se pomalu schyluje.

Já bez bot dorazil jsem k potůčku.

K tomu, který přímo pod mostem je.

Na zemi vidím jakousi tkaničku,

u které cosi na zemi je.

Opatrně se blížím k té věci,

slyším zvuky jakési.

Rukou před sebou šmejdím,

a zápach psí cejtím.

Nahmatávám cosi pevného,

vzápěti je slyšet vrčení.

O pomoc prosím boha svého,

ať ukončí mé soužení.

Píšťalka se v dálce ozývá,

cosi ze země se zvedá.

Stojím tam bez hnutí,

jsou slyšet jen kapky, co na mě dopadají.

věc, co držím v ruce, přibližuji k očím

ve snaze rozpoznat, co to je,

zjišťuji, že kost v ruce držím.

Pomalu chápu, o co jde.

Rukou po tkaničce hmatám,

za chvilku nacházím boty své! Sic jsou celé ožužlané,

nasazuji si je a smíchem padám.

Kost zády jsem do země zarazil, vyndavat ji by bylo marné.

Ležím tam, šťasten jsem,

své boty mám, opět v klidu jsem,

a jak tam tak ležím, kapky na mne padají,

v mysli pluji do země, kde mé boty s kapkami tancují.

Jdu dolů k dětem, co stále kopou

ve snaze najít kost druhou.

Za chvilku již u nich stojím

a říkám: Děti, něco vám povím,

když se v létě na slunci opalujete,

boty pod hlavu si raději schovejte.

Po těchto slovech odcházím,

údolím se rád znovu procházím.

Nechávám za sebou tváře udivené,

co po chvilce jsou zas nadšené

a opět kopou,

se snahou marnou, marnou, marnou...