Nenapravitelný Kryštof Špac

Nenapravitelný Kryštof Špac

 

            Myšlenky Kryštofa Špace létaly znuděně po místnosti jako roj obtloustlých čmeláků. Uvnitř sebe cítil prázdnotu vzduchové bubliny stoupající ve sklenici minerálky. Cigaretu se mu podařilo zapálit až napotřetí, což jej samozřejmě mocně rozlítilo. Neměl na ni ani tak chuť, protože pociťoval tupou bolest na hrudníku, tak známou náruživým kuřákům. Přesto musel natáhnout do plic ten dehetnatý dým, držet v ruce tu kouřící tyčinku, možná proto, aby alespoň nějak vyplnil prázdnou chvíli, než jej oblaží svou přítomností příchozí dívčina.

            Poposedával nervózně na židli v Zámecké kavárně s kávou se dvěma cukry a skleničkou jemně perlivé minerálky a život jej těžce nebavil. Ty poslední týdny mu přišly tak nicotné, naprosto bez obsahu. Několikadenní pitky jej ničily, sex s Ninou a jeho „starými známostmi“ ho nebavil a v práci překotný frmol. Nejraději by ani nevycházel z bytu, ale nepočítal s tím, že se zrovna dneska ozve Erika a bude po něm chtít vyplnit jeho slib, že si s ní půjde někam sednout. Stejně to s Erikou neviděl na moc dlouho. Pár skleniček a domů, zavrtat se do postele a třebas civět jen do stropu, ovšem ze všeho nejlepší by bylo usnout a celou noc prospat. Nejraději prospat tak celý život, pomyslel si Kryštof Špac.

Právě si prohlížel kapku minerální vody, stékající po hraně stolu, když mu nad hlavou zašvitořil ženský hlas: „Pozdrav pánbůh.“

            Špac se sebou trhl, naprosto překvapen Erikou.

            „Eričko, zdravím,“ vnutil si do tváře servilní úsměv. „Jak se daří? Dlouho jsme se neviděli, co?“

            „To teda ne,“ dětinsky se zlobila maličká dívka. „Neozýváš se mi a nedokážeš si na mě najít čas.“

            „Já vím, já vím, ale znáš to. Hodně práce a tak.“

            „Práce, ale hlavně s chlastem,co?“

            „Ale kdepak. Jen se podívej. Jen o vodě a kávě.“ Zubil se Špac. „Ale když tě tak pozoruji, myslím, že by se dnes hodilo (když jsme se tak dlouho neviděli) dát si něco ostřejšího. Třeba víno.“ Vtipkoval, ačkoliv mu to ubíralo poslední zbytky jeho sil.

            Ani nečekal na odpověď Eriky a už očima hledal mezi osazenstvem kavárny servírku. Jakmile ji zmerčil, kývl na ni a mladá slečna ve stejnokroji podniku v mžiku přispěchala. Kryštof Špac se na ni zasněně zadíval, mírně se usmál a začal: “Dvě deci bílého a dvě deci červeného. Máte Merlot? Vynikající. To bude prozatím vše. Mnohokrát děkuji.“ Znovu se usmál a zálibně si prohlížel pohupující se zadeček odcházející dámské obsluhy. Pak se otočil k Erice: “Merlot, že? Pamatuju si to ještě dobře, ne?“

            „Jasně, jak ty by jsi mohl zapomenout.“

            „Já nikdy,“ smál se Kryštof Špac. „A copak je u tebe nového? Povídej, přeháněj.“

            „U mě, vlastně nic moc. Možná jen...“

            Ale to už Špac neposlouchal. Pořád to samé. Stejné řeči, jaké ženské vedou stále dokola. Přibrala, partner ji opustil, trable rodičů, známých, finanční debet, problémy v práci či ve škole (to záleželo hlavně na věku, jakého jeho dámská společnost dosáhla), nevěry kamarádek a současné „kulturní“ dění. Neměl už nervy znovu to slyšet. Užil si toho dost od své Niny a dokonce i od některých dlouhodobějších vedlejších vztahů. Za tu dobu se naučil občas do dámského monologu vpravit pár pro něj poměrně nepodstatných slov, která ovšem posílila ženskou představu o něm, jakožto o muži, který dokáže naslouchat.

            „Nepovídej,“ naboural slovní šrapnel Eriky, aniž by věděl, o čem je řeč. „No to snad není možné. Pokračuj prosím.“

            K dalším kouzelným slůvkům patřilo „Tomu nevěřím“, „Opravdu?“, „Jasně“, „To mi ani neříkej“ a mnoho dalších.

            V takových chvílích si připadal jako obojživelní živočichové, kterým se při ponoření pod hladinu uzavřou ušní dutiny speciální záklopkou. Přesně tak jako jemu, když byl vystaven ustavičnému štěbetání ženských. Sice slyšel, co mu říkají, ovšem mozek to vůbec nezpracovával. Zabýval se v té chvíli naprosto odlišnými úkoly. Kolik mám doma rohlíků? Co si dám večer k jídlu? Dneska je dvacátého, to abych zaplatil inkaso. Kdopak dneska hraje? Ta blondýnka u vedlejšího stolu vypadá opravdu rajcovně. Nina bude mít brzy narozeniny. Moment. Zpět k té blondýnce.

            „Vážně?“ Vsunul si potřebné slůvko do diskuze, když servírka pokládala v pořadí už druhou rundu vína na stůl.

            Půvabná blondýna, sedící přes uličku naproti Špacova stolu, nebyla typickým prefabrikátem současných módních idolů. Pravda, barva vlasů dozajista nebyla přírodním odrazem blondýnčina genotypu, ale vzhledem k jejímu nesmírnému espritu to pramálo vadilo. Stejně tak jako vysoké kožené boty obepínající její ladné nožky či tmavé šaty končící přesně tak na hraně dívčiných stehen, že mnozí puritáni by se počali okamžitě červenat. Bůh ví, co Kryštofa Špace na ní tak přitahovalo, cítil z ní, že to není jen tak obyčejná koketka, kterou by snadno dostal do postele pitomými řečmi, ale přesto ho to k ní lákalo. Nejspíš ty jiskrné oči, nebo možná přirozeně krásný úsměv, snad ona zdravá pleť bez známek poškození. Určitě ji ale chápal jakožto jasnou výzvu své nepřiznané ješitnosti. Zvláště když jí dělali společnost dva třicátníci. Nesporně by tím posílil své již tak přebujelé ego, přebrat jim tuto růžičku před jejich vlastními zraky. Pánové v uplých tričkách, ověšení řetízky a náramky ze zlata, s krátce střiženými vlasy. Typičtí zástupci své generace. Špac se skutečně divil, proč s takovými, dle jeho myšlenek, trotly sedí tak krásná blondýnka, které by neupřel aspoň část jistého intelektu, ženám tak vzdáleného.

            Bicepsy, uvězněné v útlých rukávech, tancovaly po pažích obou mužů, až se sám Špac zhrozil. Prohrábl si kštici ustupujících vlasů. Už to není co bývalo, pomyslel si, když se zadíval na své rosolovitě narůstající břicho. Podvědomě zavrčel vztekem nad postupně upadajícím vnějším vzezřením svého těla. Potáhl si znechuceně z cigarety. Erika stále žvanila, druhé víno už skoro vypito. Přesto mu vrtalo v hlavě, proč zrovna takovou společností je ta úžasná bytůstka obklopena.

            „Jestli tě můžu přerušit,“ spustil Kryštof Špac na Eriku. „Víš, co by mě zajímalo? Řekni mi, z čistě ženského racionálního názoru, proč ta krásná blondýnka vedle, sedí u stolu s takovými pitomci?“ Svým způsobem ani nečekal, jak mu bude odpovězeno, spíš se chtěl pokochat pohledem na překvapenou Eriku. Bylo mu jasné, že se s překrásnou plavovláskou začne okamžitě srovnávat. A bylo to vskutku srovnání neuvěřitelné, jakoby u jeho stolu stál zčernalý Wartburg a o kousek blíže Mercedes Benz se stříbrnou metalízou.

            Erika Kuncová, toho času jednadvacetiletá studentka managamentu, totiž skvěle kontrastovala s bezchybnou světlovláskou. Malá, zavalitá Erika s aksamitově přebarvenými krátkými vlasy v černých volánových šatech skoro až po zem potahovala z cigarety plnými červenými rty, tak nezvykle zasazenými v baculatých tvářích. Nebyla ošklivá, bezpochyby měla pro určitou skupinu mužské populace dozajista svůj půvab, ale v úplném protikladu k nenásilné eleganci polobožské dlouhovlásky. Výrazné líčení, všemožná tetování a snaha za každou cenu se zalíbit jen umocňoval hluboký dekolt šatů a v něm napěchovaná olbřímí ňadra, kterých si oko pozorovatelovo nemohlo nepovšimnout, i kdyby chtělo. Snad právě proto s ní Špac zažil jeden menší románek. Proti značně ploché Nině to byla příjemná změna nalézt na ženské hrudi i něco jiného nežli jen dvě lentilky. Taky na to byla Erika patřičně hrdá.

A tak mu dělalo velmi dobře, vidět ve tváři své společnice skrývané zklamání nad tím, že pokukuje v její přítomnosti po jiných dívčinách. A ještě tak nesrovnatelně půvabných.

            Cítil jakési zvrácené zadostiučinění. Přestože se svým vzhledem mohl pramálo chlubit, těšilo ho, že může vyvolat v jiných lidech stejné zklamání nad jejich zevnějškem, jaké již delší dobu pociťoval sám na sobě. Alespoň si na nich mohl vylít vlastní zlost, uvažoval sobecky.

            „Je s nima pro peníze,“ kontrovala mu Erika. „Naprosto jasné.“

            „Hm,“ povzdechl si. „Přesně to jsem si myslel, jen jsem potřeboval ujištění.“

            Má pravdu, přemítal Kryštof Špac, prachy dělaj člověka. Holka k zulíbání a dva vepři kolem ní. Možná není úplně hloupá (ba naopak), ale peníze chce každý. Tak proč se nenapít, když je člověk přímo u zdroje. Běhna je to, prodejná kurvička, sakroval v duchu Špac. To není nic pro mě, šlápoty nebrat, vyřkl pokrytecky ortel nad, pro něj naprosto neznámou, dívkou jen proto, že mu bylo nad slunce jasné, že sbalit tuhle prvoligovou krasavici, je nad jeho síly. A nebyla to jen otázka fyzického vzhledu nebo objemu peněženky, ale především strachu z odmítnutí. Ovšem nejhorší na tom bylo, že si naprosto uvědomoval vlastní neschopnost, a o to víc zuřil a zlobil se na sebe, ačkoliv si to vylíval na druhých.      

            „Nechme ji raději být, Eričko,“ stočil směr hovoru jiným směrem, neboť jen představa dlouhonohé blondýny jej řezala v myšlenkách tak, že mu div nepopraskaly cévy na spáncích. „Co plánuješ na zbytek večera? Nepředpokládám, že až tady skončíme, půjdeš domů.“

            „Asi zajdu ještě někam do klubu.“

            „Tak to není nic pro mě,“ škvířil se Špac. „Příliš mnoho lidí, neslyšíš vlastního slova v tom hluku a tak. Půjdu nejspíš domů, mám toho ještě hodně do práce a taky jsem docela unaven.“

            „Jak myslíš.“ Řekla klidně Erika.

            „Ještě jednou repete,“ zahlaholil k servírce, i když už v duchu přemýšlel nad tím, pročpak jej Erika vůbec nepřemlouvá, aby s ní ještě někam vyrazil. Bylo očividné, že je ještě nesvá z té vizuální konfrontace s pohlednou blondýnkou a jemu to dává nepřímo za vinu. Nad tím ovšem mohl máchnout rukou. Kryštof Špac, jakožto člověk nedůvěřivý, za tím viděl něco většího, zajímavějšího; paranoidně cítil, jakoby si s ním již zbytek večera předem neplánovala a konečně Kryštof Špac, muž neskonale ješitný, si přál, aby jej přemlouvala, přesvědčovala a prosila, i když se mu vůbec nikam nechtělo. A nakonec by třeba i milostivě svolil, kdyby se moc snažila a dlouho se ponižovala. Ale dneska ani slovíčko zájmu o něj.

            „Neříkej mi, že vyrážíš večer sama,“ zaútočil nenápadně na Eriku, aby z ní vytáhl potřebné informace. „Kdopak ti bude dělat společnost, krasavice?“

            Mladinká studentka se roztomile zubila: „Domlouvala jsem se s holkama, že dneska večer někam zajdem.“

            Kryštof Špac postřehl, že uhodil hřebíček na hlavičku. „A s kterýmapak, že jsem tak smělý?“

            „No, s Milenou,“ začala Erika. “Tu znáš.“

            „Jasně.“ Jak by taky neznal, když s tou mlsnou kočičkou taky párkrát „uletěl“.

            „A s Martinou.“

            „Podívejme se,“ zavětřil Špac šanci. „Líbila by se mi? Však znáš můj vkus.“ Nemohl si nedovolit si do Eriky ještě trochu rýpnout.

            „Myslím si, že ne,“ odvětila nevrle jeho společnice. „A mimo to má kluka.“

            Kryštof se hurónský zasmál. „Každá někoho má, dokud není se mnou,“ citoval repliku z populárního českého filmu a věděl, že tento večer pro něj zdaleka nekončí.