Somneis

 Vlak zrovna před mýma očima odjíždí a já jsem se poprvé v životě setkal s přesností u Českých drah, zrovna dnes. Neskutečné! Běžel jsem sem přes celé město a teď tu stojím zpocený před půlnocí a další vlak mi pojede až ráno. Provlhlé červené tričko, které jsem si včera koupil u Vietnamců, se mi nepříjemně lepí na tělo, a když rozepínám černou bundu, zjišťuju, že jeho barva se přesunula na mně.

 Tyhle trika nesnáším, barva drží, jen když se vám dostane na kůži (jako teď mně) a jejich stoprocentně bavlněná látka podezřele připomínající polyester, škrábe a odírá mé prsní bradavky. Stejně si jich vždycky koupím spoustu, protože jsou tak levná a vypadají jako mnohem dražší ze značkových obchodů.

 Smutně se stále dívám, na snad čtyřicet let staré velké čtvercové hodiny upevněné zespod na stříšce nástupiště, a zatímco sedím na lavičce, sleduju, jak voda pomalu stéká po hodinách a padá do kaluže a dělá na ní kola. Občas mě zaujmou tyhle maličkosti a dokážu se jimi kochat neskutečně dlouho, ale teď není čas, díky potu a podzimní noci mi docela rychle začíná být chladno. A od mamky vím, že zpocený člověk v chladu nastydne mnohem rychleji než normálně.

 Dbám tedy rad rodičů a jdu najít nějaké teplé místo. Hned dostávám nápad zajít si do nějaké hospody na noční pivo, to mi sice rodiče neradili, ale někdy se prostě musíte řídit intuicí. Vycházím tedy z nádražní budovy do noci prozářené měsícem a rozhlížím se po příhodném místě.

  A z hodin, visících jen tak uprostřed noci z oblohy, ukápla další kapka vazké olivově zelené tekutiny. Spadla přímo do moře, které klidné, se najednou rozbouřilo. Vlny se pomalu vzdouvaly kolmo k obloze a s burácejícím doprovodem dopadaly zpět do oceánu Somnia. Tak hlubokého a rozlehlého, že snad žádná bytost nemohla zde přežít ani v nehmotné esenciální formě. Její přítomnost však potvrzovala už samotná existence tohoto místa, neboť nemohlo ho být jen tak bez představivosti a vůle Něčí.

 Obloha sténala bezútěšnými skřeky prázdnoty a tam, kam až nekonečnost doléhala, bylo slyšet její zelenočerné mlčení, nenarušené zbytečností hvězd. Tmavozelený svit měsíce nepravidelně poletoval po hladině a odrážel se zpět do nicoty, kde zanikal v substanci samého Počátku.

 Kdo v tuhle dobu bude mít ještě otevřenou hospodu? Přestože je už po půlnoci, světla svítí tak, že je vidět skoro jako ve dne. A ten hluk. Nikdy bych nevěřil, že takhle pozdě je ve městě hluk stejný, jako když chodím po jeho ulicích za světla. Auta nočního zásobování obchodů, vysokoškolští studenti, bezdomci, hledající nocleh, nebo jen podzimní vítr pohrávající si s cedulemi a značkami okolo cest. Fouká opravdu silný vítr, moji bundu profukuje tak, že to mi přijde, jako bych žádnou neměl.

 Začínám se bát, že nastydnu. To je můj konec, jestli jo, už pozítří mám ve škole plno písemek, nemoc mi fakt nepomůže. Ze strachu z nachlazení přidávám do kroku, najednou na obličeji cítím mokré stopy. Začíná mrholit. Kde je ta hospoda? Než začne pršet, musím být v teple a suchu!

 Zničehonic se ke mně přibližuje postava, v noci se vždycky snažím co nejrychleji odhadnout, s kým mám tu čest, takže pozorně sleduju jeho svižnou, ale kolébavou chůzi. Je menší než já, asi tak sto pět a sedmdesát centimetrů, má kabát, ale i tak se dá odhadnout, že je hubené postavy. Do obličeje mu ani na dobře osvětlené ulici nevidím, protože mu hlavu pokrývá elegantní tmavý klobouk, skvěle ladící ke zbytku oblečení.

 „Dobrý večer, mladý muži,“ zdraví mě přívětivým, ale rázným a odhodlaným hlasem a přitom na znamení pozdravu zvedá klobouk. Ihned využívám naskytnuté možnosti a prohlížím si jeho mírně svraštělé čelo a ustupující prošedivělé vlasy, upoutává mě také jeho delší knír, jako z počátku dvacátého století, do očí mu nevidím, protože jeho brýle odrážejí světlo lamp.

 „Dobrý, dobrý,“ odpovídám slušně, ale to že se nechci příliš vybavovat je z tónu mého hlasu patrné.

 „Promiňte, že vás obtěžuji, ale nemáte náhodou zapalovač či sirky?“

 „Jo, měl bych je mít,“ a začínám se prohrabovat ve svém černém, už notně opotřebovaném batohu, který si beru, kamkoliv jdu. I když jsem nekuřák, tak v batohu mám jak zapalovač, tak i krabičku cigaret.  Vždycky, když mě někdo žádal o cigarety, tak jsem ho musel odmítnout, což mě přivedlo k tomu, že jsem si jednou řekl, že bych si tu krabičku na rozdávání mohl koupit. Člověk má pak dobrý pocit z toho, že člověku, který ho o něco požádal, udělal radost. Možná taky cítím nějaké úchylné uspokojení, když napomáhám lidem ničit si zdraví. Každopádně nikdo z mých známých (nekuřáků) tuhle moji zálibu nechápe a mají mě tak trochu za magora, zato ti, co kouří, si mě nemůžou vynachválit. Ale se stoupající cenou cigaret, se mé znechucení z vyhozených peněz začíná přibližovat dobrému pocitu z darování cigaret. Ještě, že nejsem materialista.

 „Tady máte, snad ještě bude fungovat,“podávám mu růžový zapalovač.

 „Mockrát díky,“ vděčně bere muž do ruky zapalovač a připaluje si ručně balenou cigaretu, „vypadáte jako zajímavý člověk.“

 Teď zjišťuju, že není úniku, určitě je to nějaký chlap co vybírá peníze. Takoví mě oslovují pořád, je jedno ke komu patří, kršnovci, ekologové, sdružení pro slepé, pro všechny vypadám jako zajímavý člověk, ale nakonec chtějí všichni vždycky jenom peníze. Ale co, říkám si, aspoň si pokecám, jen kdyby nemrholilo.

 „Opravdu, jak jste na to přišel?“ ptám se ho a přebírám zpátky zapalovač.

 „To už člověk pozná,“ povídá muž a spokojeně potahuje z cigarety, „když už máte tolik co já, není pro vás problém odhadnout člověka. Víte, mě vždycky někdo zaujme a mám potřebu ho zachránit od utrpení a hrůz tohoto světa.“

 To snad ne, on bude z nějaké sekty, to jsem se zas dal s někým do řeči. Ale je mi něčím sympatický, něco mě nutí ho poslouchat dál. Tak se spolu ve stínu lamp bavíme ještě chvíli, probíráme zajímavá témata a zdá se mi, že ve spoustě věcí máme podobný názor, přesto je ten člověk podivný, snad jako by sem ani nepatřil. Několikrát se mi zdá, že vidím skrz něj. Asi už jsem unavený a mám velký hlad.

 „Promiňte, ale už budu muset, mám strašný hlad a už je mi i zima,“ říkám mu popravdě, i když bych si s ním chtěl povídat dál.

 „Tato tělesná lidská omezení, je třeba překonat, abychom nezůstali malými, mě už tyhle věci netrápí.“

 „Tak to teda máte štěstí, no, mějte se dobře,“ loučím se a on jen pozvedává klobouk a pomalu odcházíme.

 „Zapomněl jsem se představi…“ zbytek jeho slov odfoukává vítr a já před sebou vidím jen billboard s nápisem Věčné vítězství…

  Veliká noc plná hrůzy z lidského konce byla tady. Noc zde nic neznamená stejně jako čas, který věčný a nicotný, zároveň plyne a neustále stojí. Drásavá, transcendentální síla rozedírala každý kousek povrchu tohoto místa až bolestí měsíční záře zkameněla.

  Hrozivé zvuky konečného ticha slyšeli jen nehmotní obsažení v každé slze. Byla to drásavá a krystalicky čistá znamení, že v tento čas už zde hmotní nemají co pohledávat. Bude se opakovat tento věčný okamžik do skonání věků a přitom tu nikdy nebyl.

 Dívám se na hodinky a jsem překvapen, už je půl druhé. Já si s tím chlapem povídal přes hodinu a přišlo mi to snad jen jako deset minut. Ten čas… asi bych se měl hlídat, jestli chci ještě teď někam dojít.

 Při chůzi se rozhlížím kolem sebe a najednou se objevuje postraní ulička, za jejímž rohem vidím zelený nápis, který značí hospodu. Divné jméno pro hospodu- Snění. Hned mě její název zaujal a musím dovnitř, místo takto pojmenované musí být něčím zajímavé. Už za dveřmi začíná úzká, nízká chodba, která vede po schodech dolů. Sklepní restaurace jsem měl vždycky rád, i když se tam drží kouř a je tam nedýchatelno, ale ta atmosféra. Po schodech se jde opravdu špatně, je tu temno a osvětlení poskytuje jen proud barevného světla z restaurace dole.

 Procházím skrz korálkový závěs a už ocitám se v neskutečně prostorném sklepení, osvětleném rudými zářivkami. Ihned mířím ke stolu v rohu, kde budu mít jistě svůj klid, přestože jsem asi jediný, kdo tady teď je. Sedám si do křesla, na první pohled pohodlného, a čekám, až si mě někdo všimne.

 Slyším nějaké kroky, najednou vychází zpoza rohu krásná černovlasá dívka, menší postavy. Přichází blíž, asi tu tráví většinu času, její kůže je opravdu bledá, až bílá. Zdá se, že si mně nevšímá, dýchám už docela nahlas a mám zrychlený tep, i když není proč.

 „Slečno!“ pronáším tiše. Ona se na podpatku otáčí a ihned přikládá svůj tenký prst s lehce zeleně nalakovaným nehtem k sytě rudým rtům a pomalu přichází k mému stolu. Nic neříkám, tak jak si to přála, a ona mi zničehonic podává ruku. Beru ji do své dlaně a zmocňuje se mě strašlivé horko, rychle stahuju ruku zpět k sobě, jako bych se něčeho zalekl. Odchází za roh a já vidím jen jeden konec zelenošedého šátku, který má kolem krku.

  Bez jakýchkoliv opor přicházela z nicoty po hladině dívka oděna v temně šedozelený hedvábný šál, který jí od krku spadal přes ňadra až ke kolenům. Rozhlížela se do okolí, i když její oči byly zavřené a v temnostinné noci nemohla vidět vůbec nic. Křižovala povrch, občas se povznesla rozhlížejíce se stále.

  Náhle se před ní zjevila temnorudá skaliska větší než ponížení lidského rodu. Ač slepá, zastavila se těsně u úpatí. Ucítila žár planoucí z povrchu. Žár, který by každého jiného už jistojistě sežehl. Ona však stála a nehybně pozorovala majestátnost masivu, který se před ní vypínal.

  Vlny, které v každém místě bouřily, kol ní vytvořily mohutnou neproniknutelnou zelenou stěnu, jejíž výška tyčila se do nedohledna. Chráněna, odloučena a zároveň spojena s tímto místem, ze kterého sama vzešla, počala se připravovat k úkolu.

 Prohlížím si tuhle podivnou místnost a přemýšlím, kdo sem asi chodí. Stoly jsou jen kolem zdí a přitom by se jich sem vlezlo mnohem víc, kdyby je rozmístili i doprostřed. Člověk se tu cítí jako kapka v moři, spíš v oceánu, malý a nicotný. Přímo to zde nutí k zamyšlení nad tím, co znamenám. Co jsem doteď udělal? Můžu vůbec něco dokázat? Určitě ano, vždyť lidská vůle a nadšení přece dokážou vše. Nebo je mi lidskost omezením? Čím se mohu stát lepším, užitečnějším?

 Tyto otázky mě čas od času trápily už dřív, ale ne s takovou naléhavostí a v takovém množství. Musím se změnit, ale jak? Začnu znova, zatím nevím jak, ale musí to být úplně jinak než dosud. Má cenu žít v této společnosti, když nesouhlasím s jejími pravidly, dostudovat školu, opakovat zavedené vzorce chování, bez zamýšlení se nad jejich správností a smyslem? Neměl bych třeba odejít někam na venkov a tam se věnovat duchovnímu rozvoji? Nebo jen dělat něco, co bude provokovat tuhle společnost a třeba některé lidi přesvědčí o tom, že je něco špatně? Měl bych prostě začít žít tak, jak si myslím, že je to správné a ne tak jak se očekává, jak si ostatní myslí, že to bude nejlepší. Možná nebudu mít vždycky pravdu a občas na to doplatím, ale budu vědět, že jsem jednal podle svého přesvědčení.

 To už zase přichází Ona a nese sklenici vody. Jde velmi pomalu, čehož jsem si předtím nevšiml, pokládá vodu přede mne a pokývnutím mě pobízí, abych ji vypil. Dívám se Jí přímo do zelených očí, ale Ona na můj pohled nereaguje, vtom mi to dochází, je slepá.

 Dopíjím vodu a už mě znova bere za ruku, opět cítím teplo, ale není tak zničující jako před chvílí. Vede mě k východu a já chápu, že je čas abych šel.

 Jsem opět na ulici, ale mám ještě hodinu a půl do odjezdu vlaku, přesto mířím k nádraží. Tam si sedám na lavičku hned vedle hodin a dochází mi, že nemám batoh, ale vím, že se pro něj nemá cenu vracet. Usínám.

  Poklekla na vlnící se hladinu a pohlédla do ní jako do zrcadla, kdyby mohla vidět, uzřela by vlasy černé, tmavé, spoutané na ramenou do objetí šálu, který, barvy jejích očí, ustával stále na ramenou a jakoby nehnutě pozoroval její bledou pleť.

  Tu najednou, počala se vznášet a letěla stále výš a výš, když už byla uprostřed temné oblohy, prozářené jen nazelenalým svitem měsíce, velkého jako nikdy předtím, zastavila se.

  Na vrcholku skalisek stál zhmotnělý a absolutní Jediný, obyvatel a tvůrce tohoto i nekonečného počtu dalších míst. Pohlédl na Ni a sdělil ji úkol.

  Karmínově rudé rty se jí mírně rytmicky pohybovaly a téměř to vypadalo, že něco řekne, ale stejně jako zrak i slova zde byla zapovězena. Slova, která mohla narušit magickou sílu tohoto místa, byla nahrazena touto podivnou krajinou- krajinou snové duše.