Oči svaté Kateřiny

  Na Novém Městě byl velký povyk. Nemohly za to na mnoha místech ještě stále probíhající stavební práce, ani čilý obchod na některém z velkých tržišť. Nezpůsobila ho ale ani šarvátka purkmistrovy stráže s nějakými lotříky. Byl o to větší, že za něj mohla osoba tak významná, jakou byl vážený měšťan a uznávaný řemeslník Dětřich.

  Řečený muž, těšící se přízni samotného císaře, toho dne totiž ještě zrána vyběhl ze svého domu, v němž byla i jeho dílna, v naprosto nepatřičném oblečení a hlava nehlava pronásledoval po novoměstských ulicích jednoho ze svých tovaryšů.

  Mladík kličkoval jako zajíc mezi pouličním zmatkem, krámky, vozíky, měšťany a kupkami odpadků. Očividně ale ne jako člověk, který se potřebuje ztratit před spravedlivým trestem za své činy. Spíš jako uličník pronásledovaný pro nějakou klukovinu nebo snad někdo, kdo je napůl přesvědčen o správnosti svého počínání a prchá jen před výpraskem, který mu pro nějaké nedorozumění hrozí.

  Tu a tam se podivná dvojice zastavila, když pronásledovaný našel na chvilku úkryt za vozíkem nebo nějakou jinou překážkou, a na chvilku předvedla onen tak dobře známý taneček, kdy oba čekají na to, kdy se rozeběhne ten druhý. Nedůstojnost celé scény – mistr Dětřich měl na sobě jen sandály a noční lněnou košili – doplňovaly výkřiky váženého mistra:

  „Hlupáku! Tupče! Nestydíš se? Přitáhnout mi na oči rovnou z hampejzu a ještě s takovou… Nestydíš se? Boha se nebojíš? Pamatuj si, že císařské oko je zbožné a má vkus. A ty si z něj nemáš co utahovat, zavšivenče!“

  Takových a jim podobných slov bylo to ráno Nové Město plné.

  To vše se dá velice snadno vysvětlit. Bylo tomu už dva roky, co císař Karel pověřil jednoho z nejlepších a nejnadanějších malířů svých zemí, aby pro něj vymaloval největší klenot Evropy – pokladnici svatých ostatků na hradě Karlštejně. Císař se svým nejváženějším řemeslníkem strávil dlouhý čas rozmluvami a nakonec pověřil mistra vymalováním několika desítek obrazů svatých, kteří měli jako početné vojsko hlídat poklady Říše. Mistr se ve své dílně s řemeslníky hned pustil do práce.

  Netrvalo ale dlouho a po městě se začaly šířit zajímavé pověsti, nad kterými kdekdo nevěřícně kroutil hlavou. Mistr Dětřich – jistě jste poznali, že právě on byl tím váženým malířem – začal prý chodit do města na dlouhé vycházky, občas dokonce vysedává po hospodách a vůbec se často objevuje v divné společnosti.

  Což o to. Takových mistrů byla i tak zbožná města, jakými byla za časů Karla ta pražská, vždycky plná. Jenže u někoho tak známého svým neuvěřitelným zájmem o řemeslo a vlastně doposavad – přestože nebyl nijak starý, vlastně v nejlepších létech – se trochu stranícího ostatních to bylo trochu na pováženou. Našli se jistě zas i tací, kteří tvrdili, že už bylo na čase, aby začal Dětřich být trochu do světa. Jenže i na svých cestách po městě a i v putykách zůstával mistr nejčastěji sám.

  A tyhle zvěsti, přetřásané v krámech okolo mistrovy malířské dílny, vystřídaly snad ještě podivnější řeči. Dětřich si začal vodit domů lidi z ulice! A jeho učedníci pak při všetečných rozmluvách dávali k lepšímu, že prý je to proto, že začal malovat tváře svatých podle obličejů svých mnohdy dosti pochybných hostů. To bylo něco neslýchaného.

  Co se ale stalo toho dne, že se mistr tak rozlítil? O den dříve byl Dětřich u císaře, který si přál osobně dohlížet na práci malířů a chtěl hned vidět každý nový portrét. Mistr mu zrovna ukázal svatého Jeronýma. Karel byl s novým obrazem spokojen, vlastně doslova nadšen a slibovanou odměnu za jeden obraz dal nejen vyplatit hned, ale výjimečně zvýšit na dvojnásobek. Dětřich štědře podělil svou dílnu – všechny tovaryše i pomocníky a dokonce i děvče, co chodilo do domu poklízet a vařit. Však byl taky rád, že se práce císaři líbí.

  A to se ví, že jakmile učedníkům zazvonily v kapse groše, zamířili do hospody. Vymetli jich hned několik na Novém Městě a pak zamířili do hampejzu u Vltavy, kde bylo obyčejně nejveseleji, protože právě sem chodívali studenti z vysokého učení pražského.

  K ránu jednoho z malířovy dílny – mladého Jeremiáše – napadlo, že by si mohli na účet mistra užít trochu legrace. Všichni už měli piva i vína hodně přes míru a studenti, ti se vždycky rádi připojí ke každé hlouposti, takže i oni vypomohli nějakou tou mincí.

  Jeremiáš se vší vážností vybral jednu z holek, rozesmátá společnost probudila dva muzikanty – pištce a bubeníka – a za pár chvil už jako procesí pochodovali ulicemi. Kolemjdoucí hlídka dostala pár hltů vína, aby si hleděla svého. Netrvalo dlouho a stáli pod mistrovým domem. Slunce právě vycházelo, muzikanti přidali na tempu a učedníci se studenty se chechtali a volali na celé kolo, že přivedli mistrovi svatou Kateřinu.

  Děvče, které už taky mělo slušně vypito, drželo v jedné ruce rezavý meč, co Jeremiáš přitáhl z kdovíjaké kovářské hromady krámů, a na druhém rameni mělo kolo, které studenti ukradli z kramářského vozíku, kolem něhož šli. Svatý Jeroným by asi jen nerad viděl, k čemu posloužily peníze za jeho obraz.

  Chvilku se otvírala jen okna všude po ulici a hluk se začal zvětšovat pokřikem rozlícených sousedů, co si chtěli ještě chvíli pospat. Pak se rozlétly okenice i v horním patře dílny a v okně se objevil rozespalý obličej mistra Dětřicha. Sotva zjistil, která bije, zmizel v místnosti a hned nato se do rozvýskaného davu snesla sprcha studené vody, co měl mistr v ložnici k mytí. Větší část společnosti dole se hned rozutekla jak splašené kočky. Pak se ozvalo dupání a ze dveří vyrazil sám Dětřich s koštětem, které mu přišlo pod ruku. Neváhal ani vteřinu a rozehnal se za Jeremiášem, kterého docela správně odhadl jako strůjce celé taškařice. Učedník zmizel za rohem a začala už zmiňovaná honička, nedůstojná váženého řemeslníka.

  Jeremiáš běhat uměl. Ostatně se mu podobné věci díky jeho nátuře stávaly často. Naposledy musel dokonce plavat přes řeku, když ho u řeky obklíčil houf rozzlobených pradlen, co mu hrozil vyškrábat oči. Vraceli se totiž zase jednou z ostatními z hospody už za bílého dne, cestou ukradli doschlé prádlo u řeky a nosili košile na košťatech jako korouhve od kostela ke kostelu.

  Takže i když toho rána honil Dětřich Jeremiáše nebývale dlouho, tovaryš nakonec přece jen upláchl a zmizel mistrovi za hradbami Starého Města. To už si ostatně i sám malíř uvědomil, že běhá městem jen v noční košili.

  Bylo by ale chybou myslet si, že mistr Dětřich byl nějaký velký hrubián. Vlastně to byl dobrák od kosti. Jak už jsme řekli, moc víc než jeho práce ho nezajímalo a byl hodně pilný. Měl dokonce i pochopení pro trochu té legrace. Jeremiáš už dávno věděl, že i když je teď Dětřich rozzlobený, za pár chvil bude už v dílně nad prací a na všechno zapomene. Ostatně kdo ví, co se sám Dětřich navyváděl svým mistrům, když byl ještě sám v učení v Itálii. A to nebylo tak dávno.

  I tentokrát bylo všechno jako dřív. Už když se Dětřich vracel zpátky do dílny, byl vlastně rád, že ho legrácky jeho učedníků vytáhly z postele. Bylo co dělat a hlavu si zrovna lámal s těmi nejdůležitějšími obrazy. A tak, když konečně před polednem klaply dveře Dětřichova domu a Jeremiáš se pomalu šoural dovnitř, ozval se jen z dílny přísný hlas:

  „No tak, Jeremiáši! Jak dlouho na tebe dnes budeme čekat? Práce ti stojí!“

  Dílna byla opravdu už celá na nohou. Leckteří sice o probdělé noci zívali, ale snažili se co mohli. Nejmladší míchali barvy a sádru, starší už domalovávali některá jednodušší místa na obrazech, zatímco mistr s těmi nejzkušenějšími pracoval na té nejtěžší práci. Vzduch voněl fermeží a terpentýnem a doširoka rozevřené okenice pouštěly do místnosti spoustu tak potřebného světla.

  Dětřich sám stál před deskou, na kterou už si naskicoval postavu evangelisty. Zatím chyběla hlava, nad kterou váhal. Inu, bylo zapotřebí najít vhodného člověka, ale dozajista by měl mít vážný výraz. Plnovous a hustý, dumal mistr, zatímco ten svůj čechral v rukou.

  „Do práce, lenochu,“ pobízel už docela klidně zamyšlený Dětřich nezbedného tovaryše, který zůstal stát mezi dveřmi a zíval.

  „Pojďte se radši podívat ven, pane,“ opáčil na to jen Jeremiáš klidně.

  „Tak už snad bylo dost těch hloupostí!“ dopálil se zase trochu mistr.

  „A zaplaťbůh za ty hlouposti,“ křižoval se učedník, pokynul pak rukou a vyšel zas ven. „Jen se podívejte, koho jsem našel, když jste mě zahnal až na Staré,“ volal z ulice.

  Dětřich si otřel ruce do zástěry a vyšel před dům. Tam stál v rozpacích chlap jak hora s nádherným kučeravým plnovousem. Dobrácké oči vyjukaně upřel na mistra Dětřicha a pak řekl:

  „Říkal mi tenhle, že mi dáte groš, když přijdu,“ a neohrabaně se poklonil.

  Dětřichovy modré oči jezdily po habánovi sem a tam.

  Kdepak, tohle ještě není ono, říkal si. Tohle není evangelista. Ale… A pak se malíř zničehonic usmál.

  Když to Jeremiáš viděl, začal se smát taky:

  „Rybařil na řece. Myslel jsem, že se vám bude líbit.“

  Dětřich spokojeně založil ruce a pak řekl:
  „Dva groše tobě, člověče a ty, Jeremiáši, si běž lehnout. Dneska máš vyděláno, pacholku!“ A táhl vyjeveného rybáře dovnitř.

  „A co po mě, páni, chcete,“ vyplašeně skučel fousáč, který docela zapomněl na to, že by se mohl bránit.

  „Nakreslíme si tě!“ odpověděl mu rozzářený malíř, vmáčkl mu do ruky jablko a plácl ho přes ni, když se do něj chtěl habán hned zakousnout.

  „Seď a ani se nehni!“ poručil mu Dětřich.

  Vousáč usedl na stoličku, která pod tou námahou jen zavrzala a hned se udiveně zeptal:

  „A to dostanu dva grošíky, když budu jen sedět a nic nedělat?“ Mistr, který z něj nespustil oči, jen přikývl a pošťouchl nejmladšího učedníka, aby mu donesl čistou desku připravenou k malování. Rybář se zasmál:

  „Tak to si dám líbit!“

***

  Druhý den nato už měl mistr po poledni naskicovaného rybáře jako svatého Karla Velikého. Jeremiáš maloval na štítek říšskou orlici a všem dohromady už třeštila hlava z chlapíkových řečí o tom, jak se věčně hádají s podskaláky a malostranskými a jak ho odírají lanaři, když u nich nakupuje provazy na sítě a úvazy. Nic nepomohlo ani když se mu pokoušeli zacpat tlamu jídlem. Rybář hltal, jak se na jeho obrovitou postavu slušelo a s plnou pusou povídal dál.

  Vydělal si ještě další groš a když Dětřich měl hotovo, nedal chlapík jinak, než že musí jít mistr s ním a on že mu za to ještě uloví tu největší rybu z Vltavy na páteční stůl. Teď zas vlekl rybář městem malíře, který se sotva mohl bránit. Nebyl, pravda, rád, že musí odejít od rozdělané práce, ale nakonec, řekl si, štěstí mu přálo a kdo ví, jestli ve městě nenatrefí na nějakou zajímavou tvář.

  S tou svatou Kateřinou mu Jeremiáš nasadil brouka do hlavy. Dobře věděl, jak si císař Karel váží svaté pomocnice a dovedl si spočítat, že od svého mistra očekává skutečně skvělou práci. Jeremiáš zkrátka věděl moc dobře, jak mistra potrápit.

  Tohle všechno se trochu zasmušilému malíři honilo hlavou, i když ho upovídaný rybář vedl k svému domku u řeky. Tam ho ten dobrák usadil, nalil mu něco, co při vší dobré vůli chutnalo jako vinný ocet, a vyrazil na řeku, aby splnil daný slib.

  Dětřich trávil čas rozhlížením se po řece obklopené drobnými i většími staveními prádelen, lázní, rybáren a mlýnů. Pomalu uléval obsah poháru do trávy, aby svého hostitele neurazil, a sledoval okolo cvrkot.

  V tom se přihodilo něco neuvěřitelného. Kdo ví, jak byla v těch místech řeka široká, i když toho roku bylo docela sucho. Ale i cvičené oko malíře tak skvělého, jako Dětřich, mělo potíže rozeznat nějaké podrobnosti na druhém břehu. Na docela kratičký moment se mistr zahleděl na skupinku pradlen na druhém břehu. A právě v tu chvíli se mezi nimi cosi podivně zalesklo. Mistr zpozorněl, vstal a zaostřil zrak jak nejvíc dovedl.

  Bylo to něco nevídaného: Mezi pradleny se zrovna mihla jedna dívka se zlatavými vlasy. Asi by si jí jen těžko na tu dálku povšiml. Jenže právě v tom okamžiku, kdy se díval tím směrem, slunce se svezlo po tenkých nitkách jejích vlasů a zázračně se jí zaleskly sčesané pramínky.

  Dětřich strávil celý život mezi barvami a častokrát se přistihl při rouhačských myšlenkách, kdy tiše záviděl stvořiteli jeho paletu, kterou malíř může jen uboze napodobit. To, co zahlédl v tu chvíli, ho proto docela omráčilo. V myšlenkách na svatou Kateřinu měl pocit, že zahlédl zjevení a, přestože na tu dálku nerozeznal nic než štíhlou zlatovlasou dívku, něco uvnitř mu docela jistě říkalo, že našel, co hledal.

  Aniž by spustil oči z druhého břehu, obrátil do sebe zbytek vína v poháru. Hned se taky děsivě rozkašlal a se slzícíma očima začal křičet na rybáře, aby hned připlul zpět.

  Jenže tomu trvalo hodně dlouho, než s bručením vytáhl všechny sítě a dovesloval ke břehu. A co hůř: sotva se Dětřichovi povedlo utřít si oči zalité slzami potom, co mu ten patok zaskočil, zjistil, že mezi postavami na druhém břehu už dívku se zlatými vlasy nevidí. Beztak popohnal mručícího rybáře do vesel a pro lepší náladu mu zazvonil několika malými groši. Muž se hned na to pustil s chutí do veslování a zakrátko byli na druhém břehu.

  Dětřich se nezdržoval s vysvětlováním, jen řekl, že zahlédl známého a, sotva byli u břehu, skočil ještě do mělké vody. Nedočkavě se vyptával děvčat na břehu, ale ta mu nepomohla.

  To se ví, byla tu taková světlovlasá, docela hezká („Ále, kost a kůže,“ hudrovala jiná pradlena.), jenže žádná ji nezná. Odešla prý někam na Újezd.

  Udýchaný malíř vyběhl tím směrem, až mu zmáchané nohavice pleskaly o lýtka, ale po chvíli byl v koncích. Všude plno uliček a po neznámé ani vidu ani slechu. Dětřich se chvíli motal po zablácených cestách mezi dvory a dvorky a už začal tiše vzdychat a naříkat nad tou smůlou. Vtom ale zahlédl na samém rohu široké újezdské cesty postávat mrzáka.

  Byl to zarostlý zrzavec s podebraným okem – na svatého by se nehodil, napadlo malíře, nejvýš na Dismase na kříži, nebo snad na kata s kopím – a vypadal, že tu stává často a dlouho. Dětřich k němu přišel a vyhrabal v kapse pár drobných.

  „Ponížený díky, vznešenej pane. Boží požehnání a celej den se budu za vás, pane, modlit až do alelujá!“ zabrebentil žebrák, jak byl asi zvyklý. Dětřich ale zůstal u něj stát a, třebas se to k jeho počestnému řemeslu vůbec nehodilo, poprosil ho o radu. Nic lepšího ho už nenapadlo.

  „Jakoupak radu,“ drmolil zrzavý mrzák, „vznešený pane? Jestli snad hledaj povyražení, tak já moc nevím. On pán asi není ocáď. Já nechodím tady nikam, jen vím… že lepší páni choděj tuhle pod Hrad do Cínový konvice. Tam je dobře, i faráři z Malý Strany tam občas choděj.“

  Mistr jen obrátil oči v sloup a nic nedbaje o kolemjdoucí, co nerovnou dvojici raději obcházeli obloukem, začal se vyptávat na zlatovlasou pradlenu – radši zdůraznil, že určitě není z žádného hambince.

  Žebrák se zachechtal a začal o poznání dovolenějším tónem:

  „Pán to… radši nezkažený a fajn. To je dobrý. Když člověk má víc peněz pohromadě, nic si aspoň neužene. Liberámos ámálo,“ a pokřižoval se.

  Malíři už se křivila ústa nad tou bědou, ale v tu chvíli ze žebráka konečně vypadlo, že podobnou viděl za posledních pár dnů jen jednu - směrem blíž k řece u hospody, kam chodí malostranští rybáři.

  Dětřich vykoktal něco jako že děkuje a rozběhl se tím směrem, zatímco rozzlobený žebrák za ním cosi vrčel, zklamaný, že pán už nepustil chlup.

  Když se malíř dostal do správné ulice, na nikoho tu nenatrefil. Nakoukl zběžně do krčmy a začal se zas zklamaně motat po okolí. Občas ho minul někdo z těch, co mířili do hospody, nebo jinam po své práci, ale po zlatovlasém děvčeti ani stopa. Zamyšlený a rozzlobený se Dětřich opřel o stěnu hrnčířského kvelbu a začal si probírat plnovous. Přemýšlel přitom, jestli není blázen, takhle se honit za přeludem z druhého břehu a utrácet pracně vydělané grošíky za plané rady.

  Z beznadějných úvah ho vytrhla studená sprcha – a to doslova. Přímo na něj se totiž sneslo celé vědro kuchyňských splašků, co někdo vychrstnul z místnosti vedle kvelbu. Ozvalo se vyděšené zavýsknutí a před Dětřichem, překvapeně hledícím na svoje zničené oblečení, stála s prázdným vědrem v ruce živoucí svatá Kateřina. I když světice, pravda nebývají malovány vyděšené a už vůbec ne s vědrem od nádobí. Děvče mělo nádherné zlaté vlasy, bylo štíhlé, ale ne hubené. V trochu chlapeckém obličeji seděl uprostřed štíhlý nos, pod ním drobná ústa a to všechno přebíjely překrásné modré oči, živé a chytré, i když teď vyplašené, co to jejich majitelka provedla neznámému pánovi.

  Právě tak, jako si byl u řeky Dětřich na tu dálku jist, že narazil na tu pravou tvář pro obraz, byl si teď jistý, že to musí být právě ona. Vypadala podobně, jako mnohé světice z obrazů, co mistr znal, ale tak dobře by ji snad nikdo nevystihl. Tohle prostě byla sama svatá Kateřina.

  Děvče se zahryzlo do rtu a svým šátkem hned začala dostávat špinavého malíře z nejhoršího. Bylo na ní vidět, že se bojí hubování neznámého a hned se začala omlouvat:

  „Odpusťte, já vás neviděla. Já… já vám to přeperu a dám šaty do pořádku. Jen prosím po mě nechtějte žádné peníze, nemám ani halíř nazbyt.“

  Jenže překvapený Dětřich byl tak zabrán do sledování své „světice“, že na zničené oblečení už vůbec nemyslel.

  „To nic,“ vypravil ze sebe po chvíli. „To nejsou… To jsou jen staré šaty,“ zalhal nakonec. Dívka si ale očividně oddechla.

  „Já tě vlastně hledám,“ vypravil ze sebe malíř. „To nechej,“ mávl nad šaty rukou, „ostatně, můžeš si naopak nějaký ten groš vydělat. Že tys byla dnes prát na řece?“

  Překvapená dívka přikývla.

  „Vida,“ řekla, podezřívavěji si Dětřicha prohlédla a přestala pucovat jeho rukávy. „A to za mnou jdete až od řeky? Ale já za peníze nechodím! Zas tak mizerně mě tu neplatí.“ Říkala to trochu dotčeně, ale nijak zvlášť rozčileně.

  Mistr se hned začal bránit:

  „Ale ne, o to přece nejde. Potřebuju tě k malování. Já… maluju na Novém městě obrazy svatých pro kapli na císařově hradě. A hledám tváře, podle kterých bych svaté maloval.“

  To, jak se zdálo, překvapilo děvče daleko víc než to, co považovala za neslušnou nabídku.

  „Copak to se smí?“ vydechla.

  „Co jestli se smí?“ nechápal Dětřich,

  „Namalovat někoho jako svatého. Přece se ví, jak svatí vypadali.“

  Tahle námitka mistra překvapila. Nečekal ji od služebného děvčete. Ještě tak možná od někoho z císařových kněží.

  „No, to se přeci jen neví tak docela přesně,“ vypravil ze sebe nakonec. Vždyť i ty nejstarší obrazy nejsou z těch časů a ty… věř nebo ne… vypadáš jako svatá Kateřina.“

  Děvče se pobaveně zasmálo.

  „No, já se taky jmenuju Kateřina. Ale do svaté mám daleko, aspoň to říkali všichni u nás doma.“

  Dětřich žasl nad tím prostým znamením, že je na správné cestě. Znovu zopakoval svůj návrh.

  „Ale to přece nejde,“ zarazila ho Kateřina. „Mám tu přece co dělat a taky by si za mě mohli najít jinou. Nemůžu si vymýšlet. Co já potom?“

  Jenže tohle se ukázalo být pro Dětřicha směšnou námitkou. Sotva to zlatovláska dořekla, vrazil tak jak byl, celý špinavý, do hrnčířské dílny a překvapivému mistrovi vysázel na dřevo náhradu za dva dny a slíbil další groše, když děvče nevyhodí. Celý rozradostněný vymámil na Kateřině slib, že druhý den přijde a přidal i jí pár drobných závdavkem. Pak, zapomínaje na svoje dost směšné vzezření vyrazil k rybářskému člunu, u kterého za jeho peníze chytal lelky hromotluk, co si už dávno myslel své o pánově podivínském chování.

***

  Druhý den byl mistr na nohou už časně ráno. A zatímco se jeho učni ospale trousili do dílny, doopravoval, co se mu nepozdávalo na jejich práci. Tvář Karla Velikého už byla před dokončením. Zato na obraz evangelisty nikdo ani nesáhl. Copak o to, hlavně že práce nebude stát. Namalují svatou Kateřinu a jakou! Císař by jistě pochválil mistra za tak dobré oko.

  Kateřina přišla právě ve chvíli, kdy už se mistr netrpělivým očekáváním nedokázal vůbec na práci soustředit. Mistr jí usadil a pustil se pomalu do práce.

  Dlužno říct, že jen málokdo z těch, koho Dětřich dovedl do dílny jako předobraz svých svatých, měl tak živý zájem o malířovu práci jako právě objevené děvče. Většinou se starali jen o svůj snadný výdělek nebo příliš bojácně žasli nad tím nepochopitelným úkazem, kdy lidská ruka tvoří obraz svatého. Kateřina naproti tomu zvědavě pokládala jednu otázku za druhou. Jenže zatímco rybář, co sloužil za vzor Karla Velikého, dokázal za pár chvil svými řečmi celou dílnu otrávit tak, že i ti nejprostější z učňů se za jeho zády chytali za hlavu, tohle bylo docela něco jiného.

  Dětřich po dlouhé době zažil to, co má rád snad každý mistr ve svém oboru: Měl před sebou rozumného posluchače, který ví jen málo o věci samé, ale přesto nebo právě proto si o ní zvědavě nechává vyprávět.

  A druhá věc, které si i mistr, jinak moc nevšímavý k věcem, které nesouvisely s malováním, sám docela dobře povšiml, byla ta, že všichni jeho tovaryši byli ten den nezvykle tiší. Po hříchu ale pracovali daleko nepozorněji. Jeremiáš mrkal na Kateřinu víc než by se slušelo.

  Mistr to viděl dvojnásob víc nerad než obyčejně. Ruce se mu třásly. Snad to bylo i proto, že myslel na dobrosrdečný, ale přísný zrak císaře Karla. Jenže měl až příliš dobrou náladu na to, aby svoje učedníky huboval. Byla tu přece Kateřina.

  Mistr také už dlouho nosil v hlavě odpovědi na otázky, které si v duchu kladl, protože je očekával od jiných. Tak dlouho, že už ho svrběl jazyk, jak moc je chtěl vyslovit. A Kateřina se ptala:

  „Proč nemalujete obrazy svatých jako jiní? Prostě podle jiných obrazů nebo podle paměti.“

  „Copak o to,“ zamyslel se Dětřich a pak odříkal tu odpověď, kterou si v duchu tak dobře připravil, „jiní malovali a malují obrazy krásné. Možná si můžou myslet, že se nehodí dávat svatým skutečné tváře. Jenže jak lépe a věrněji vzdát poctu Bohu a svatým, než co nejlépe napodobit Stvořitelovu práci? A to můžu jen, když mám před očima jeho dílo. Vždyť tvář svaté Kateřiny i tu tvou stvořil sám Všemohoucí, takže mu musí být stejně drahá.“

  Na to jeho světice vstala ze svého místa a šla si prohlédnout rozkreslený obličej na dřevěné desce.

  „A proč mě tedy nemalujete s rozcuchanými vlasy jako ve skutečnosti?“ namítla s lišáckým úsměvem. Malíře tím sice na vteřinu vyvedla z míry, ale za okamžik už docela pohotově odpovídal:

  „Já nevím, jestli Stvořitel při své vševědoucnosti počítal s tím, že budeš ještě ráno máchat prádlo. Já ale ne! Tak tě maluju, jak nejlíp bys vypadala bez toho,“ a vykázal jí zas na její místo.

  Snad pro tyhle řeči, které nebraly konce, snad proto, že si Dětřich dával nadmíru záležet na svém díle, běžela práce o poznání pomaleji. A tak, i když druhý den přišla Kateřina hned zrána, byl k večeru s prací hotov jen tak tak. Rozloučil se s dívkou už skoro za tmy, předal jí její odměnu (Pokladnu už jeho hledání zatížilo dost. Ještě že měl už skoro hotového Karla Velikého, za kterého obdrží dost na další čas.) a poslal s ní Jeremiáše, aby nepřišla cestou k úhoně.

  Nebyl to ten nejlepší nápad, jak se ukázalo, protože se mistrův tovaryš vrátil s napuchlou tváří, která svědčila o tom, že doprovázel Kateřinu až příliš ochotně. Ale jak u něj bylo zvykem, přešel tu malou pohanu odmítnutí s humorem. Že prý už to ví teď docela jistě: Kateřina musí být opravdu světice.

  Tu noc ale mistr Dětřich nespal vůbec dobře. Něco ho celý čas užíralo a nad ránem, i když to nebývalo jeho zvykem, sešel s prskající loučí do dílny. Tam dlouho postával nad předkresleným obrazem světice a pozorně si prohlížel každý tah. Copak o figuru, gesta se zdála dobře vystižená. Ostatně ji maloval se stejným kolem a mečem, které drželo v rukou před časem to děvče ze staroměstského hampejzu. Zas jednou měl Jeremiáš při své nezbednosti dobrý nápad.

  Jenže tu byl obličej Kateřiny. A na něm se malíři pořád něco nelíbilo. V duchu viděl usměvavou tvář Kateřiny a přemýšlel. Pak konečně přišel na tu potíž: Oči! V Kateřininých očích mu cosi scházelo nebo… kdo ví. Snad to bylo tím, jak končil ve spěchu.

  V tu chvíli si usmyslel, že musí Kateřinu ještě jednou vidět, až bude obraz dokončovat a malovat jí oči v barvě. Jak jen dostat jinak na obraz ty podivné plamínky, které měla v očích Kateřina živá? Nakonec popadl hubku a obličeji na obraze oči umazal. Bylo to poprvé, co si tak s obrazem lámal hlavu a nedůvěřoval své práci. Alespoň ale pak už v klidu dospal do rána.

  Po následujících pár dní měl Dětřich plné ruce práce. Jeremiáš s ostatními se hodně podivovali nad oslepeným obrazem. Ale co… Vždyť živá a vidoucí Kateřina byla hned na druhém břehu Vltavy. Mistr s učedníky aspoň dopracoval Karla Velikého a namaloval na obraze světice vše, s čím byl zatím spokojen.

  Mezitím také odmítl pár lidiček, co mu přivedli učedníci jako svaté Lukáše evangelisty.

  Přišel za ním i farář z kostela svatého Pankráce a prosil ho o obraz Madonny. Námět ponechal na mistrově chuti a svatém vnuknutí, ale dlouho s ním rozprávěl o jednom traktátu o očekávání zrození Páně. Velmi se mu to dílo líbilo a tak přemýšlel o zvěstování či podobném obrazu. Dětřich ho přijal vlídně, ale vysvětlil, že má příliš práce a slíbil mu jen, že by začal hned, jakmile práce na kapli trochu pokročí.

  Farář si jen povzdechl. Císař je císař, to musel uznat. Ale rozhodl se počkat, spíš než aby objednával obraz u jiného.

  Nakonec už bylo nezbytně nutné, aby se zase objevila Kateřina, pokud chtěl mistr pokračovat v práci. Nechtěl se zdržovat a proto poslal poklusem do malostranské hrnčířské dílny jen učedníka. Ten vyběhl a vrátil se velmi brzy zpět. Jenže k mistrovu rozhořčení byl sám. Nebyla to ovšem jeho vina. Hrnčířský mistr nechal jen vzkázat, že Kateřina předevčírem zmizela a nikdo neví kam ani proč.

  Rozzlobený a polekaný Dětřich se hned sám vydal na druhý břeh. Cestou zas jen trochu víc udivil rybáře, který mistra znal jako dobrosrdečného a zbrklého člověka a tentokrát ho viděl jen nazlobeného a zachmuřeného. Myslel si svoje.

  Ani Dětřich sám ale na druhém břehu nepochodil. Hrnčířský mistr mu zopakoval totéž, co řekl jeho učeníkovi a přidal pár ještě kleteb. Že prý je to beztak asi Dětřichova vina a že Kateřina se u nich měla dobře, tak co měla co utíkat. Když se malíř sháněl po tom, odkud Kateřina k hrnčíři přišla, ten jen pokrčil rameny a opáčil, že odněkud z venkova. Víc už se o Dětřichovy otázky nestaral. Scházely mu v dílně jedny ruce a měl plno práce.

  Domů se malíř vrátil jako tělo bez duše. Jen co otevřel dveře do dílny, uviděl svůj obraz nevidoucí světice a zavrtěl smutně hlavou. Proč?! To teď má malovat znova? Nebo… Jak jen si vzpomenout na ty plamínky v očích?

   Ten den už nenamaloval ani knoflík. Místo večeře si dal trochu horkého vína a odešel spát. Jeho tovaryši jen pokrčili rameny. Byla to smůla, ale taky volný večer k dobru.

  Druhý den ráno vypadal mistr ještě zničeněji než večer. Zase skoro nespal. A když už k ránu usnul, pronásledoval ve snu unikající obraz světice. Když ji konečně objevil, jako z udělání neměl po ruce štětec a Kateřina zase zmizela. Našel ji, ale ležela bezvládná v hromadě špíny. Kdosi jí vypíchl oči. Byla slepá a marně prosila Dětřicha, aby jí oči domaloval.

  Tak druhý den ráno nenamaloval mistr nic a práce stála. Po časném obědě odešel malíř do města pátrat po zmizelé Kateřině. Jenže to bylo ještě beznadějnější, než když se předtím honil za přízrakem z druhého břehu. Zmizela a ani ten zatracený zrzavý žebrák, co předtím poradil, najednou nebyl k nalezení. Nad prací mistr po návratu zas jen mávl rukou.

  Večer se všichni z jeho dílny zase sešli v krčmě. Jenže tentokrát už vůbec neměli důvod k radosti a dobrému napití. Jeremiáš odehnal černovlasou Dorotu, která se nabízela, že mu náladu hned spraví a nakonec uhodil pěstí do stolu:
  „S takovouhle nebude brzo na chleba! Natožpak na zábavu,“ ohlédl se po uražené Dorotě. „Zítra buď mistr začne pracovat, nebo jdeme do města všichni a tu holku najdem! Na pomoc od začarované mysli je čarodějnice nejlepší!“

  Bylo ale ještě hůř. Dětřich zas nevečeřel, usínal o víně a celou noc křičel ze sna na svatou Kateřinu, aby mu odpustila, co jí provedl. Ráno s ním nebyla řeč. Zavřel se v pokoji a zatímco sám u postele drmolil otčenáše, v duchu si spílal. Myslel na obraz, ale čím dál víc se mu stýskalo i po té usměvavé tváři a po těch nekonečných otázkách. Už ani nevěděl, co ho vlastně víc trápí. Jestli oslepený obraz, nebo ztracená Kateřina.

  V duchu se ptal, proč mu Všemohoucí dal takovou krásu jen proto, aby mu ji zas sebral.

  „Ne, že bych nevěřil v tvou neskonalou dobrotu, Pane,“ šeptal si pod fousy smutně, „ale občas ti prostě nerozumím! Všechno jsem dělal jen pro tvou slávu a snad jsem z nezpychl nad svým uměním, abys mě musel takhle trestat.“

  Mezitím Jeremiáš jako vojevůdce posílal své druhy z dílny na všechny strany města. Sám běžel do koleje vysokého učení a za poledne vytáhl z postele své kamarády studenty. Nabručení se vyhrabali z houní, ale souhlasili, že udělají, co budou moct.

  Jenže málo platné. Uběhlo pár dnů a Dětřich už ani nevycházel z pokoje. A po Kateřině v Praze ani vidu ani slechu. Nic se nezměnilo a malířovým lidem už kručelo v břiše. Děvče na posluhu už hrozilo, že odejde jinam.

  Že se ale přece jen něco děje, se ukázalo v pravý čas. Jedno ráno se z dílny ztratil rozkreslený obraz evangelisty Lukáše a nějaké barvy. To mohl těžko někdo ukrást jen tak. Snad leda, že by s tím něco vyvedla nespokojená děvečka. Jenže ta dorazila ten den docela obyčejně do práce a z toho, co ještě zbylo ve spíži, ukuchtila polévku pro všechny. Místo platu si vzala kus slaniny a odešla.

  Mistrova ložnice byla zevnitř na závoru. Jeremiáš tedy postavil misku s polévkou před dveře. Sotva cinkla o podlahu, ozval se zevnitř mistrův hlas, ať někdo umíchá modrou barvu. Učedníci udělali, co mohli, ale dveře byly stejně zavřené dál. Modř proto nechali před nimi a odešli to všechno za poslední zbytky peněz probrat do hospody. Kdo ví, kdy se tam zas dostanou. Když se ještě za noci vraceli – peněz bylo opravdu málo – viděli pod okenicemi mistrovy ložnice světlo. Dětřich také sebral zpřed dveří modrou barvu a nechal tam jen prázdnou misku od polévky.

  Bylo jisté, že druhý den už se konečně musí něco stát. Spíž byla prázdná, stejně tak kapsy učedníků a – jak Jeremiáš nakonec zjistil - i pokladnička, kterou měl mistr v dílně a nikdy nezamykal.

  Ráno šel Jeremiáš za mistrem, rozhodnutý přimět ho k rozumu stůj co stůj. Mladší učedníci už se chystali odejít od mistra nadobro.

  V ložnici bylo ticho. Tovaryš tedy zkusil zaklepat na dveře, ale ty se hned při prvním dotyku ruky volně otevřely. Jeremiáš pokrčil rameny a vešel dovnitř. Dětřich ležel v posteli a spal. Nohy měl ale přehozené přes okraj pelesti, takže bylo jasné, že si lehl až teprve tehdy, kdy už ho únava docela přemohla a rovnou usnul.

  Proti oknu byl na stojanu obraz. Byl to skutečně tedy mistr, kdo z dílny odnesl evangelistu. Jeremiáš ztuhl, sotva si obrazu všiml. Hlavou mu proběhly současně dvě myšlenky.

  Ta první ho zamrazila v zádech: Něco tak přízračně krásného už dlouho neviděl. Snad to bylo mistrovým smutkem, který potřeboval tak moc zaplašit, že za těch pár hodin dokázal vytvořit tak nádhernou postavu. Lukášův obličej byl jako živý, každá vráska dokreslovala jeho zachmuřený výraz. Jeho volná ruka se málem dotýkala rámu a pod její kůží svítily tenké modré žilky, co jí dodávaly na opravdovosti. A ten krásný plášť! Miska s modrou barvou byla skoro prázdná, vedle ní stál zbytek běloby, co zmizela z dílny. Dětřich namaloval evangelistovi ten nejjasnější a nejnádhernější plášť a zřasil jej tak živě, že Jeremiáš čekal, kdy se zavlní a postava promluví.

  To druhé, co mladému malíři proběhlo hlavou, bylo, že takovou troufalost nemůže snad mistr Dětřich myslet vážně. Jeremiáš zůstával u vytržení nad tváří svatého, která mu jeho pohled oplácela. Neobrátil se ani, když se z postele ozvalo zívnutí a heknutí probudivšího se mistra.

  „Však já vím, Jeremiáši,“ odpověděl ještě lůžka Dětřich na otázku, která ani nepadla. „Zajdu na Hrad pro nějakou výplatu, aby bylo na živobytí. A pustíme se zase do práce.“

  Jeremiáš se konečně otočil.

 „A co s Kateřinou?“ zeptal se.

 „No co,“ pokrčil mistr rameny a povzdechl si. „Dej ji zatím stranou. Máme Karla, tenhle obraz domalujeme a začneme s Boží pomocí nové.“

  Tovaryš přikývl a odešel. Neslyšel tak už, co si mistr tiše a smutně řekl pod fousy:

  „Co nám taky jiného zbývá…“

***

  Trochu podivínského malíře měli lidé z okolí docela rádi. Přátele měl i mezi ostatními malíři, kterých se v císařském sídle uživilo dost. Nikdy neodmítl někoho, kdo přišel s prosbou o pomoc nebo o radu. Jestliže tedy vůbec měl nějakého nepřítele, pak to byl představený pražské kapituly Antonín. Ne snad, že by právě jemu dobrák Dětřich něco provedl. Vždyť malíři mohl i zbožný kněz něco těžko vyčítat.

  Jenže Antonín měl jedno velké trápení. Císař Karel vzdělával celou Prahu. Dal stavět metropolitní chrám. Ve své štědrosti hleděl na kapitulu Vyšehradskou, hodlal založit další na Pražském hradě při kostele Všech svatých, zvláštní pozornost věnoval Karlštejnu a do Prahy zval kdejaký řád. Ve všem tom ruchu a cinkání zlatem se představený kapituly cítil pořádně pozapomenutý. Co jiní dostávali darem, o to on musel dlouho prosit. A císařův oblíbenec Dětřich se svými obrazy pro Karlštejn byl zkrátka tím, kdo mu pil krev ze všech nejvíc. Došlo to tak daleko, že Antonín začal sbírat novoměstské klepy.

  V té době, kdy smutný malíř začal zas konečně malovat, si představený kapituly vyžádal audienci u samotného Karla.

  „Vaše milost,“ začal poté, co proběhly obvyklé formality setkání, „by měla lépe vybírat mezi svými služebníky! O mistru Dětřichovi se nám donesly znepokojivé zvěsti a nejsme si tak docela jisti, zdali císařský majestát je s nimi obeznámen, když nadále prokazuje Dětřichovi takovou přízeň.

  Dostalo se nám podivných zpráv o tom, že mistr se nechová přiměřeně svému stavu. Stýká se s pochybnými lidmi. A to by se snad odpustilo obyčejnému malíři, ale ne takovému, který má svým štětcem vzdát chválu Všem svatým pro tak božské dílo jako je vaše kaple na Karlštejně! A navíc ve své pýše maluje obrazy podle skutečných lidí. Copak to se snese s představami dobrého křesťana?“

  Císař seděl v pohodlném křesle a po celou dobu Antonínovy řeči, která pokračovala dál v podobném duchu, si mačkal bolavé klouby na rukou. Byl po všech zraněních a nemocech, které už stačil prodělat, trochu shrbený a snadno se unavil. Jenže i tak zůstával stále v duchu svěží, v dobré náladě a jen s úsměvem naslouchal Antonínovu soptění, umně skrývanému za dvornou řeč. Když se ale už dost naposlouchal, zarazil představeného kapituly v půli věty.

  „Důstojnosti, bedlivě naslouchám a střežím mínění vašeho úřadu,“ ujistil rozjitřeného Antonína. „O mé zprávy si ale nemusíte dělat starosti. Platím za ně stejné lidi jako vy!“

  Na tváři duchovního se objevil krátký údiv a vystřídal ho vztek.

  „Stejně jako záměrem vaším,“ pokračoval císař schválně co nejšroubovaněji, „je i tím mým co nejlépe sloužit Pánu. A to činím s největší horlivostí tak, že pro ty účely vybírám ty nejlepší a nejhorlivější. Činím tedy nejlépe podle svého svědomí a vítám, pokud ty, jež si mohu vybrat, činí totéž. A takový je i mistr Dětřich. Pokud jde o jeho obrazy, tváře na nich jsou dost svaté, aby upokojily duši každého křesťana.“ Na to dal Karel najevo, že pokud jde jen o tento problém, považuje audienci za skončenou.

  Když rozzlobený děkan s poklonami couval, Karel vstal a došel pomalu k němu s listem pergamenu v ruce.

  „Málem bych zapomněl,“ začal omluvně. „V naše ruce spadlo několik vesnic ležících na hranicích vašich statků, důstojný otče. Ať slouží Bohu a vaší kapitule. Jakož i naší víře.“ A podal Antonínovi list pergamenu.

  Představený kapituly se s rozmrzelými díky vytratil a kdo ho cestou z Hradu mohl zaslechnout, slyšel, jak si Antonín drmolí pod fousy slova:

  „Theodoricus Zelo. No! Čert aby ho vzal!“

  Císař po jeho odchodu chvíli zamyšleně seděl v křesle. Když mu představený kanceláře donesl listy pro další slyšení, Karel napůl k němu, napůl k sobě pronesl:

  „Snad Antonína zaměstná nepořádek, co ve vsích nechali jejich předchozí majitelé. Knězi taková nevraživost nesluší. Ale s Dětřichem musím promluvit… Občas potřebuje pohlídat.“

  A tak se nakonec i stalo.

  Několik dní nato spěchal mistr Dětřich na Hrad a s ním i učedníci, kteří nesli obrazy Karla Velikého a Lukáše. Jeremiáš prosil nebe, aby měl císař dobrou náladu a hned nedal mistra zavřít, za ten druhý obraz. Svého nákladu se tolik bál.

  Když pak postavili obrazy tak, aby si je mohl císař pohodlně prohlédnout, raději se ztratili. Dětřich tak zůstal před Karlem sám. Císař nejdříve zamyšleně postál před Karlem Velikým a několika slovy pochválil mistrovo dílo.

  Pak přešel k Lukášovi. Bylo ticho, císař nehnul brvou. V tom tichu se na něj upíraly hned čtyři pomněnkově modré oči. Oči ve dvou stejných obličejích. Jeden byl zachmuřený a nehybný a oplácel Karlův pohled z rámu obrazu. Druhý neklidný a snad trochu vylekaný tou troufalostí, které se ve svém podivném duševním zmatku dopustil.

   Karel se pomalu otočil na Dětřicha živého, znovu obrátil oči k obrazu a pak znovu na malíře. Pak tiše pronesl:
  „Bravo, mistře! Já sám bych si lépe Lukáše představit nedokázal.“ A na docela kratičký okamžik se usmál.

  „Dětřichu,“ pokračoval císař, když se dost vynadíval na krásu obou obrazů, „tvá práce pokročila a byl bych rád, kdybys teď nějakou chvíli osobně dohlížel na práce v kapli. Tvou dílnu dám třebas celou přestěhovat, abys měl na Karlštejně všechno, co potřebuješ. A méně šťouralů,“ dodal ještě zamyšleně. „Bude ti to vyhovovat?“ zeptal se ještě jakoby opatrně.

  Dětřich sám dobře věděl, že sotva může co namítat.

  „Přání mého pána a císaře je mi rozkazem,“ odpověděl jen. A taky si oddechl.

***

  Druhý den ráno stál před malířovým kvelbem vůz s nevrlým kočím. Mistrovi lidé nakládali, co mohli, a sami se chystali na cestu jak nejlépe uměli. Vůz byl naložen vrchovatě, jen Jeremiáš a ještě jeden starší tovaryš si mohli vlézt na zadní stěnu. Ostatním nezbylo než cestovat pěšky. Pro mistra samotného byl přiveden krásný ryzák, kterého posílal císař s poručením, že kůň bude ve stájích na Karlštejně vždy připraven, pokud mistr zatouží po oddechu v okolních lesích a vesnicích. Jak se zdálo, Karel věděl dobře o všem, co mistr pro svou práci potřebuje. A byla-li Praha už dost malá na to, aby v ní hledal obličeje svatých, hrad a podhradí měly mistrovi dát novou šanci.

  Výprava se dala pomalu na cestu, přejela přes přívoz a pokračovala Menším Městem na jih. Jak si Jeremiáš povšiml, na Újezdu mistr trochu zpozorněl a rozhlížel se po okolí trochu víc než jinde. Ale bylo to jen takové posmutnělé čekání na zázrak.

  Město jim brzy zmizelo za zády a cestovali na jihozápad stezkou ke hradu. Počasí bylo nádherné, slunce zase svítilo a mistrovi se v jeho tichém smutnění udělalo o něco lépe. Občas si prohlížel tváře těch, které v zalidněných místech potkali a hledal mezi nimi alespoň další svaté. Několik obrazů stačili ještě rozkreslit, našli i pár zajímavých vzorů. Ve voze s nimi ovšem pořád jel do hadrů zabalený obraz slepé světice, který marně čekal na své dokončení.

  Netrvalo dlouho a v dálce se vyloupl Karlštejn. Výprava vjela do Třebáně a Dětřich zase pátral po zajímavých obličejích. Jenže nezdálo se, že by měl mít ten den štěstí. Slunce se zrovna sklonilo nad obzor a řeka se podivně zaleskla.

  Mistr se zahleděl na hladinu a v ní zahlédl pár zlatých jisker, ve které se proměnily sluneční paprsky. V tu chvíli Dětřich zas litoval, že nemůže mít alespoň na kratičkou chvíli v rukou božskou paletu. Zrovna když ho to napadlo, zahlédl v domech za řekou něco divného. Lesklo se tam cosi zlatého.

  Vyplašený mistr přitáhl koni uzdu, houkl na Jeremiáše, že je hned dohoní a vyrazil k brodu, který před chvílí minuli. Zmatený učedník jen doufal, že zas malíře nepopadlo něco jako posledně a opravdu se vrátí.

  Dětřich přehnal koně přes vodu a hned zamířil tím směrem, kde zahlédl ten zvláštní lesk. Jako velká voda se vřítil do dvora a hned za vraty mu srdce doslova zajásalo. Na zápraží seděla jeho svatá Kateřina, místo meče v rukou kopist a mísila těsto na chleba.

  Seskočil z koně a hnal se k ní.

  „Kam ses ztratila?“ ptal malíř se vykulené dívky, která byla překvapená snad ještě víc, než když ho před časem polila splašky.

  Oslovená Kateřina nebyla schopna slova. Bylo vidět, že má radost, že mistra vidí, ale nedovedla pochopit, jak je to celé možné.

  „Přišli bratři,“ řekla nakonec. „Jednou v noci a donutili mě se vrátit. Že prý se nemám co toulat a…“ nedořekla. To už rozčilený Dětřich vyrazil k prahu, na kterém se objevil zřejmě jeden z Kateřininých bratrů. Byl to pořádný hromotluk, ale mistr byl tak v ráži, že nedbal ani na zdraví svých šikovných prstů a dřív než se lamželezo zmohl na obranu, Dětřichova paže ho sevřela pod  krkem a přimáčkla ke zdi domu.

  Bylo by asi zbytečné popisovat, co přesně se v tu chvíli na třebáňském statku odehrálo. Možná se zdá jako zázrak, že mistr nepřišel k úhoně, když se vykolébal druhý z bratrů a viděl, co se na zápraží děje. Žádný zázrak se ale doopravdy nestal. To jen Dětřich v pravý čas pustil hrdlo Kateřinina bratra a vytáhl měšec s penězi, naditý honorářem za poslední dílo.

  Ani bratři, ani Kateřina nechápali, ale Dětřich dal za Kateřininu svobodu víc než za její obraz a slíbil ještě další peníze, za vše co si Kateřina bude přát odnést s sebou.

  Bylo ale znát, že světice s bratry nechtěla zůstávat ani o vteřinu déle než bylo potřeba. Sotva měla volnou cestu, netrvalo dlouho a s rancem na zádech stála ve dveřích. Dětřich ji vysadil na hřbet koně a společně vyrazili přes řeku.

  Bratři ještě dlouho nevěřícně stáli nad hromádkou grošů na stole a přemýšleli, co za bouři se jim to přehnalo domem. Nakonec si řekli, že bude ještě dost času zaběhnout na hrad a trochu si vylepšit účty s tím neznámým bláznem.

  Zatím Kateřina pomalu vystřízlivěla z toho štěstí, že vyvázla z nemilovaného domu.

  „Ale co bude dál?“ zachmuřila se. „Hrnčíř mě k sobě už nevezme. A já vám přece nemůžu ty peníze nikdy vrátit. A doufám, že nemyslíte na nic nečestného!“ vyjela na mistra.

  Dětřich ale zářil víc než slunce, které právě zapadalo.

  „Do večera jsme na hradě,“ řekl jenom. „Zrovna mi uteklo děvče z dílny. Práce se najde. A vůbec…“ mávl rukou, protože mu vůbec na takových věcech nezáleželo. „Domalujeme obraz, rozumíš!“

  Kateřina pokrčila rameny. Život jí už naučil brát, když někdo dával. A k Dětřichovi měla dost velkou důvěru. Pak se ale podivila:

  „Copak jste ten obraz nedomaloval?“

  Dětřich zavrtěl hlavou.

  „Bez tebe jsem byl jako slepý. Já i ta světice…“ dodal a podíval se do plamínků, co se zase rozhořely. Hlavně je nezapomenout. Ach, mít tak Stvořitelovu paletu!

***

  Uběhlo pár měsíců. Dětřich stál v kostelíku za Prahou a sledoval učedníky jak zavěšují na zeď obraz Panny Marie v naději. Vedle něj stál farář, co si u něj před časem chtěl obraz objednat. Ani on, ani císař nepřišli zkrátka.

  „Byl jsem na Karlštejně,“ vyprávěl mu zákazník právě. „Musel jsem ten skvost vidět. A musím říct, že jste mistr hodný toho jména. Naše farnost může být za takovou dobrou práci vděčná.“

  Když byl obraz zavěšen, chvíli si jej prohlíželi.

  „Poslyšte, prý jste se oženil, je to pravda?“ ptal se zvědavý farář

  Dětřich se zatvářil jakoby omluvně.

  „Dostal jsem od císaře jako odměnu statek na venkově. Pro něco takového musí člověk mít rodinu,“ vyprávěl a duchem byl někde úplně jinde.

  „Jsem rád,“ tlachal farář dál, „že jste vyhověl mému návrhu. Advent je krásný čas, čekání na něco krásného. Možná vůbec to nejkrásnější co může být. Nabádá to k trpělivosti a pokoře.“

  V tu chvíli ale Dětřich zpozorněl.

  „Jistě, velebný pane,“ odpověděl na tu narážku, „ale člověk si musí být aspoň trochu jist tím, že se něčeho dočká.“

  „Dělá to vše snazší,“ odporoval mu kněz, „ale s dobrou vírou je možné v míru čekat i na věci docela nejisté. Pak už záleží jen na vůli Páně, jestli jsme hodni toho, nač čekáme.“

  Dětřich s trochu kyselým úsměvem přikývl. Zase se zamyslel. Tak moc, že skoro neslyšel, co řekl farář, když popošel blíž, aby si obraz lépe prohlédl. Těhotná Marie měla přes vlasy přehozený krásný modrý závoj a v rukou držela nerozvité poupě lilie. V pozadí stála zavřená pokladnice, na ní zavřená kniha a na pulpitu vedle druhá kniha otevřená. Zbytek obrazu byl zdoben sádrovým vzorkem.

  „Už to vím. Ta Madona mi někoho připomíná!“ zajásal kněz.

  Dětřich se zas probral.

  „Cožpak si nejsou všechny tak podobné?“

  „Ale tahle má tvář trochu zvláštní,“ trval farář na svém. „Navíc má modré oči. Nebýt té loktuše, člověk by řekl, že musí být světlovlasá. Připomíná mi jednu z tváří z Karlštejna, nejsem přece slepý.

  Jen teď nevím… No… ale na tom nesejde. Podstata je správná a já budu jen rád a trochu pyšný, že mám ve svém kostele obraz tak krásný a navíc podobný tomu jaký má císař sám.“