Písmák Tristia Aquinci II
stojím na místě, kde se zastavil čas zatímco ten můj se pohupuje nezadržitelně vpřed lásko prokletá je až příliš trefné poslouchat hledání koutů, kde by život dával smysl a v uličce nad tisíciletými kameny se prohání zakouřené autobusy ve vzduchu je cítit vůně oleje a nad hlavou zní wish you were here zatraceně proč nebýt tak trochu patetický v tomhle čase. kdo že to tu má vlastně být, toť nejpitomější otázka svoje srdce jsem dávno propustil ze svých služeb oči jsou mi dávno čímsi překonaným láska z touhy není láska z lásky a vzpomínky jsou něco mezi snem a vytouženým přáním bolí to, víte. ale. proč vám to mám povídat, povětšinou znáte jen tohle si skládá k sobě víc než jen jednoduché ozvy chci se toulat po nocích, nikde nemám k tomu větší právo než teď odnášet ty nekonečný popsaný listy do smetí a natruc je netřídit s papírem, protože jsou příliš krvavý než aby to mělo cenu zoufale pátrat kam až zanesly střevíčky nohy bláznivejch holek, co pan Hrabě kdysi tak příjemně psával zatímco tejral svoji sestřenku, která si mámě stěžovala, jakej je to debil.
Tristia Aquinci III
dali mi za úkol otrávit se olovem. z tiskařské černi. ale bude to trvat, než mi z konečků prstů proputuje do krvea tam se nenávratně uloží k spánku spolu se mnou. peklo je na Andělském poliobčasný smutek, tristium Aquincichybí mi zaslechnuté stopy hovorůsamota přesamotná, život není čísamotné uprosřed drátů a vlnstoletí jednadvacáté stojía zatímco jsem všechny účty srdeční už zplatil,vrchní mi všechny pěkně poškrtal,schoval jsem ten lístek do kapsy, ke všem ostatním.
Tristia Aquinci I
Sedíme nad "moudrými poháry"a shodneme se na tom, že člověka obchází nejmoudřejší myšlenkyv sedě na záchodové míseDobrá, říkám si, pak jsem právě zažil cosi jako intelektuální požehnánízpůsobené již téměř klasickou "letní příhodou". Dům se stal postupným skladištěm papírů. obvyklé nářky ale přecejen:neříkali nám že s postupem elektronizace ubude papírování. ono je ho pořád víc, jen.
Setkání...
Měl na sobě obnošené montérky, pruhované tričko a hnědé prošlápnuté pracovní škrpály. Bylo mu tak padesát, s holením si hlavu nelámal. Dlabal spokojeně z papíru kolečka salámu a přikusoval housku, která se mu drobila po bradě, oblečení i všude kolem po zemi. Dobaštil, obrátil do sebe zbytek obsahu hnědé lahve výčepního a pak si sám pro sebe pronesl: "Můj život nekonečně překračuje hranice uvědomění, jehož kdy mohu o svém životě nabýt.
Apokryf VI
Když si oddechli, Jáfet šťouchnul do zamyšleného Sema:"Poslyš, tak mě napadá. Když byla potopa. Hospodin si vybral ze všech lidí toho nejlepšího viď. "Sem nechápavě pokrčil rameny.
Apokryf V
Na Pána se upřelo jedenáct nervózních a nejistých pohledů. Cítil že by měl něco dodat. "Ehm. vás ostatních se ptát nebudou," řekl nakonec.
Apokryf IV
Aron poplácal očividně skleslého Mojžíše po zádech. "Ten trik s hadem nebyl špatný, vlastně byl skvělý. Ale já říkal, že když přeříznou hezkou holku v krabici, tak prostě publikum vždycky dostanou. ".
Apokryf I
Adam se poškrábal na jizvě na boku a zatvářil se nespokojeně. "Blondýna. " zamručel otráveně.
Apokryf II
Upravená ruka zamyšleně potěžkala hnědnoucí ohryzek jablka. O kus dál stály dvě postavy. ". a tebe, Adame, za to že jsi žaloval.
Apokryf III
"Sežer si to všechno, stejně to bylo nahnilý," křičela a házela jablka proti vysoké bráně, za níž stál očividně rozpačitý cherubín a snažil se plamenný meč držet tak, aby s ním nevypadal moc oficiálně.
Oči svaté Kateřiny
Na Novém Městě byl velký povyk. Nemohly za to na mnoha místech ještě stále probíhající stavební práce, ani čilý obchod na některém zvelkých tržišť. Nezpůsobila ho ale ani šarvátka purkmistrovy stráže snějakými lotříky. Byl o to větší, že za něj mohla osoba tak významná, jakou byl vážený měšťan a uznávaný řemeslník Dětřich.
O kočkách, svaté Kateřině a lásce
ranní slunce zářilo i pod mrakemjak plamínky v očích svatý Kateřinya nejužší uličky dejchají vlhkej vzduchvečer pak temný zákoutí a kočičí siluety z povzdálív noci je každá kočka černáa nosí na zádech ďáblovy vzkazyv parku potkáš pána s baretema holí co vypadá jako kordsiluety koček vystřídá stín krasavicemá ústa k zulíbání a oči Panny Mariezlaté vlasy jak svatá Kateřinatiše si šeptá Pater noster. a zas je ráno (zas-ráno. )v kterým se kočky probudía miska s mlíkem cinkne o dlažbuzas vyjde slunce jak vlasy svatý Kateřinyten kdo noc probděl si odplivnea zapálí další cigaretua já zas vyběhnu do schodůtam, kde už pět set let nikdo nezemřeltam potkám dívku s vlasy do pasumá ústa k zulíbání a oči Panny Mariezlatý vlasy jak svatá Kateřinaa siluety koček se dívají z povzdálí.
Zmrtvýchvstání
Cestou, vedoucí mezi skromnými políčky nedaleké vesnice, se prodírala kupecká kára. Její majitel na kozlíku co chvíli klimbal vrozpáleném letním dni. Povoz byl sice docela plný, jako vždy při cestě zpražských trhů, ale vzadu zbylo ještě dost místa pro dva cestující. Nastoupili u Vyšehradu za Táborskou branou.
Oči
Pořád zvedám hlavu k věčnému nebi k myriádám hvězd ke věžím katedrál mezi koruny stromů nad cestičkou v trávě k obrazu světice v transeptu duše Potkávám oči koček za okenním sklem říkam jim: dobrý den, vy kurvo jedna satanova, doufám, že je vám tam teplo za oknem svítí lampa a dvě přísná očka Vzpomínkou na časy si krátím sny objímám už jen v duchu líbám zákoutí ulic jsou místa k zapomínání na zákoutí těl první oči Druhé byly. druhé a jakoby věčné kráčely městem v oblaku sametu černá jak saze modrá jak sklo potkávat ji nepotkávám, jen ty kočky číhají za rohem No co, říkám si - svět se nezboří očí je dost, to víte i když žádný nejsou jak druhý jenže umírat to můžeme jen jednou Odpustíme zimě, vzpomenem si na léto na léto kdy je člověk sám. vzpomínám si na hrad trávu klíšťata Někde tam jsem nechal oči třetí běžely po louce a najednou do nich vtiskla pěsti, a lokty jí zkrásněly Jsem neviditelná řekla S láskou se roztrhl pytel a co já s tím mám dělat vrátit se mezi věže katedrál znovu se zamilovat do čtvrtých očí a hned. Láska o lásce nic nevěděla a možná je tomu tak nejlíp samota slzy a stejně si na to časem vzpomínám jak na ráj Byla zima a v zimě si dopřávám narozenin Místo dortu nakrajuju společnost oči oči ach ano tebe jsem přece kdysi.
tichý requiem
našel jsem starou břitvu v šupleti po dědečkovi s radostí hledal tichý kout a o zábavu měl postaráno bez zavření očí otevřít si žíly na vhodném místě krev zanechat a přivolat tlupu zdivočelých koček zatím si do žil vehnat červené víno - makedonské napěnit ho mozartovým requiem a zalepit jizvy tiskařskou černí bez krve lásky není to za ní hraju requiem to pro ni jsem otevřel žíly a zcelil je zase olovem až mě příště potkáte budu mít oči černé jen bělmo rudé a budu zpívat "dies irae" v kapse nosit břitvu ze stolečku srdce mi bušit nebude lásku už ve mě nenajdete jen tichý stesk sám po sobě.