Jonáš a velryba

Byla to naše svatební noc. V tmavém pokoji starého hotelu, na kovové posteli. Nažloutlé záclony volně splývající u zašlých rámů otevřeného okna se pohybovaly pomalu sem a tam. Bylo dusno. Zvenčí prosvítalo oranžové pouliční osvětlení. A tehdy se to stalo. Najednou jsme se ocitli na dlažbě před hotelem. Záclony z pokoje vlály z okna ven. Ulice byla prázdná.

Ležela jsi na zádech, jen ve svatebním závoji. Vnořil jsem ti ruku do pochvy a vytáhl jsem staré cibuláky po strýci. Nepřekvapovalo mě to. Naopak. Začínal jsem rozumnět. Čas plynul po oblouku. A teď už směřoval zpět. Jinudy. Věděl jsem, že se brzy setkám se strýcem i s otcem ... Chvíli jsem pozoroval ručičku: ano je to tak - jde pozpátku. Podíval jsem se na chodník. Tam, kde jsi ležela, se válel ušmudlaný závoj a rozpadal se stářím. Odhrnul jsem ty cáry. Dláždění bylo ještě vyhřáté od slunce. Zběsile jsem ohmatával reliéf dlažebních kostek, abych v něm objevil nějaké zbytky tvé siluety. Marně.

Rozhlédl jsem se po ulici. Rozpršelo se. Déšť byl vlažný. Zesílil. Z děravých okapů a okrajů střech se řinula voda. Nepamatuju se, jak dlouho pršelo, vím jen, že padal souvislý dešť. A najednou bylo ticho. Mřížkou kanálu vyplavalo kolmo vzhůru hejno ryb, ostře zahnulo a plulo dál ve směru ulice, až zmizelo v matné záři na jejím konci.

Vydal jsem se oním směrem. Mohutné spleti mořských řas visící z rozbitých okapů a střech se pohybovaly pomalu sem a tam vodním rezervoirem. Křídla oken se pomalu a neslyšně otevírala a zavírala. Z přízemí a prvních pater domů vyplouvaly barevné ryby, aby vpluly zase zpět, a celá hejna kroužila kolem sloupů pouličních lamp a mizela nad střechami. Kráčel jsem pomalu ulicí k jejímu ústí. Světlo sílilo. Na konci jsem se zastavil, a tehdy ke mně dolehl klidný ženský hlas. Přicházel z místa, na které jsem nedohlédl. Obklopil mě.

Vítej – řekla – Jsem ráda, že Tě poznávám.

I když Tě nikdy nespatřím.