Dhaulagiri a Mazlivá kočička

O životě s fotoaparátem a ne s lidmi. Děkuji za jakékoliv komentáře.

...nemohu si pomoci, ale tohle město mi již nenabízí fotografii, o kterou bych stál...
F prochází historickou částí města, brašnu s fotoaparátem má pověšenou přes rameno. Prohlíží si
stará zákoutí, brání se nervozitě a pocitu plytkosti ze stokrát vyfotografovaných pohledů na Staré město, kterých je v každé výloze plno. Opět si začíná vyčítat, že sem jel, místo aby se pokusil projížďkou po volné krajině získat novou inspiraci.
...Jenomže ty, příteli, hledáš zrcadlo, něco, co by ti dalo možnost pohlédnout na sebe samého. Sebe si uvědomit v kontextu tohoto města, pamatuješ si přece dobře, jak jsi fotil  ty kořeny stromů v parcích ...  vznáší námitku Společník a F mu rychle odpovídá: Ale to já vím... Ale snad jsem zde už příliš dlouho, snad jsem tu vše viděl až přespříl...

F se na okamžik zastavuje na mostě přes řeku a uvažuje nad snímky té masy vody, která plyne nezávisle na okolním dění a odnáší a někde jinde na svém břehu zase bez zájmu zanechává předměty, kterých se na čas zmocnila.
Řeka je  ženského rodu a oprávněně.Jak případné, že? pomyslí si a ihned se mu dostává odpovědi: Eliška byla jen žena, ty jsi od ní očekával, že bude... Vím, vím! Dost už vzpomínek...
Ale vzpomínka na fotografie řeky v obchodě se suvenýry, jejichž okoukaností by Společník jistě začal brzy a právem argumentovat, ho od záměru fotit zrazuje.
Jen zdánlivě stejné... Spíše ale pravým opakem... Protéká jak tímto městem, tak i mým životem... neodpouští si F poslední slovo.

F schází po starých kamenných schodech na pěšinu podél řeky a rukou přejíždí po starých kamenech, které pamatují časy králů.
Próósim tebé, tohodle kamení už máš plné cédé a ještě... ...ale tu podstatu věků v něm obsažených se mi, mám dojem, ještě stále nepodařilo zachytit... Ále...
U řeky však zůstane stát jako přikovaný, ustává ve věčném rozhovoru se Společníkem a nehybně pozoruje osamocenou dívku na lavičce, která celá schoulená píše zřejmě textovou zprávu. F přejíždí pohledem po šedivém předjarním okolí bez lidí a téměř s odporem se odvrací  od řeky, která mu zde připadá tak silná a současně tak bez zájmu o cokoliv.   Představuje si dívku ve svém ateliéru, jak zaujímá tu samou pozici s mobilním telefonem v klíně, s vlasy zastrčenými za uchem, které jí tím trochu odstává.
No, to by byla pěkná fotka, to ano, ale... podotýká Společník a F se rozhoduje dívku oslovit.
"Dobrý den přeji, slečno, odpusťte mi, že vás takto vyrušuji..." slyší se upjatě říkat, když se dívá do očí té slečny, spíše ještě dítěti, jak vzápětí zjišťuje.
"Jo, tak vy jste ten úchyl, co vraždí ženský a pak je tu někde zahrabává, že jo?"
Slyší tu dívku směle odpovídat a i přes její vulgární tón se tomu musí pousmát.
Teda čeho se od tebe jeden ještě dočká... slyší F, načež od dívky na lavičce s omluvami a překotnými smírčími gesty odstupuje.

"A to jako budu  někde na fotkách, jo? Ste si měl vybrat nějakou dvoumetrovou anorektickou a né mě. Mně řikaj doma Záprdek ... Nojó, stopětapade, to neni žádná míra..." říká dívka svým zpěvavým hláskem, když nastupuje k F do auta.
Zanedlouho vcházejí do bytu, kde má F svůj ateliér. Dívka suveréně odhodí na zem svůj školní batoh s plyšovým slonem a rozhlíží se po stěnách s fotografiemi.
"A vy se tím jako živíte, jo?" ptá se, ale F nemá chuť mluvit o své nemocí předčasně ukončené kariéře fotografa a natahuje se pro stojací lampu.
Dívka si zatím bez pobízení svléká tričko a podprsenku, kterou okoukaným gestem odhazuje na svého plyšového slona.
Tak té je, příteli, tak třináct, nanejvýš čtrnáct...
Slyší F a nevěřícně se dívá na nahou slečnu školních let ve svém bytě, která v radiu ladí stanici s písničkami. Jako opařený usedá na židli, fotoaparát si pokládá na klín a dívku pozoruje.
Takhle jsem to nechtěl... pomyslí si, ale to dívka právě se vzhůru vztaženýma rukama varietním krokem cupitá doprostřed místnosti, kde se zastavuje na špičkách. Z radia se řine hlasitá hudba, F si rozepíná pouzdro fotoaparátu a slyší svého Společníka, který mu varovným tónem řiká: Snad to dítě nechceš takhle fotit !
Ale F je fascinován těmi ňadry, které se před ním chvilku vznášejí, doprovázené tanečními pohyby rukou a posléze semkávají, jak si je dívka s lhostejným výrazem lokty přibližuje k sobě.
Propánaboha... myslí si F a připadá si jako na nějaké diskotéce.
"Tak si mě foťte, né? Já se vám asi nelíbim, có? No jo, to se nedivim... Záprdek." říká dívka, v tanci ustává a s rukama v bok se dívá na fotografii modelky, kterou si kdysi F zaplatil.
V rádiu písničky střídají Rozhlasové noviny a dívka se napřimuje, aby stále nahá předváděla titulky ve znakové řeči.
No, jistá bravurnost se té žabce upřít nedá, na co máš  foťák, příteli?
A tak F proti své vůli fotí dívčiny do všelijakých obrazců a písmen skládané prsty a máchající paže, zatímco se mu Společník hlasitě směje.
Já chtěl fotit její samotu a odloučenost, né tohle. Já nechtěl, aby se svlékala... říká si F, ale to už k němu dívka vymršťuje paži a pochoduje po ni prsty druhé ruky, zatímco doširoka otevřenými ústy  artikuluje nějaké jméno, zřejmě začínající na písmeno dé. F slyší z radia o výstupu české výpravy na Dhaulagiri a na dívku se nejistě usmívá na znamení, že rozumí.
Když asi po dvacáté mačká spoušť fotoaparátu, dívka své vystoupení končí a obléká se.
"Hodíte mě na ten nádr, jak jste slíbil?"

F pozoruje špinavým oknem nádražní budovy, jak dívka nastupuje do vlaku, když se ho opět a po dlouhé době zmocňuje zápal, ve kterém nafotil své nejlepší fotografie, nebo si to alespoń myslí, protože nikdy nikde žádné nepublikoval.
Uchvácen pozoruje čímsi v omítce čekárny vyškrábaný nápis MAZLIVÁ KOČIČKA a nad ním ještě telefoní číslo, přeškrtané zřejmě jeho pravým vlastníkem.
F má v očích slzy, protože konečně po dlouhých týdnech zase  nalézá svoji fotografii, která mu pomůže přežít další dny, která zobrazuje jeho vidění života. Života surově a směšně obscéního, života plného nostalgie nad ztraceným mládím a promarněnými šancemi.

---