Jen kousek nebe nad bouří

Miluji ten zlehčený vzduch před bouří.

Chodidlem jsem přejížděl po jemných stéblech mladičké traviny.

Příjemně to šimralo. Stál jsem tam na kopci. Vdechoval jsem ten proceděný kyslík.

Usmíval jsem se. Očima jsem zkoumal neprostupnost mraků. Hledal jsem skulinku, kterou bych mohl prostrčit ruku a odtrhnout si kousek oblohy. A usmíval jsem se. Mohlo to být z pocitu volnosti, nebo z myšlenky na jednu ze svých lásek. Možná mě jen ty stébélka šimraly na chodidle. To nemůžete přesně vědět. Ani já to nevím.

Sledoval jsem oblohu a z mraků najednou vyšlehla řeka ohnivého světla. Jen na okamžik, ale velkolepě. Ostré světlo mi ozářilo obličej a na moment mě oslepilo. Připadal jsem si jako král.

Za pár vteřin začaly mraky rozzlobeně  řvát. Brunátným hlasem dávaly na vědomí svou bolest a vztek. A já tam stál a pořád jsem se musel usmívat. S hlavou zakloněnou, zíral jsem do nebes a čekal na další příval plamenné řeky.

Dočkal jsem se. Opět jsem jen užasle zíral na tu krásnou sílu nebeského ohně. Poslechl jsem si další zanadávání mračen a nastavoval tváře teplému větru. Jak mě svou jemnou dlaní hladil po tváři, chtěl jsem, aby to byla dlaň dívky. Aby ten romantický živel sledovala se mnou.

A pak mi na čelo dopadla první dešťová kapka. Velká, teplá kapka. Lehce mě štípla, až jsem cukl obočím. Další jsem ucítil na hrudi a ve vlasech a na pažích. Bubnovaly do mě, jako starý indián do svého obřadního bubínku. Najednou jsem měl pocit, že patřím k té bouři. V očích jsem měl blesky. V hrdle jsem měl hrom. A mé pohlazení, by vám v té chvíli jistě připadalo, jako pohlazení větru a můj polibek, jako jemné štípnutí dešťové kapky.

Stál jsem tam, dokud se bouře nepřehnala.

A já si konečně utrhl kousek nebe a šel zase žít váš obyčejný život.