To tré

Píšu pro kapli,
mou matku, z jejíhož lůna jsem vyšla,
pro tu, jenž dala mi zdraví, lásku a víru. To tré.

Píšu pro tu,
která mně učila milovat.

Píšu pro níž,
jenž mi stvořila člověka. Muže z masa a kostí,
ze svalů a krve.
Muže, který mně prvně pohladil, dal mi pocítit něhu.
Toho který mně líbal za úsvitu,
pomiloval při úplňku,
muže, který jen mně vzýval.

 

Píšu pro oltář,
mého otce, jehož mám sílu,
pro toho, jenž mi dal duchaplnost, boj a vytrvalost. To tré.

Píšu pro toho,
který mi ukázal knihy.

Píšu pro něhož,
jenž mně naučil zastavit se, vyslechnout a nabídnout pomoc.
Pomoc v okamžiku, když neměls nikoho,
kdo ruku by podal.
Pomoc ve chvíli, když hledals přítele.

 

Píšu pro hrobku,
mou chůvu, v jejíž komnatách jsem vyrůstala,
pro tu, jenž dala mi touhy, sny a naděje. To tré.

Píšu pro tu,
která mně naučila cítit.

 

Píšu pro níž,
jenž mě naučila vnímat. Vnímat když jsem se ráno vyklonila

 z nejvyšší
věže, nadechla se a osvěžila mysl chladným vánkem.

Vnímat, když jsem vybíhla nahá
z kaple, lehla si do zrosenné trávy a pak tančila s jejími
sochami.

Matko! Otče!!

Proč jste si vzali zpět můj dar?! Ten jediný, na kterém mi záleželo!
Zničili mi lásku!? Jak svěcenou vodu ji po zemi rozlili?
Zavřeli mně do hrobky? K chůvě, která jen mlčí a přesto je tak výmluvná!

 

Hrobko!
Proč ses mně nezastanula? Sklopila jsi oči a klíčem zavřela svá ústa!

 

NESNÁŠÍM VÁŚ, a přesto vás chápu a MILUJI!
...jste moji matkou, otcem a chůvou...

Slitujte se ... prosím. První kalich svěcené vody jste rozlili,
nerozlývejte ten druhý.

 

Prosím.