Krize a já, já a krize

Krize a já, já a krize

„Tak co? Už?“

Stál jsem před zrcadlem a ptal se sám sebe. Rychle jsem mrknul na hodinky a trochu se mi při tom třásly ruce.

„Kdepak, ještě je brzo,“ řekl jsem zase sám sobě.

Musím ještě chviličku počkat. A zas mám čas na to myslet. Už za boha nechci, ale zase u toho skončím.

Takže zase na to myslím, na tu krizi. Příšernou a dva týdny dlouhou krizi, která na mě z ničeho nic sedla a docela radikálně mi přeměnila život. Z největší naděje české žurnalistiky se stalo na čtrnáct dní hotové chlastací monstrum – byl jsem všude, pil jsem všude a pil jsem všechno. A propil jsem všechno – honoráře, stipendium i peníze na cestu.

Nevěděl jsem, jak z toho všeho ven. Chlast mi přestal chutnat, ale musel jsem ho pít – s ním jsem nemyslel na tu odpornou krizi. Nemyslel jsem na nějaké svoje neštěstí, nechuť a pocit ubíjející rutiny. U toho alkoholu to nějak šlo stranou. Ovšem jakmile alkohol nebyl, začal jsem za chvíli mlátit hlavou o zeď a přepadaly mě docela nepěkné sebevražedné myšlenky.

Kamarádi mi kupodivu mnoho nepomohli – buď to neznali, nebo to sami zažívali.

Pomohl mi až můj moudrý táta, který si mě zbědovaného vytáhl do restaurantu. Tam z něho po třetím pivě vypadla naprosto geniální metafora.

„Víš jak je to s krizí? To je stejný jako severní stěna Eigeru,“ povídal mi. „Dlouho, moc dlouho tamtudy nikdo nevylez. Je to hrozně těžký – lezeš nahoru po ledový stěně a nakonec se dostaneš k převisu – a dál už to prostě nejde. Za nic na světě to tamtudy nejde. Skvělý horolezci tam bídně hynuli, až jeden, tuším nějakej Angličan to byl, ten přišel na to, že musíš vyšplhat co nejvejš to de, zatlouct skobu do skály, přehodit lano a zhoupnout se o dvacet metrů dál. A pak už to de. Jenom pozor, jak už se zhoupneš, tak není cesty zpět! A takhle je to s tou tvoji krizí.“

Měl pravdu – s otevřenou pusou jsem zíral na jeho poetické vylíčení mojí desperátní situace a na eleganci připodobnění, které použil – táta je opravdu moudrý muž. Druhý den jsem se probudil a krize byla pryč – zas mi chutnalo jídlo, nechtěl jsem se zabít a hned to dopoledne jsem napsal povídku – byla sice mizerná, ale byla to moje první po více než dvouleté tvůrčí pauze. Zvládl jsem to, překonal jsem krizi! Nebo snad ne?

Sešli jsme se potom s tátou ještě jednou, já byl zas vyrovnaný, on měl ve tváři pochyby. S radostí jsem mu oznámil, že ta moje krize je pryč, a to díky němu a tomu, co mi tenkrát večer řekl. A napili jsme se na to, a protože jsem měl dobrou náladu, tak jsem se dokonce nabídl, že dneska platím já.

„To je od tebe hezký,“ řekl táta trochu smutně, „ale musim se tě zeptat: proč ta krize u tebe vlastně nastala?“

„Já ti ani nevim,“odpověděl jsem mu v zamyšlení. „Moc rutiny, málo tlaku, moc tlaku…“

„Obrátíme list, co dělá Tereza,“ zeptal se táta

„Tereza?“ Ten táta dovede překvapit. „Tereza se má skvěle, dyť sem ti řikal, že má teď změnu…“

„No, jestli si to dobře pamatuju, tak si řikal něco trochu jiného – řikals cosi o rozchodu.“

„Jo, to sem povidal.“

„Tak to řekni ještě jednou.“

„Dobře, proč ne. Po čtyřech letech ve vztahu s tim pitomcem mi najednou Tereza volá, že se potřebuje sejít, tak sme šli na pivo. A tam z ní vypadlo, že toho svýho už nemiluje, ale neví, jestli ho má nechat, nebo ne.“

„A dál?“

„Dál sme si skvěle pokecali a já jí řek, ať ho pustí k vodě a de za vlastním štěstím,“ ukončil jsem vyprávění.

„A to štěstí pochopitelně nejsi ty, že?“ pokračoval táta v nepříjemném naléhání.

„Ne, nejsem to já. Našla si někoho jiného, se kterym zažívaj to vzájemný jiskření, který já mám k ní, ale ne ona ke mně.“

„Aha! A co ty na to?“

„Já sem její kamarád a mám jí rád, takže jí to přeju. Je šťastná a zaslouží si bejt šťastná!“

„No, a co ty, ty si taky zasloužíš bejt šťastnej?“

„Doufám, že jo.“

„Tak proč se s ní pořád taháš?“ zaútočil otec z ničeho nic.

„Nerozumim ti, o co de?“ vyhrkl jsem ze sebe překvapeně.

„Vy dva k sobě nepatříte a spolu vám to nikdy nepude, rozumíme si?“

„Rozumíme. A na tom sme se s Terkou oba nějak tak shodli,“ přisvědčil jsem smutně.

„Ale milý hochu, já tě už rok pozoruju, jak se tak divně trápíš, kde je teda chyba? Ty to víš, ona to ví, ale jenom vona podle toho jede.“

Nějak mi to nedávalo úplně smysl, táta začal najednou mluvit rychle a s takovou děsuplnou přesností.

„Co mám teda dělat, Wollschlägre?“ zeptal jsem se rezignovaně.

Táta se zasmál tomu Bassovskému přirovnání.

„Tvůj život je ta severní stěna Eigeru. Někdo má jižní, jinej západní, ale ty máš prostě tu severní. A Tereza, ať ji máš jakkoli rád, je ten ledovej převis. Skobu máš zatlučenou, lano visí, ale ty se nechceš zhoupnout. Ty se bojíš. Ale dokud se nezhoupneš, tak nebudeš nikdy šťastnej – a to pak pudeš sám proti sobě.“

Začínala na mě jít deprese. „Takže mám jako Terku poslat někam, celý to naše přátelství zahodit a prostě se na to vykašlat?!“

„Jo, přesně tohle udělat musíš,“ řekl táta a symbolicky poprosil vrchního o účet.

Mě to ale nedalo. „Já se na to nemůžu vykašlat, to prostě nejde. Na takovýhle přátelství se nedá vykašlat!“

„A do jaký míry je to z její strany přátelství a do jaký míry vypočítavost?“

„Teď jí křivdíš.“

„Možná, ale jedna věc je jistá, kamarádi bejt nemůžete. Jednou zas budete, ale teď rozhodně ne. Ty se musíš zhoupnout a jít na ten vrchol.“

„A tohle jí mám jako říct?“ zeptal jsem se znechuceně.

„Jo, buď tvrdej. Jestli je skutečně taková, za jakou ji máš, tak to pochopí.“

„A když ne?“

„Tak potom zkus pochopit ty ji.“

„Tak co, už?“ zase rozmlouvám sám se sebou přes zrcadlo.

Znovu kouknu na hodinky a zjišťuji, že tentokrát už o půjde. Zvláštní chvíle – kdo ví, jak na ni jednou budeme vzpomínat.

Táta měl pravdu, čas zavolat Tereze.