Tajumplný příběh Fredericka Taylora

D.a.n.i.e.l G.a.l.u.s.z.k.a

Tajuplný příběh Fredericka Taylora

Kniha Dvou Světů

 

„Jen jeden svět nestačí.“

Daniel Galuszka

 

 

 

 

 

 

OBSAH

 

Kapitola první:

S pravdou ven… 4-31

---------------------------------

Kapitola druhá:

Den, kdy se všechno změnilo… 32-59

-----------------------------------

Kapitola třetí:

Komise pro vydávání kouzelnických

licencí… 60-81

-----------------------------------

Kapitola Čtvrtá

Čtyři vzpomínky… 82-111

-----------------------------------

Kapitola pátá

Po zkouškách… 112-138

-----------------------------------

Kapitola šestá

Tajemná zář… 139-169

-----------------------------------

Kapitola sedmá

Čas na změnu… 170-201

-----------------------------------

Kapitola Osmá

Nový domov… 202-231

-----------------------------------

Kapitola devátá

Druhý začátek… 232-

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola první:

S pravdou ven

 

Frederick Taylor byl neobyčejný chlapec. Už jen tím, že na besídce v první třídě nechal zmizet psa jeho třídní učitelky Madam Sinisterové. Navíc doopravdy stál o to, aby ho rodiče brali vážně, od té příhody ve škole před pěti lety ignorují jeho řeči o nadpřirozené síle, takže byl nucen si ji procvičovat v noci, kdy už všichni spali. Jo mimochodem, Frederick byl něco jako kouzelník. Myšlenkami uměl pohybovat předměty, nechávat je zmizet, ale taky proklínat. O tom, jak to dělá, neměl ani páru.

Bylo kolem půl druhé ráno a Frederick ležel pod peřinou ve svém podkrovním pokoji. Měl ruce založené za hlavou a oči otevřené. Neuvěřitelně se soustředil na vypínač lampy. Ozvalo se „cvak“ a pokoj se rozjasnil do velice pronikavého světla, jež mu do očních víček na pár chvil vypálilo blikotavé fleky.  Rychle vstal a zhasl.  Párkrát si promnul oči a zase si lehl. Znovu hledal něco, na čem by mohl trénovat. Očima zamířil někde na vrchol své skříně, z níž se zvedlo křišťálové těžítko. Parkety na chodbě za jeho dveřmi náhle zavrzaly, těžítko se utrhlo z řetězu a místo na tvrdou dřevěnou podlahu spadlo na měkký nadýchaný polštář, který tam Frederick stačil rychle hodit. Bleskurychle si přes hlavu přehodil deku a dělal, že spí. Slyšel, jak se někdo opřel o jeho dveře. Nad dveře se pomalu vznesla televize, jež před chvílí ležela na malém stolku před Frederickovou postelí. Šlo poznat, že to je pro Fredericka těžké sousto, tvářil se velmi soustředěně, až se mu třepal obličej. Skřípání parket se proneslo dál přes chodbu za Frederickův pokoj. Televize odplachtila zpátky na stůl, i když přistála s trochu větším řachnutím. Frederick s úlevou vydechl. Pomyslel si, že to určitě byl jeho otec Jack, který chodí v noci na toaletu. Znovu a znovu se chtěl pustit do přemisťování předmětů. Každou chvíli se ale zastavil, protože kdyby ho otec na toaletě slyšel, strávil by zbytek měsíce zavřený ve svém pokoji s domácím vězením. Právě kvůli rodičům a jejich stupidním pravidlům měl tak málo kamarádů. Jeho otec Jack mu nařizoval dělat si domácí úkoly hned po škole, jeho matka Emily zase trvala na tom, aby se Frederick vracel domů, než se setmí. Takže v zimě se často stávalo, že když přišel v půl třetí domů ze školy a udělal si domácí úkoly, byla už tma. Je to zvláštní, ale Frederickovi rodiče se na jeho schopnosti dívali se starověkou předpojatostí. Frederick měl mladšího bratra Arnolda. Bylo mu šest let a byl to nejrozmazlenější fracek pod sluncem. Už když se Arnold narodil, měl Frederick těžký život. Pak se to ještě zhoršilo, když všechnu svoji pozornost rodiče věnovali Arnoldovi. Frederick byl tedy nucen vstávat o hodinu dříve, aby si stačil udělat snídani a pak se vypravil do školy. Taylorovi bydleli v rodinném domku s velikým pozemkem, kdesi na jihu Winchesteru mezi samými bohatými rodinami. Jeho matka chodila každou neděli do dámského klubu, ve kterém s ostatními bohatými dámičkami v růžových oblecích drbaly novinky ze sousedství. Už jen z té představy se Frederickovi zvedal žaludek. Nicméně měla Emily velké potíže udržet v tajnosti to, že její vlastní syn je kouzelník. Největší palbu záludných otázek snášela asi před rokem, když Frederick na hřišti nechal levitovat basketbalový balón a opětovně s ním dával koše. Emily si s tím však dokázala poradit a všechny takové debaty zakončila jiným drbem o jednom ze sousedů a jeho smrdutém hnojivu na trávník. Proto se taky chovala tak ostražitě, když s Frederickem někam šla. Frederickův otec Jack pracoval v jedné velké firmě na dvojkolí, v níž měl vysoké postavení, takže posledních pět let žil v naprostém strachu, aby jeho nadřízený nezjistil, že ten divný kluk, co bydlí v Evansově ulici, je jeho syn. Dohromady si jeho rodiče mysleli, že kdyby Frederick nekouzlil, byli by na tom líp. A pak tu byl ještě Frederickův mladší bratr Arnold. Ten s neuvěřitelnou žárlivostí sledoval, jak Frederick pohybuje věcmi, a aby svou žárlivost zakryl, pořád na Fredericka žaloval. „Mami! Fred už zase hýbe se zrcadlem!“ „Mami! Fred už zase otevírá dveře!“ „Tati Frederick se na mě už zase dívá!“ I když to zní divně, rodiče vždycky dali za pravdu Arnoldovi. Frederick ale vždy odvětil větou jako například: „Na co mám oči?“ nebo „To byl vítr, ne já!“

Frederick se tedy chopil první příležitosti, kdy rodiče odjeli s Arnoldem k zubaři, a utekl z domu. Asi hodinu strávil tím, že se procházel po městě, až se nakonec usadil v altánu v parku. Snažil se všemožně  neupoutávat na sebe pozornost, ale bylo to moc veliké pokušení sedět venku a nepohnout ani s jedním okrasným obeliskem. Už tak na něho byla jeho matka  naštvaná, protože před dvěma dny nechal zmizet jednu z ohavných váz, do kterých byla úplně blázen. Když v tom někdo zezadu Frederickovi promluvil šeptem do ucha: „No tak dělej, pohni s tím kamenem.“ Frederick sebou poplašeně škubl. Za jeho zády se z ničeho nic objevila pohledná dívka s černými vlasy a brýlemi, oblečená v černém kompletu.

„CO? Aha Susan, vylekala jsi mě. S čím mám pohnout?“ zeptal se skvěle nacvičeným nechápavým tónem Frederick a chytl Susan za ruku, aby mohla bezpečně přeskočit malý řetězovitý plot za jeho zády. Ta se vedle něho usadila a zadívala se na jeden z větších kamenů.

„No tak! Zvládneš to! Viděla jsem tě, jak to děláš, v úterý, pamatuješ?“ Pobídla ho Susan a netrpělivě sebou zavrtěla.

„Já nevím, o čem to mluvíš.“ Odvětil Frederick. Najednou se balvan sám od sebe zvednul do vzduchu a s tlumeným pádem dopadl zpátky na zem. „Co? Jak? Jaks to? To jsem nebyl já!“ odmítal rázně Frederick.

„No a co? Myslíš si, že jsi jediný?“ poznamenala Susan. Frederickovy velké oči se stáhly v úzké štěrbiny.

„Takže ty…“

„No jasně, umím to stejný jako ty! A nejsme jediní, existují nás celé mraky. Ale to ti asi nemusím vyprávět.“

„No to teda musíš!“

„No tak teda: Když jsem s tebou chodila do páté třídy, kontaktoval mě muž jménem Jasnovas. Jo, je to divné jméno, ale přesvědčil mě, že umím kouzlit, ostatně stejně jako tebe a…“

„Mě nikdo nekontaktoval.“

„Že tě nekontaktoval?“

„Ne,“ povzdechl si Frederick.

„První to dovyprávím. No a když mě přesvědčil o kouzlech, začala jsem je cvičit. Dneska jsem ve druhém stupni magické třídy,“ řekla hrdě a natáhla k Frederickovi ruku, na které měla zlatý prstýnek s emblémem, na němž bylo vryto její jméno a pod ním v závorce číslo dvě.

Frederick si ho se zájmem prohlížel, až pak řekl: „Kde seženu taky takový?“

„Vzhledem k tomu, že tě Jasnovas nekontaktoval, asi nikde. Ale jsi kámoš, takže mu brnknu a řeknu: Hele Sale, znáš mýho kámu Freda? On říká, že bys mu měl dát kouzelnickou licenci… Dobře díky!“ řekla ironicky Susan a napodobila palcem a malíčkem mobilní telefon.

„Ale no tak, Susan,“ dožadoval se Frederick.

„Jasnovas je a nebo aspoň byl, když za mnou před pěti lety přicestoval, předseda komise na výdej platných kouzelnických licencí. Abys takovou licenci získal, musíš projít testem, který stanoví tvé zařazení, pak už jen dostaneš leták o výcviku a je to. Věř mi, není to tak jednoduché, jak to vypadá. Vidíš tuhle jizvu? Tu jsem utrpěla, když se mě pokusil kousnout šavlozubý bramborák,“ podotkla Susan, vykasala si rukáv a ukázala mu předloktí, na němž se táhla dlouhá jizva. Frederick trochu zbledl. „Ty taky uvěříš všemu. Tu jizvu mám od té doby, co jsem si zlomila ruku,“ zasmála se a  rukáv si zase stáhla.

„Co v tom testu děláš?“ zajímal se dál Frederick.

„Musíš jim dokázat, že jsi způsobilý k používání kouzel, takže si tě prověří v různých prostředích. Mě postavili mezi hromadu lidí, na které se propadal strop. Mohla jsem utéct, ale strop jsem udržela ve vzduchu, chápeš? Každopádně to není žádná hračka,“

„Udržet strop? To snad u takových testů napadne každého.“

„Než vstoupíš do testovací místnosti, pozmění ti krátkodobou paměť, takže si nic nepamatuješ, ale stojí to za to.“

„Já si kouzlím, jak chci a nikdo po mě nikdy žádnou licenci nechtěl.“ Zaprotestoval Frederick.

„Bydlíš na kraji Winchesteru, tady je kouzelníků asi jako ryb na poušti, testy se dělají v Londýně. Zkusím se ještě poptat.“

„Teď jsi říkala, že je ve Winchesteru málo kouzelníků,“ poznamenal Frederick. Susan se zakřenila, luskla prsty a byla tatam. Frederick jako by ztuhl. Vstal a zavrtěl nevěřícně hlavou. Pomalým krokem se zase vracel domů. Když byl tak na pět minut od domu, uviděl, jak se z dálky žene stříbrné Volvo s třemi pasažéry, za volantem jeho otec Jack, to zmítající se v zadní sedačce musel být Arnold, a to, co se ho pokoušelo držet na místě, byla určitě Emily. Vzal nohy na ramena, jako by se zbavoval mrtvoly a potřeboval se ukrýt, a v okamžiku, kdy to už vypadalo, že bude Volvo u domu první, se zčistajasna objevil ve svém pokoji. Byl to šok, jako kdyby ho kousl had. Neuvažoval nad tím ani deset sekund, plácl sebou do postele a vzal si do rukou knížku, která ležela rozevřená stránkami dolů na zemi. Akorát stačil nahodit znuděný výraz, když uslyšel, jak někdo odemyká dveře dole v předsíni. Za pět sekund byl ve Frederickově pokoji Arnold ve venkovním oblečení, celý natěšený, že uvidí Fredericka při něčem nezákonném a bude ho moct nažalovat rodičům.

„Co to tu děláš?“ zeptal se Arnold svým pisklavým hlasem, když přestal bloudit pohledem po pokoji se snahou najít něco, co by Frederickovi nadělalo problémy.

„Čtu si knihu,“ odvětil pohodlně.

„Vzhůru nohama? A v mikině a džínech?“ vypískl Arnold vítězoslavně. Frederick se na sebe podíval a plácl se do čela, v tom spěchu ze sebe nestačil sundat venkovní oblečení, ale to už byl Arnold pryč.

„Mami, Tati, Frederick byl venku! Byl z domu, když jsme byli pryč! Je tam nahoře!“ zaskřehotal Arnoldův hlas z obýváku , který byl přímo pod Frederickovou ložnicí. Hádka, která následovala, byla jedna z nejhorších, které Frederick za dobu, co bydlel z rodiči, zažil.

A tak se stalo, že se Frederickovo domácí vězení protáhlo o dva další týdny. Prázdniny se pomalu přehupovaly do začátku školního roku a Frederick měl strach, že se mu Susan už neozve. Každý večer měl nutkání svěřit se rodičům o zkouškách v Londýně, ale jeho podvědomí vždycky vyhrálo s větou „Ještě ani nevíš, jestli nějaký Londýn bude!“ Bylo to nesnesitelné trčet pořád doma, zatímco léto ubývalo. Kvůli tomu, že byl Frederick nachytán při porušení zaracha, nebyl už v domě nikdy sám. Když bylo potřeba jít nakoupit, šel vždycky jen jeden člověk a když šlo o práci, tak si Jack a Emily v práci rozdělili směny tak, aby šla Emily do práce ráno a Jack zase večer. Možná jim to připadalo jako chytrý tah, ale nevšímali si toho, že si začali méně hledět Arnolda, který se na sebe snažil upoutat pozornost snad každou minutu.

Už byla zase noc. Frederick prožil neuvěřitelných dvacet dní zamčený v pokoji, najednou se při snění zarazil, zpozorněl a nastražil uši. Do okna mu někdo hodil malý kamínek. Pomalu vstal a přešel k oknu. Otevřel jej a malý kamínek, jenž určitě směřoval na okno, ho trefil přímo do pravého obočí. Nočním tichem se proneslo syknuté „AU“!

„Frede? Pojď dolů, mám novinu.“

„Susan? Jsi to ty?“ mluvil do ticha Frederick a zakrýval si oči, aby mu nesvítily paprsky světla z pouličního osvětlení do očí.

„Jo! Jsem schovaná, pojď dolů!“

„Nemůžu, rodiče by mě slyšeli!“

Chceš tu licenci, nebo ne?“ Na to už Frederick sebral odvahu a přehodil nohy přes okenní parapet. Záhon tulipánů na doskočišti proměnil v nadýchané peřiny a odrazil se. Přistál pěkně tvrdě, ale potichu. Lokty od pyžama měl celé od hlíny.

„Susan?“ šeptl do tmy. Byl nucen velice ztlumit hlas, neboť za jeho zády bylo okno do ložnice jeho rodičů. Ze vzduchoprázdna začala vylézat něčí postava.

„No konečně!“ řekla Susan, která se právě vymanila ze zakrývacího kouzla. „Stojím tady už tak patnáct minut,“ dodala a dala se do kroku.

„No tak promiň. Co je s Londýnem?“

„Jasnovlas mi napsal dopis. Říkal, že se někde stala chyba. Prý za tebou tenkrát nemohl přijít, protože byl narychlo vydán zatykač na nějakého dealera s falešnými licencemi. Říkal taky, že ti místo toho poslal dopis, nevíš o nějakém?“

„Ne,“ odvětil suše.

„Asi se někde po cestě zatoulal, to se stává pořád, nebo…“

„Nebo přišel a rodiče ho zničili.“ přitakal Frederick naštvaným tónem.

„Hmm, ale taky mi napsal, že ti pošle náhradní termín, takže buď tento týden u schránky na dopisy jako první, třeba řekni rodičům, že se chceš omluvit za své chování a že pár dní budeš dělat domácí práce,“ řekla Susan s nadějí v hlase.

„Jo jasně, a ještě budu každý den muset mýt nádobí, vysávat a dělat večeři že?“ řekl ironicky. „Asi jim to zkusím vysvětlit, ale stejně mi to nedovolí. Kdybych já měl dítě se zvláštními schopnostmi, tak bych je s ním trénoval a ne mu je zakazoval. Nechápou, že mi brání v rozletu!“

„Jo v rozletu jako kouzelníkovi na volné noze?“ zasmála se Susan.

„A co takový kouzelník dělá za povolání?“ zajímal se.

„No, většina jich dělá ochránce. To jsou kouzelníci, kteří se vmísí mezi normální lid a dělají třeba u policie. A jinak dělají v kouzelnickém světě to, co se namane,“

„V kouzelnickém světě?“ vyhrkl nahlas Frederick, jako by uviděl něco nevídaného, co mu bude každý závidět. Z okna jednoho domku, kde bylo ještě tak pozdě rozsvíceno, vytáhla nějaká žena hlavu a snažila se naslouchat, co je to venku za hluk. Susan odstrčila Fredericka z cesty do živého plotu.

„Slyšela jste to taky? To se zase určitě hádají Jacksonovi!“ zakřičela na ženu  v nočním županu, Susan. Ta odstrčeně zabouchla okna. Frederick se těžce vyškrábal z mokrých větviček keře a zavrtěl se, jako by se chtěl zbavit nějakého jedovatého pavouka. 

„Hele, co blbneš!“ štěknul na ni Frederick.

„Zbláznil ses? Víš, co by se stalo, kdyby se někdo dozvěděl o kouzelnickém světě? Nepamatuješ si na středověk?“ sykla po něm nakvašeně Susan.

„Jak ten kouzelnický svět vypadá? On je ve vesmíru nebo co?“

„Jasně, lítáme tam každou neděli, abychom se učili od Marťanů,“ přisvědčila ironicky. „Je to tam úplně stejné jako tady, akorát méně znečištěné a není tam tolik staveb. Když jde o to, jak se tam dostaneš, existuje několik stovek bran do kouzelnického světa. Tady v Anglii je jich patnáct, nejbližší v Chichesteru. Zkoušky jsou ale v Londýně. Je to super pocit cestovat v meziprostoru. Když letíš z Chichesteru, objevíš se v přístavišti Rest Ham, když letíš z Londýna, objevíš se na ředitelství kouzel. Portály jsou na místech, kam by obyčejný člověk nikdy nevstoupil.“

„Kanály?“ napadlo Fredericka.

„Ne. Naprosté výšky nebo jeskyně.“ Vyjasnila mu a zastavila se. Už udělali veliké kolo kolem Evansovy ulice. „Já už půjdu, tak se drž a čekej na dopis. Ahoj Frede.“ Rozloučila se Susan a dala se po ulici doprava mezi alej líp.

„Měj se.“ houkl Frederick. Nijak nespěchal, vychutnával si pocit, že jestli se zadaří, už brzo bude moct žít na vlastní pěst kdesi v kouzelnickém světě. Šance, že by ho rodiče pustili, byla sice menší než nulová, ale Frederick si to nepřipouštěl. Promrzlý a v pyžamu se vracel známou cestou kolem parku domů. Prošel zahradními vrátky a bez ostychu vešel do domu. V pokoji se převlékl do čistého a lehl si. Vůbec nemohl usnout. Hlavou se mu pořád prohánělo tolik otázek. Nakonec vstal, vzal si cestovní tašku a dal si do ní křišťálové těžítko, nějaké oblečení, věci na psaní a svítilnu. Pomalu se mu zavírala víčka a když se podíval na ciferník svého budíku  s hrůzou zjistil, že už je čtvrt na pět ráno, to znamenalo, že každou chvíli začne svítat.

Znovu tedy zalehl a za necelých pět minut usnul.

Vzbudil se asi hodinu před obědem. Prožil pernou noc, plnou nejpodivnějších snů o kouzelnickém světě. Všechno mu připadalo úžasnější, než když se to dozvěděl v noci. Sešel dolů do kuchyně a sedl si ke stolu. Zdálo se, že je jediný, kdo bdí. Otec Jack spal na gauči v obýváku, není divu, když byl po noční. Arnolda nebylo nikde vidět, asi ještě taky spal, nebo hrál nějaké hry na svém počítači u sebe v pokoji. Frederick se bleskově nasnídal. Pořád byl v rozespalém stavu, když vyšel v papučích ven na zahradu a pořádně se protáhl jako medvěd po zimním spánku. Najednou si vzpomněl na dopis, který mu měl přijít od Jasnovlase. U schránky byl téměř hned. S nadějí ji otevřel a vzdychl. Schránka byla skoro prázdná. Ležela tam jenom pestrobarevná obálka, jakou posílají lidé z reklamy na nějaký výrobek, který běží v reklamách v televizi. Bylo mu divné, že roznášeči letáků zavítali až do takové končiny, jako je Evansova ulice. Popadl dopis a vrátil se do domu, kde ho hodil na stůl a po schodech se vrátil zpátky do ložnice. Přešel osvětleným pokojem, otevřel si okno a sedl si k pracovnímu stolu, kde se snažil zaměstnat skládáním plastikových letadýlek. Na to, že bylo Frederickovi deset, skoro jedenáct let, byl poměrně velký, měl hnědé vlasy i oči a pohublý obličej. Ve svém pokoji se cítil jako v cele, kde si odpykává trest za nějaký zločin. Připadal si hodně ukřivděný, na to byl ale už nejméně tři roky zvyklý.

Za pět dní dalšího zbytečného ztrácení času mu došla trpělivost. Každý den se chodil několikrát dívat do schránky, což mu ještě komplikoval stálý dozor rodičů, kteří s podezřením v očích sledovali, jak chodí pro poštu. Nemohl uvěřit tomu, že jediné, co za tu dobu přišlo, byl reklamní dopis. Frederick popuzeně práskl s dvířky schránky a šouravým krokem se vydal zase zpátky do země, kde se zastavil čas. Sedl si k televizi a pustil si odpolední program. K jeho nelibosti hráli pouze samé černobílé filmy nebo rozhovory s politiky, tak televizi zase vypnul. Na gauči se natáhl a zavzpomínal na to, jak se naučil kouzlit. Očima přejížděl po pokoji a hledal něco, čím by se mohl zabavit a přežít další den bez myšlenek na kouzla. Pohledem se zastavil na pestrobarevné obálce, která unikala pozornosti jeho rodičů už pátý den. Obálka se zdvihla do vzduchu a přenesla se k Frederickovi. Ten ji roztrhl, rozvinul poskládaný papír a dal se do čtení:

Předvolání k zařazovacímu procesu Milý Pane Taylore. Na žádost vaší osoby vám znovu zasíláme předvolání k zařazovacímu procesu v Londýně. Je nám líto, že se k vám nedostavil ministerský úředník a že vám nebyl doručen předvolávací dopis. Na zařazovací test se dostavte 14.9. 2005 ve 14:30 na adresu Strašinožkova 551, středisko kouzel, portál č.6.     Z důvodů ochrany tohoto dokumentu podle zákona §5124/421 kouzelnické ústavy jsme byli nuceni skrýt jej do speciální matoucí obálky.   S pozdravem: Salem JASNOVLAS  –  předseda pro vydávání čarodějnických licencí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Frederick si text přečetl ještě dvakrát, než byl vůbec schopen pochopit, že celých dlouhých pět dní procházel kolem tolik očekávaného dopisu bez povšimnutí. Z jedné strany byl nevýslovně rád, že konečně dosáhl svého, ale z druhé strany ho čekal ještě jeden složitější a náročnější úkol, a to přesvědčit rodiče, aby ho do Londýna pustili.

Když se rodina sešla večer u večeře, mimochodem to byl velmi vzácný moment, napadlo Fredericka, že by měl rodiče uchlácholit nějakými lichotkami. Chvíli diskutovali o práci, Frederick žasl nad tím, jak dokážou rodiče vydržet takový nátlak vedoucích, chvíli diskutovali o domácnosti, Frederick nemohl uvěřit, jak se rodiče dokážou postarat o všechny ty účty a povinnosti a přitom vychovávat děti, a chvíli se bavili o nastávajícím školním roce. To už byl na stole dezert a to znamenalo, že se večeře chýlí ke konci.

„… a nesmíte zapomenout jak je důležité, aby si vás učitelé vážili.“ Skončila právě jednu ze svých nudných, monotónních přednášek Emily.

„Přišel mi jeden dopis, bylo by dobré, kdybyste si ho přečetli a řekli mi, co si o něm myslíte,“ navrhl Frederick, jako by šlo o něco banálního, aby rodiče nevyděsil.

„Co je to za dopis?“ zeptal se Jack a usrkl si ze sklenice napůl plné červeného vína.

„Ale jen něco, co mi poslali lidi z ministerstva.“

„Z ministerstva?“ vyprsknul Arnold s plnou pusou jahodového pudingu.

„Co by ti ministerstvo asi chtělo,“ nevěřila Emily a utřela Arnoldovi kapesníkem pobryndanou bradu. Frederick vytáhl ze své pravé kapsy několikrát přeložený dopis a podal ho otci. Ten se hned pustil do čtení. Jakmile skončil, podal dopis Emily, oči měl otevřené dokořán, jako by ztuhl, a nespustil z Fredericka oči. Jeho matka nad dopisem nevěřícně kroutila hlavou. Když dočetla papír, položila ho na stůl vedle láhve s vínem a nevšímala si ho. Arnold si napjaté atmosféry vůbec nevšímal, byl příliš zaujatý vyškrabáváním piškotů ze dna sklenice, ve které měl dezert.  Emily se po chvíli napětí naklonila k Jackovi a něco mu pošeptala. Frederick cítil, jak mu mravenčí nohy. Tak a teď to přijde, výslovný zákaz a doživotní domácí vězení. Pomyslel si. Už si představoval, jak jeho rodiče pálí dopis z ministerstva a vysmívají se mu, že je zrůda. Jack jako by vypadl z transu. Párkrát zamrkal a přejel očima z Emily na Fredericka a zase zpátky.

„My s tvým otcem si myslíme, že… že bys… eventuálně mohl do toho Londýna jet,“ vydechla přidušeně a zavdala si vína. Frederick nevěřil svým uším. Srdce se mu rozbušilo radostí, své emoce ale nechtěl dávat najevo. I přesto, co mu rodiče kdy udělali, neměl tu krutost začít se nahlas smát a radovat z toho, že se může stát právoplatným čarodějem a studovat kouzla.

„Pánejo, netušil jsem, že takhle odpovíte, ale proč jste mi to zatrhli tehdy?“ nechápal Frederick.

„Chtěli jsme, abys vyrůstal jako normální chlapec. Chtěli jsme pro tebe to nejlepší,“ přisvědčil Jack.

Večer skončil dojemnými zpověďmi Jacka a Emily, kteří (ať už to byla pravda nebo ne) tvrdili, že se mu pokoušeli zachránit život v normálním světě. Při slovech o kouzelnickém světě se ale vždy tvářili, jako kdyby je bolely zuby, a to Frederickovi vadilo, takže jen co dojedl puding, šel si vyčistit zuby a spát. Ještě než usnul, přemýšlel o nadcházejících dnech, kdy se bude připravovat na zkoušky do Londýna.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola druhá

Den, kdy se všechno změnilo

 

Když se Frederick v pondělí čtrnáctého září probudil, chvíli mu trvalo, než se vůbec rozpomenul, co je za významný den. S rukama za hlavou se díval do stropu, jako by na něm bylo plátno, na němž se promítají všechny úžasné zážitky, které prožil od té chvíle, kdy mu rodiče dovolili stát se oficiálním kouzelníkem. Nakonec přece jenom vstal, pořádně se protáhl a pomalu s klidem se oblékl do společenského oblečení, které naposledy vytáhl před dvěma lety na oslavu narozenin jeho pradědečka George. George byl snad jediný z rodiny Taylorů, který podporoval Frederickovy magické schopnosti, proto se s Frederickem také už dva roky neviděl. Jack a Emily si asi mysleli, že kvůli němu Frederick s kouzly nechce přestat. Rukávy od saka měl sice kratší než tenkrát, ale i tak mu perfektně sedlo. Když se pak asi padesátkrát prohlédl v zrcadle, sešel dolů na snídani. Emily i Jack seděli u stolu a potichu chroupali pečivo. Když k nim Frederick přisedl, nepatrně sebou oba škubli. Za poslední dva týdny s ním prohodili maximálně deset slov. Frederick popadl kus chleba a namazal si na něho sýr a pořádně se zakousl. Snídaně probíhala tak potichu, že bylo slyšet i nezvykle hlasité chrápáni Arnolda, který spal v pokoji vedle kuchyně.

„Měli bychom vyrazit, než se Arnold probudí,“ navrhl potichu Jack a napil se kávy.

„Už jsem mu na lednici napsala vzkaz,“ přitakala Emily. Frederick kmital očima mezi oběma rodiči. Byl to pro něj tak významný den, měl tisíce chutí se o něm začít bavit, ale když postřehl Jackův výmluvný pohled a Emilynu nepřehlédnutelnou zatrpklost, radši zůstal zticha.

 Z Winchesteru do Londýna to byla přece jenom velká vzdálenost, a tak se po snídani Frederick odebral zpátky do svého pokoje, aby si dochystal věci na cestu. K oblečení, svítilně a cvičebnímu těžítku si ještě přidal dopis od Jasnovlase, pár knížek s moudrými radami na cestování po světě a mobilní telefon, který dostal na své osmé narozeniny. Zatím vůbec netušil, jak to bude všechno probíhat. Od doby, co se Susan mluvil naposledy, uběhl prakticky měsíc a za tu dobu za ním ani jednou nepřišla, nenapsala a ani nezavolala. Vyrazit měli Taylorovi zhruba v osm hodin, což bylo za deset minut. Ty Emily asi hodlala strávit u dřezu omýváním jednoho talíře, kterému přisuzovala zřejmě zvláštní důležitost, protože si jiného špinavého nádobí ani nevšimla. Jack stál naproti tomu v koupelně a elektrickým holicím strojkem si přejížděl bradu sem a tam pořád dokola. Vypadalo to, jako by se rodiče snažili zaměstnat něčím, co vypadalo jako každodenní ranní rituály, ačkoliv se jim to očividně vůbec nedařilo. Frederick si sedl do svého pohodlného starého křesla a zahleděl se přes okno do zahrady. Venku bylo sychravo, vypadalo to, že začne pršet. Evansova ulice pořád ještě spala. Měl strašnou trému, že zkoušky neudělá. Jeho rodiče ho už odhlásili z místní základní školy a kdyby se stalo, že by zkoušky zvoral a musel se smířit s tím, že už nikdy nebude moct kouzlit, bylo by nepříjemné hledat místo v nějaké jiné základní škole a spokojit se s tím, že ve světě kouzelníků pro něj není místo. Pomalu se rozhlížel po pokoji a v duchu se loučil se všemi věcmi, které tam měl, až se zastavil na otevřené cestovní tašce. Šoupavým krokem přešel k posteli a pečlivě si zkontroloval tašku, zdali mu v ní nic nechybí. Když se ujistil, že je vše na svém místě, zavřel ji a přehodil si ji přes rameno. Brnící zvuk holicího strojku vycházející z koupelny vedle Frederickova pokoje najednou ustal. Jack skončil s holením. Vyšel z koupelny a zaklepal na Frederickovy dveře.

„Měli bychom jet,“ řekl roztřeseným hlasem. Frederick nezareagoval okamžitě, ještě naposledy se podíval přes okno na zahradu. Až když se ozvaly Jackovy kroky mířící dolů po schodech, přešel ke dveřím, pomalu je otevřel a šouravě odkráčel ke schodům. Všechno to ticho, doprovázené pouze jeho kroky, mu připadalo tak smutné. Několikrát měl chuť vrátit se do pokoje a rozhlédnout se, jestli něco nezapomněl, i když věděl že ne. Pomalu sešel po schodech do předsíně s levou rukou v kapse, zatímco druhou si na vzdálenost asi pěti metrů přitáhl kabát, jenž se na pár okamžiků proměnil v pochodující neviditelné tělo.

„Přestaň, tady v domě už nechci vidět ty tvoje blbosti!“ zabručel Jack popuzeně, jakmile zpozoroval nabalenou cestovní tašku, jež se pomalu snášela vzduchem a přistála na odpočívadle vedle druhé cestovní tašky, kterou tam v předvečer nachystala Emily. Když si Frederick strkal ruce do rukávů, koutkem oka si stačil všimnout, jak se jeho otec s odporem v očích otřásl, jako by viděl něco nechutného. I přes svou přetvářku, jakou se s vypětím všech sil snažil nosit už rekordní dva týdny, zřejmě pořád nemohl akceptovat, že jeho vlastní syn ovládá taková kouzla, kterými si dokáže zamíchat čaj bez jediného pohybu rukou. Emily se do předsíně přenesla jako přízrak. Podle Frederickova názoru byla smířena s tím, že je čaroděj, o trochu víc než jeho otec, ale i tak měla co dělat, aby ho nepopadla za límec a neodvlekla do pokoje.

„Chtěla bych si s tebou ještě na chvíli promluvit. Posaď se,“ pípla a ukázala rukou na jednu z barových židliček, které stály vedle pultu v kuchyni. Frederick se váhavě posadil. Jack chodil netrpělivě po pokoji sem a tam, až z toho Frederick znervózněl. Emily si sedla na křeslo a upřela na něj své modré oči.

„Nechci tě tam pustit,“ oznámila.

„No to je mi novinka!“ zabrumlal Frederick.

„Nemluv s matkou takovým tónem!“ křikl po něm Jack. Frederick mu to oplatil pohrdavým pohledem.

„Ale co budeš jíst, kde budeš bydlet, kdo ti bude prát?“ pokračovala Emily.

„To všechno ty sice děláš, jenže já nechci žít v utajení někde tady ve Winchesteru, chci se postavit na vlastní nohy,“ řekl Frederick s pocitem, jako by zase řekl něco, co nezní zrovna smysluplně.

„Postavit se na vlastní nohy. Vždyť je ti deset let, ty kluku jeden! Jak myslíš, že se dokážeš postavit na vlastní nohy? Myslíš si, že by někdo chtěl zaměstnat dítě?“ poznamenal nepřejícně Jack. Frederickovi bylo jasné, že se snaží slovíčkařit, ale to mu bylo jedno.

„Bude tedy lepší, když zůstaneš tady a budeš žít jako normální člověk,“ prohlásila Emily a zatvářila se lehce vítězoslavně.

„Co to je normální člověk? Kouzelník není o nic víc ani o nic míň člověkem než vy dva. Já umím kouzlit, chápete to! Kouzlit! Musím toho využít!“ křikl trochu netrpělivě Frederick, protože si všiml, že na kyvadlových hodinách u krbu ukazují ručičky už sedm minut po osmé. Emily se nervózně ohlédla po dveřích od Arnoldova pokoje a ujistila se, že ho Frederick svým křikem neprobudil.

„Ale co to tady proboha meleš? Kdybys nechal těch svých nesmyslů –“

„Nesmyslů?“ zeptal se podrážděně Frederick.

„Ano, nesmyslů! Říkáš nám tady, že jsi kouzelník a že můžeš žít v jiném světě jako nadčlověk… Ani nevíme, jestli nějací jiní podivíni se stejnou genetickou vadou jako ty existují!“ vyštěkl Jack a upřel na něj své obrovské šedé oči.

„Genetickou vadou? To se mi snad jenom zdá! Já nejsem žádný nadčlověk, já jsem kouzelník, tak to je, tak to bude!“ protestoval Frederick.

„Ale Fredericku, nemáš žádnou genetickou vadu, to ne, ale jak říkal tatínek, nevíme vůbec, jestli existují další lidé… jako jsi ty…“ Vypravila ze sebe Emily s falešným přívětivým tónem. Frederick zvedl k matce oči s pocitem rozčílení, které v něm panovalo od chvíle, kdy mu řekla, že by bylo lepší, aby zůstal ve Winchesteru.

„Podívejte. Pokud do Londýna nepřijedu, ministerstvo pošle kouzelnické úředníky sem a odvedou si mě tak jako tak,“ zalhal Frederick. Jack se zastavil přesně uprostřed kroku, jako kdyby zamrzl. Emily zbledla tak, že se podobala mrtvole. Myšlenka na to, že by u jejich dveří zaklepal nějaký dospělý kouzelník a vyptával se jich, proč Frederickovi nedovolili odjet do Londýna, pro ně byla něco jako vytažená zbraň. Oba rodiče si prohodili své vystrašené pohledy.

„No dobře, tak už jedem!“ štěkl  Jack naštvaně po chvíli ticha, rychlým krokem zamířil do předsíně, agresivně otevřel dveře od domu a jako první vyšel na dvůr. Frederick si uvědomoval, že je to naposledy za dlouhou dobu, co vidí svůj domov, ale touhle hádkou mu nějak stouplo sebevědomí a ani neuvažoval o nějaké lítosti či stesku. Jednou z mnoha výhod toho, že opouští své rodiště, taky bylo to, že si konečně odpočine od svého protivného bratra Arnolda, který právě potichu spal ve svém pokoji. Emily se na Fredericka ještě naposledy zoufale podívala, jako kdyby si myslela, že ho tím donutí zůstat. Frederick ale nekompromisně odvrátil oči. Emily vstala, přešla do předsíně a oblékla si svůj kabát, vyšla ven a potichu zavřela. Frederick si zhodnotil celou hádku a rozhodl se, že cestou do Londýna už žádná kouzla dělat nebude, popadl své dvě cestovní tašky, myšlenkami si otevřel dveře a zamířil k Volvu, které už nastartované s Jackem jako řidičem čekalo před domem. Emily nasedla na místo spolujezdce a neuvěřitelně nahlas (zřejmě tak, aby si toho Frederick všiml, práskla dveřmi.

 Jakmile se rozjeli, Frederickovi se zachvěly všechny vnitřnosti, jako by byly naplněny zvláštní směsicí nedočkavosti, trémy a strachu. Všechny takovéto myšlenky se mu však náhle vydraly z hlavy, protože měl dojem, že za jedním keřem lemujícím cestu zahlédl Susan, jak se na něho zářivě usmívá a mává mu na šťastnou cestu. Jestli to byla vidina, bylo teď už Frederickovi jedno. Právě opouštěli Evansovu ulici. Míjeli kino, zubařskou kliniku, základní školu, několik velkých i malých obchodů a plavecký bazén, každé z těchto míst vrazilo Frederickovi do očí matné vzpomínky. Lokty se opřel o okno a sledoval, jak kolem něj probíhá a mizí jeho starý nudný a útrpný život.

Cesta do Londýna byla dlouhá, teda takhle to Frederickovi aspoň připadalo, protože za celou cestu nikdo nepromluvil ani slovo, i když mu celou cestu provrtávala mozkovnu jedna otázka. Kde může být ten portál číslo šest? Strašinožkovu 551 v Londýně určitě nikde nenajde. Nemyslí se tím nádražní stanice číslo šest? Tuhle domněnku však srazil Susanin hlas ve Frederickově hlavě s argumentem „Místa, kde nikdo nechodí. Naprosté výšky nebo jeskyně.“ Nádražní stanice číslo šest byla tedy vyloučena. Jeskyní v Londýně opravdu moc nebude, to je známá pravda, ale naprosté výšky? Kde by mohla být taková naprostá výška? Vůbec ho nenapadalo žádné místo, které by bylo tak vysoko, že by odradilo i japonské turisty od jeho prozkoumání. Z jeho myšlenek ho vytrhlo hlasité bubnování deště, jenž se začal snášet na střechu auta. Frederick se podíval skrze zamlžené okno, přes které sjížděly matné pramínky dešťové vody a ještě více zkreslovaly okolí, a zahlédl, že právě vjeli do Londýna. 

„Kde tě vůbec máme vysadit?“ zeptal se za chvíli Jack. Jeho hlas přejel Frederickovi po uších po té dlouhé době, kdy nikdo nepromluvil, jako pohlazení. Tahle otázka ho však praštila do hlavy jako veliký kámen. Věděl sice, že bude muset časem upřesnit místo, kde by jej rodiče měli vysadit, ale nepatrně doufal, že by se cestou mohl objevit někdo, kdo by mu tuhle otázku zodpověděl.

„Ehm… Vysaďte mě… u… knihovny?“ odpověděl koktavě Frederick, i když mu bylo jasné, že místo, kde nikdo nechodí – knihovna uprostřed Londýna, bylo navštěvované asi jako Buckinghamský palác, teda aspoň přibližně. Knihovna byla bohužel jediné, co ho v tu chvíli napadlo, jelikož kolem dokola byly pouze obytné domy. Jack zatočil na křižovatce doprava, přičemž se málem srazil s dvoupatrovým autobusem, a zaparkoval u patníku před jednou nenápadnou knihovničkou, vmáčknutou mezi dva velikánské domy. Nebýt toho, že nad dveřmi bylo zlatým písmem jasně napsané, že jde o knihovnu, nebyl by si toho Frederick ani všiml. Bylo to takové malé nepovedené stavení. Za zaprášenými výlohami byly naházené staré zašlé knihy a různé další zbytečnosti, jako třeba zlomený dalekohled ze dřeva nebo obrovská naprasklá lupa. Do žaludku mu spadl kámen. Ve dvě hodiny odpoledne, což bylo přesně za třicet minut, měl předstoupit před komisi pro vydávání kouzelnických licencí a složit zkoušky, místo toho však právě stál venku před neznámou knihovnou kdesi v centru Londýna v dešti a díval se na to, jak jeho matka a otec vynášejí z kufru rodinného auta jeho dvě tašky s oblečením a jinými osobními věcmi. Emily ho spěšně neosobně objala a pospíchala zpátky do auta, Jack, zápolící s deštníkem, mu jenom sevřel ruku, poplácal ho po zádech a rychle se přidal k Emily, která se právě snažila vyprostit svou šálu ze dveří auta, kam si ji přivřela. Jack ihned nastartoval a za chvíli už Volvo zatáčelo na křižovatce doleva a zmizelo z dohledu. Frederick popadl své dvě cestovní tašky a s námahou je přemístil na  kamenné schůdky vedoucí ke vchodu do knihovny. Posadil se před vchod, opřel se o dveře a přemýšlel co dál. Po ulicích Londýna procházelo v tu chvíli velice málo lidí, a to vždy pod obrovskými černými deštníky. Každý, kdo kolem něj prošel, se na něho podezřele podíval, ale hned svůj pohled zase odvrátil a pokračoval dál v cestě. Déšť nevypadal, že by měl každou chvíli skončit, a tak Frederickovi nezbývalo nic než čekat a i když věděl, že hledání portálu zabere minimálně celý den, pořád mu něco v hloubi duše říkalo, že je nablízku. Jakmile se podíval na své stříbrné ručičkové hodinky po svém strýci Williamovi, zjistil, že za deset minut by měl stát před komisí pro vydávání kouzelnických licencí a třást se napětím, co na něj čekají za úkoly. Chytil své dvě tašky za popruhy a vykročil zpátky do studeného deště. Ptal se všech lidí, co potkal, jestli náhodou neví, kde je Strašinožkova 551 nebo aspoň středisko kouzel. Lidé, které takto oslovil, se mu ale buď vysmáli nebo ho poslali do několika teček. Do dvou hodin zbývalo pět minut. S taškami v obou rukách a celý promočený běhal po cestě v centru Londýna sem a tam, až při tom zakopl o patník a spadl do obrovské louže u jednoho ze zaplněných kanálů, přičemž si pořádně odřel lokty a proděravěl sako. Když tam tak žalostně ležel v kaluži, došlo mu, že jeho čáry mu v tomhle směru budou zhola na nic. Pomalu vstal, lapl obě tašky ležící opodál na chodníku za úchytky a vydal se zpátky ke knihovně. Teď si ale něčeho všiml. Nad dveřmi knihovny byl  název:

Strašinožkova Knihovna

Byla mu zima a byl celý promáčený, srdce mu ale i přesto pookřálo radostí. Tohle tedy nemohla být shoda náhod. Sáhl na kliku a zatáhl. Dveře byly zamčeny. Všechen ten úžasný pocit byl lusknutím prstu pryč. Když v tom se z kliky ozval hlas. „Uveďte své jméno a číslo kouzelnické licence,“ řekla ústa, která se rázem objevila na klice. Frederick na ně civěl, jako by do něj uhodil hrom. 

„Uveďte své jméno a číslo kouzelnické licence!“ promluvil znovu čísi přísný vysoký hlas.

Frederick se tedy naklonil blíže k ústům a promluvil: „Jmenuji se Frederick Taylor, nemám ještě kouzelnickou licenci, jdu teď právě na zkoušky a mám tam být přesně za tři minuty.“

Klika se otočila a dveře se samy od sebe otevřely a uvolnily průchod do knihovny. Ať se Frederick díval kamkoliv, vše co viděl byla černá chodba. Odhrnul si z očí promočené vlasy, popadl svá zavazadla a překročil práh. Za necelou půl vteřinu nejistě dopadl nohama na pevnou dlážděnou cestu do příjemného slunečného počasí někde v malebné čtvrti, která rozhodně nebyla v deštivém a studeném Londýně. Rozhlédl se a nemohl uvěřit svým očím. Určitě právě stál na náměstí v kouzelnické říši. Kolem procházeli různí kouzelníci oblečení do dlouhých plášťů a rób.  Přímo před Frederickem se do vzduchu tyčila obrovská zlatá fontána ve tvaru přesýpacích hodin, které byly místo pískem naplněny průzračnou křišťálovou vodou a bylo na nich vyryto: „Je-li ti osud štědrý, buď štědrý i ty k němu.“  Kolem fontány stálo několik malých kouzelníčků a vhazovali do jejího koryta  malé stříbrné mince. Pokaždé když ji tam někdo z nich hodil, kolem hlavy mu prolétl houf malých modrých ptáčků, jenž vzápětí zmizel. „Nestůjte v dopadové zóně!“  křikl čísi hlas za Frederickovými zády, až sebou Frederick škubl. Otočil se a spatřil za sebou silné dubové dveře, stojící přímo uprostřed náměstí. Ze všech stran vypadaly stejně bezúčelně. „Nestůjte v dopadové zóně! To musím všechno říkat dvakrát?!“ zasténal hlas vycházející z kliky. Frederick spěšně uhnul a jen vteřinu nato se dveře rozrazily dokořán a proletěl jimi nějaký muž v rytířském brnění s helmou na hlavě, celý zaprášený od nějakého rudého prachu.

„Nikdy si nezahrávej s Blahořečkou, kamaráde,“ prohlásil vyčerpaným hlasem, když zpozoroval, jak se na něj Frederick dívá. Pořádně zakašlal a hrdě odkráčel pryč do davu. Frederick si sundal zničené sako, vykasal si své promočené rukávy a podíval se na hodinky. Nevěděl, čím to bylo, ale v tu chvíli úplně zapomněl na to, že už za pouhou minutu měl stát před komisí na vydávání kouzelnických licencí. Oběhl tedy fontánu a s větrem o závod se snažil najít číslo 551 v jedné z ulic mířících do centra.

„549! 550! 551!“ dopočítal, pořádně se nadechl a rozrazil dveře malé růžové chaloupky, lemované okrasným plotem, ačkoliv mu bylo jasné, že do takové malé chaloupky by nikdo neumístil středisko kouzel. Ocitl se v místnosti velké asi jako dvě fotbalová hřiště položená vedle sebe. Byl to výjev jako ze sna, nikde nebyla podlaha, strop, ani stěny. Frederick zahlédl kdesi v dálce nějaký asymetrický tvar. Čím byl blíž, tím více šly vidět jeho rysy. Byl to kancelářský stůl pohřbený pod hordou papírů, za kterým seděla stará úřednice s šedými vlasy vyčesanými do drdolu v růžové haleně a šedé sukni. Jakmile k ní Frederick doběhl, chytil se za bok a začal bolestně vzdychat.

„Přeješ si něco, drahoušku?“ zeptala se medovým hláskem úřednice, když odvrátila oči od jednoho spisu, který byl tak dlouhý, že jeho konec byl kdesi u jejích nohou. Zadívala se s lítostí v očích na vyčerpaného Fredericka.

„Já – přišel jsem – já jsem přišel,“ nemohl popadnout dech Frederick.

„Napřed se vydýchej. No tak. Zhluboka, nádech a výdech, nádech a výdech -“

„Nemůžu se tady vydýchávat – musím – musím na zkoušky,“ skočil jí hlasitě do řeči a praštil pěstí do stolu, až se vrchol hordy úřednických lejster nebezpečně zakymácel.

„Jaké zkoušky máš na mysli, drahoušku?“ ozvala se znovu.

„Zkoušky na udělení čarodějnické licence,“ prohlásil nervózně Frederick.

„Nejsi na takové zkoušky trochu starý?“ zeptala se podezíravě a změřila si ho přes obroučky svých brýlí od hlavy k patě.

„Podívejte, tady mám pozvánku!“ vyjekl teď už doopravdy netrpělivě, když z tašky vytáhl dopis od Jasnovlase a práskl s ním o desku stolu ještě více než před chvílí. Tentokrát se z vrcholu papírového kopce skutálel jeden pergamen, který se při dopadu na zem rozvinul a utvořil několikametrový papírový koberec. Úřednice si dopis vzala a v duchu si ho přečetla. Frederick nemohl uvěřit svým očím. Nemohl pochopit, jak někdo může tak pomalu číst, její oči přejížděly po dopise jako šnek.

„Tady stojí, že jsou až ve čtrnáct hodin a třicet minut,“ vyjasnila mu s ukazováčkem zapíchnutým někde uprostřed dopisu.

„Vždyť jsou skoro tři hodiny,“ zahučel Frederick a poklepal prstem na ciferník svých ručičkových hodinek.

„Průletem do kouzelnické dimenze se čas vrátil o jednu hodinu, do zkoušek ti tedy zbývá ještě přes třicet minut. Zatím se tady můžeš posadit a dát si rebarborovou limonádu,“ řekla a rukou pokynula k červenému pohodlnému křeslu u stolku, na kterém stála konev plná nazelenalé tekutiny. Od křesla se Frederickovi rozletěl pohled do všech stran. Celá místnost se srazila do velikosti knihovny, jaká byla ve Winchesteru. Objevil se tam krb, skříň s knihami, kyvadlové hodiny a neuvěřitelně obrovský gramofon stojící na nízkém stolku, vyhrávající nějakou milostnou klasiku, jež by byla v nekouzelnickém světě pokládána za nenormální, jelikož se v ní objevovala slova, kterým by lidé asi nerozuměli.

Frederick se překvapeně otočil zpátky k úřednici, která se na něj pouze usmála, vrátila mu do rukou dopis a zmizela za hordou papírů. Pak si už jen sedl do křesla s obrovskou knihou s názvem Lidské modly a jaký mají smysl a začal si číst. I když si nebyl zcela jist, jestli ho téma knihy vážící zhruba tolik co jeho mladší bratr Arnold zajímá, seděl a potichu si četl s překrásným pocitem euforie. V hlavě mu vybuchovaly radostné pocity, se kterými, aniž by si toho všiml, už posedmé přečetl  stejný řádek: A tak se dostáváme ke křesťanství, neobyčejně složité modle, jež je založena na fikci propletené ve staré pychli zvané Bible, viz. v kapitole: Náboženské “neomylné“ spisy.

Frederick po nějaké nepříliš dlouhé chvíli s námahou zaklapl knihu, jež mu už vymáčkla všechen cit z nohou, odložil ji bokem na křeslo a zaposlouchal se do refrénu písně hrající z gramofonu, kterou rušilo jen praskání polen v krbu a škrábání pera, ozývající se někde z pozadí papírové hory. 

 

„Lektvarem lásky dostala jsi srdce mé,

však teď povol své otěže.

Nech mě běžet dál,

já jsem se do tebe nezamiloval.“

 

Frederickovi to připadalo jako minuta, než se k jeho uším opět donesl úředničin medový hlásek.

 „Za deset minut bude půl třetí, měl bys jít,“ řekla, když se vynořila ze stínu hromady lejster, a ukázala na krb, ve kterém plápolal oheň. „Zmáčkni tomu drakovi čumák,“ dodala, když zaznamenala Frederickův nechápavý výraz, a ukázala na ozdobu, která visela nad krbem. Frederick vstal a přiblížil se ke krbu, popadl draka, který byl vytvořen z mědi, za nozdry a zatáhl. Krb se rozevřel jako květina a vytvořil v sobě průchod do spoře osvětlené chodby.

„Nezapomeň udělat dobrý dojem, chlapče,“ mrkla na něj úřednice a mávnutím prstu mu nejen vysušila oblečení, ale i spravila proděravělé sako, které až doposud nesl ve své náruči jako zraněné zvíře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola třetí

Komise pro vydávání kouzelnických licencí

 

Za Frederickem se zavřely dveře. Stál teď v dlouhé tmavé chodbě s vysokým stropem, ve které panovalo absolutní ticho. Po stranách bylo mnoho dveří, jenže které byly ty správné? Pomalým krokem se vydal vpřed. V zátylku měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Zastavil se a ohlédl, zahlédl však jenom zavřené dveře, kterými před chvílí prošel, opět se dal do kroku. Po několika metrech dostal opět silné podezření, že se na něj někdo dívá. Opět se tedy zastavil a trhnul pohledem dozadu, až mu málem vyskočil krční obratel. Rozepl zip svého zavazadla a vytáhl si z promočeného šatstva svou starou svítilnu. Cvakl vypínačem, ale baterka nereagovala. Párkrát s ní zatřepal, ale všechno čeho se dočkal, byly jen chvilkové záblesky světla. S marností jí mrsknul zpátky do báglu a zavřel ho, aspoň prozatím musel nechat tajemnou tmu být. Napadalo ho, jestli drakův čumák zmáčkl správně, zdalipak neudělal žádnou chybu. Pořád mu ale vrtalo hlavou, proč tam byla taková tma. Na středisku kouzel by snad mělo být světlo, teda snad nedoufali, že si návštěvníci přinesou světlo sami. S ostražitostí se začal plahočit dál. Zastavoval se u každých dveří a nahýbal hlavu až úplně ke zlatým štítkům, jenž byly přibité nad kukátkem, ale zatím pokaždé natrefil na místa jako: Komora nebo Úložný prostor. Proč tu ale měli tolik komor a úložných prostorů? Pořád se snažil zachovat chladnou mysl, předháněl se myšlenkami na komisi a na zkoušky, které ho čekají. Velmi by ho ale zajímalo, kde v tu chvíli mohla být Susan. Už se smířil s tím, že se mu neozvala, ale když nechodila do školy, co dělala? Kde bydlela a tak? Byla to doopravdy záhada a Frederick měl trochu výčitky svědomí, že se jí na to nezeptal už dříve. Když se na celou situaci podíval nezaujatým pohledem, měl chuť si dát facku. Ani zdaleka nepromyslel to, co bude dělat, až dostane kouzelnickou licenci. Samozřejmě že už se mu hlavou dávno honily myšlenky na to, jak bude bydlet v kouzelnické říši, ale kde vezme peníze? Kde bude bydlet? Jak bude žít? To byly otázky, které mu padaly do žaludku jako kameny, stahující všechnu dobrou náladu s sebou. Věděl, že dříve nebo později se nad těmito otázkami bude muset zastavit a popřemýšlet. V kouzelnické říši nikoho neznal, což byl jeden z nejpádnějších argumentů na neskutečně přehnanou euforii z bezproblémového kouzelnického života.  Chodil sem a tam už bezmála pět minut, když se zhruba deset metrů před ním otevřely veliké dveře. Světlo z místnosti ozářilo celou chodbu. Frederick si už tak přivykl na tmu, že se mu na pár chvil zdálo, že oslepl. Ze dveří vyběhlo nějaké pětileté děcko a radostně si poskakovalo. Jakmile proběhlo kolem Fredericka, vystoupil ze dveří i druhý, poměrně starší člověk, jenž rychlým krokem dohnal prcka a vzal ho za ruku, na které se ve světle zableskl zlatý prsten. Frederick si domyslel, že ta zlatá věc na jeho prsteníčku byla určitě nově udělená kouzelnická licence. Co by dal za to, aby ji také dostal. Poměrně mu stouplo sebevědomí, když viděl, že i takový malý kluk, který by si jistojistě mohl podat ruku s Arnoldem, dokázal zkoušky udělat. Rozběhl se tedy a ještě taktak stihl chytit zavírající se dveře za kliku, které nepochybně patřily Komisi pro vydávání kouzelnických licencí. Hned na prahu si Frederick oddechl. Uvnitř byla přívětivá čekárna, ve které jak si Frederick s úlevou stačil všimnout, bylo světlo. Stála tam fontána, několik pohodlných kanape a dveře, na nichž bylo napsáno: PŘEDVÁDĚCÍ SÍŇ. Nejpodivnější, co bylo v místnosti, byl však zlatý nápis nade dveřmi říkající:

Nepropadejte panice

 

 

 

 

 

který Frederickovi naháněl neuvěřitelný pocit hrůzy.

Frederick si odložil tašky a sedl si na lavici vedle velmi obézního staříka, který měl hlavu opřenou o rameno a spal, přičemž neuvěřitelně nahlas chrápal a pokaždé když otevřel ústa, vytekl mu z nich nechutný potok slin. Fontána byla neuvěřitelně podobná té, která byla na náměstí u portálu číslo 6, akorát že místo přesýpacích hodin tam byly hodiny ručičkové a ukazovaly, že přesně za dvaadvacet vteřin bude půl třetí odpoledne, což znamenalo, že kdyby byl Frederick ještě bloudil po chodbě, asi by se nedostavil včas. Každá vteřina mu připadala dvakrát delší, bylo to jako dívat se na zasychající lak na nehty.

 „Pan Frederick Taylor,“ pronesla klika od dveří, ve kterých se ozvalo cvaknutí zámku.

„Pojďte dál,“ dodala mluvící klika. Frederick vstal a přesně o vteřinu později se na místo, kde seděl, svalil spící stařík, probudil se, něco zakoktal a zase usnul. Ve Frederickovi se smísilo napětí, strach, radost a euforie.  Naposledy se podíval na nápis Nepropadejte panice a vstoupil dovnitř. Stály před ním čtyři řady stupňujících se lavic, ve kterých seděli lidé oblečení v černých hábitech se zvláštními čtyřhrannými klobouky a tiše si šeptali. Úplně nahoře v poslední lavici uprostřed seděl v modrém hábitu ten nejsvětlovlasejší člověk, jakého kdy Frederick spatřil, a i když mu bylo jasné, že jméno nemusí vždy odpovídat vzhledu, bylo zřejmé, že jde o Jasnovlase. Místnost zřejmě nebyla přizpůsobena vlídnému a dobromyslnému nápisu na dveřích, neboť přímo před lavicemi, ve kterých seděli inspektoři vzhlížející z dálky jako hejno havranů čekajících na oběť, stála veliká klec, v níž byla dřevěná židle s pouty a která do směsi vařící se ve Frederickově žaludku přidala ještě více strachu. Jinak byla ale místnost úplně stejná jako ta, kterou Frederick spatřil vždy, když se v televizních novinách zmiňovali o zatčení nějakého zločince, odsouzeného k pobytu ve vězení. Dveře se zabouchly a zavládlo naprosté ticho.

„Ta není pro vás chlapče,“ ujistil Jasnovlas Fredericka, který nervózně pozoroval  mříže od klece. „Jmenujete se Frederick Thomas Frenklin James Taylor?“ zeptal se svým vysokým hlasem. No teda, to byla otázka. Frederick nikdy neslyšel všechna svá prostřední jména, a to bylo zajímavé, protože nikdy o žádných významných Thomasech, Frenklinech ani o Jamesech neslyšel, a proto jen nejistě přikývl. „Dobrá tedy. Můžeme začít,“ pronesl Jasnovlas. Nato se ozvalo hlasité šustění papírů a škrábání per. Všichni úředníci v černých hábitech se ihned pustili do psaní.

„Posaďte se, chlapče,“ pokynul Jasnovlas k židli postavené za řečnickým pultem nalevo od klece, které si Frederick předtím ani nevšiml. Sklopil oči, ve kterých měl stále vypálený nápis Nepropadejte panice, a se snahou přemístit se co nejtišeji přešel k řečnickému pultu. Teď už věděl, jak je malým zvířatům, když na ně v ZOO civí banda prvňáků, lačnících po každém jejich pohybu. Nemohl pochopit, jak to, že se ten prcek v Arnoldově věku nerozbrečel strachy, když tam seděl. Několik členů komise si ho změřilo od hlavy k patě a něco připsalo do svých pergamenů. S lehkým pocitem nevolnosti směřoval pohled na své ruce, jako by nikdy neviděl nic méně pozoruhodného. Členové komise na něj z vrchu shlíželi se zaujatým obličejem a přísností v očích. Bylo jich tam tak dvacet a všichni na něj upírali své prozíravé oči.

„Ehm, ehm,“ utišil šepot jeden z členů komise se zavalitým tělem a třemi bradami, sedící v druhé řadě. „Nuže dobrá,“ promluvil konečně. „Vzhledem k tomu, že jste přítomen, můžeme začít. Jste připraven?“

„Ano,“ odpověděl hbitě Frederick, načež si několik členů zapsalo do svých pergamenů nějakou drobnou poznámku.

„Řízení ve věci udělení patřičného stupně kouzelnické licence, konané čtrnáctého září dva tisíce pět,“ odříkával muž a jedna malinká a nevýrazná členka komise v první lavici si každé jeho slovo začala pečlivě zapisovat do svého pergamenu. „Fredericka Thomase Frenklina Jamese Taylora, bydlištěm v Evansově ulici číslo popisné sedm set sedmdesát jedna, Winchester. Vykonavatel: Salem Jasnovlas, předseda komise pro vydávání kouzelnických licencí. Analytik kouzelnických schopností: Artur Wallerey a komisní zapisovatelka: Averielma Marie Deepová.“ Malinkatá členka komise v první lavici na okamžik zvedla hlavu od pergamenu a zase ji sklonila, aby mohla pokračovat v psaní. „Jako první musíte složit přísahu, položte si pravou ruku na srdce a opakujte po mně,“ Frederickův žaludek mrzutě zabručel, zády mu projela zima a najednou byla všechna tréma i strach pryč.

„Já, Frederick Thomas Frenklin James Taylor,“

„Já, Frederick Thomas Frenklin James Taylor,“ zopakoval Frederick sebevědomým hlasem.

„Slibuji, že budu věrně sloužit kouzelnické říši,“ pokračoval zavalitý chlapík.

„Slibuji, že budu věrně sloužit kouzelnické říši,“

„A že po celou dobu svého života budu sloužit pro její ochranu a dobro.“

„A že po celou dobu svého života budu sloužit pro její ochranu a dobro“ dořekl.

„Nyní přistoupíme k vašemu příběhu, pane Taylore,“ vzal si slovo Jasnovlas a na chvíli se odmlčel. „Je to pět let, co jsem já osobně přicestoval do Winchesteru jako posel ze střediska kouzel za vámi a jistou paní Moonovou. Jelikož jsem byl odvolán kvůli jiné, poněkud naléhavé záležitosti, zaslal jsem vám jménem komise pro vydávání kouzelnických licencí dopis s oznámením termínu vaší zařazovací ceremonie. Mohl byste nám přesněji vylíčit, co se s dopisem stalo?“ zeptal se a provrtal ho svýma modrýma očima.

„To nevím, pane. Já o něm nikdy neslyšel.“

„Ano, jistě, to je zřejmé. Vaši rodiče vás o žádném dopise směrovaném na vaši adresu neinformovali?“ ptal se dál.

„Moji rodiče přistupují ke kouzlům s trochu větších odstupem,“ přiznal popravdě Frederick.

„Vzhledem k vašemu věku jste mohl mít jisté tušení, o svých neobvyklých schopnostech. Proč jste se s nimi nikomu nesvěřil?“ zeptal se Jasnovlas podezíravě.

„Nepředpokládal jsem, že by mi někdo mohl věřit,“ odpověděl s klidem Frederick.

„Myslím, že by bylo lepší, kdybychom se na tu nešťastnou příhodu s nepovedeným kouzlem na vaší besídce v první třídě podívaly samy. Pro členy komise… přesně dvaadvacet dní před mým příjezdem do Winchesteru,“ dodal Jasnovlas. Několik členů komise v kruhu kolem předsedy přitakalo kývnutím.

„Dobře,“ odvětil Frederick. „Bylo mi tehdy pět let…“

„Ne takhle jsem to nemyslel.“ Přerušil ho Jasnovlas. „Jen si na to vzpomeňte a o nic víc se nestarejte,“ nařídil mu. Frederick to sice moc nechápal, ale radši udělal to co po něm Jasnovlas chtěl. Zavřel oči a usilovně se snažil zapátrat v paměti. Nad tribunou se rozsvítilo obrovské okno a vněm se objevil nadpis.

 

Základní škola Winchester

25. března 2000

16:34 odpoledne

 

Nápis zmizel a objevil se filmovaný záznam.

 

Celá hala na míčové sporty patřící k základní škole ve Winchesteru byla zaplněna rozkládacími židlemi, na kterých sedělo plno lidí oblečených ve společenském oblečení. Vpředu před židlemi stálo dřevěné pódium, na kterém právě zpíval sbor osmé a deváté třídy. Emily Taylorová seděla v růžovém kompletu a s malým dítětem na klíně mezi ženami ve stejném oblečení úplně v přední řadě a neuvěřitelně nahlas obdivovala Joanne Posterovou, jejíž matka, Margaret Posterová, patřila také do klubu růžových dam. Jack Taylor, naproti tomu zřejmě unuděný k smrti, seděl hned vedle Emily a tajně poslouchal rádiový přenos z fotbalového utkání mezi West Ham United a Manchester United. Frederick se tísnil v zákulisí v nesmírně nepohodlné kouzelnické róbě a připravoval si své představení. Bylo mu teprve pět let a neměl ani sebemenší ponětí o tom, že je kouzelník, tedy aspoň doopravdický kouzelník. Vedle něho stála Susan Moonová, patřící k tanečnicím v kostýmech včel, které se hromadily za oponou u vstupu na parket.

„Už abych to měla za sebou,“ hlesla nespokojeně Susan a upravila si pásek, který jí držel žihadlo z lepenky na zádech. „Ten kostým je strašně nepohodlný,“ stěžovala si.

„To mi povídej,“ přitakal Frederick a vytáhl ze svého klobouku plyšového králíka.

„Kdy jdeš na řadu?“

„Hned po vás. Zrovna teď mi ale přestalo jít to kouzlo, jak strčím tohohle chlupáče do klobouku a nechám ho zmizet,“ zahalasil Frederick a zamával jí před obličejem plyšákem.

„Hele, pořád to máš lepší, než tancovat tuhle pitomost před všema rodičema,“ odsekla Susan. Ozval se bouřlivý potlesk. Sbor právě dozpíval a odkráčel druhou stranou do zákulisí.

„Děvčata. Jste na řadě,“ houkla profesorka Janisová přes skupinu ‘ROBO‘ zpěváků na houf dívek v černožlutých kostýmech.

„Hodně štěstí,“ popřál jí Frederick. Susan vzdychla a se zbytkem včel odcupitala na scénu.

„Připrav se, Frede. Po nich jsi na řadě ty!“ upozornila ho profesorka. Frederickovi lezlo na nervy, že mu plyšák odmítal vklouznout pod falešné dno klobouku. Když kouzlo nacvičoval doma, připadalo mu víc než jednoduché. Asi to bylo trémou, ale kdyby se mu kouzlo nepovedlo, neuvěřitelně by se znemožnil před celým sousedstvím. Pět minut uběhlo jako voda a už se ozývaly poslední noty hudby z piána, doprovázející vystoupení děvčat z první třídy. Frederick pořád nemohl králíka dostat pod klobouk, což byl za daných okolností doopravdy velký problém. A bylo to tady. Hudba dohrála. Frederickovi se zauzloval jazyk, pomyslel na tu ostudu, až nakloní klobouk, aby do něj všichni viděli, a králík bude žalostně viset za sicherku dolů z falešné kapsy. Na pódium vystoupila jeho třídní profesorka, madame Sinisterová, se svým odporným, malým, zamašlovaným pudlem v náruči. Byla to odporná učitelka, která si doslova vylívala zlost na Frederickovi a všech ostatních chlapcích z jeho třídy. Byla tlustá, měla kudrnaté blonďaté vlasy svázané mašlí, na sobě červenou halenu a růžovou sukni. Přistoupila k mikrofonu a začala mluvit:

 „Tak to tedy byla děvčata z první třídy se svým tancem Roj Včel! Opravdu vynikající choreografie. A nyní přijde na řadu žák z první B, talentovaný Frederick Taylor se svým kouzelnickým číslem!“ Zatleskala úvodem a ustoupila z pódia. Frederick si nemohl nevšimnout, jak se zašklebila, jakmile byla z dohledu všech přihlížejících. Se svou kouzelnickou hůlkou a kloboukem předstoupil malý Frederick před obecenstvo. Jeho matka Emily se tvářila, jako by na pódiu stál ten nejpopulárnější zpěvák všech dob, a velice ráda naslouchala lichotkám od dam v růžových kostýmech, sedících  po jejím boku. Všichni na něho hleděli se zaujatostí v očích, a tak se do toho tedy pustil. Z prstu vytáhl dlouhý provaz uvázaný z pestrobarevných šátků. Z uší několika diváků vyndal kouzelnické mince, a z pusy vykašlal žábu. Pak mělo přijít finále. Frederick vzal do ruky svůj klobouk, ukázal jeho vnitřek všem přihlížejícím a pak na něj poklepal hůlkou. Sáhl do jeho útrob a vytáhl plyšového zajíce. Několik diváků se s údivem zasmálo. Pak přišla ona zlomová chvíle. Pomalu strčil králíka do klobouku pod falešné dno, zakroutil nad kloboukem hůlkou a zvedl klobouk nad sebe. Jako hruška ze stromu mu na obličej spadl králík, který měl být bezpečně zachycený pod kapsou v klobouku. V obecenstvu se strhl hlasitý posměch. Emily celá zrudla a Jack dokonce vytáhl sluchátka z uší, což bylo do jisté míry až neuvěřitelné. Na pódium vtrhla madame Sinisterová a odstrčila Fredericka stranou.

„No tak to bylo vskutku zajímavé. Chyby děláme všichni,  a někdy i v těch nejnevhodnějších chvílích. Prosila bych alespoň potlesk z milosti, dámy a pánové,“ řekla s nechutně slizkým úsměvem na rtech. Frederickovi přetekly nervy. V amoku natáhl ruce před sebe, načež se malý pudlík, dosud sevřený v učitelčině objetí, vznesl do vzduchu. Hlasitě to luplo a Hafík, jak mu učitelka říkala, byl v tu ránu pryč. Bylo to jako by Fredericka někdo trefil baseballovou pálkou do všech míst na hlavě. Neuvěřitelně mu pulzovaly spánky a motala se mu hlava. Málem upadl, ale nakonec to ustál.

 

Jakmile obraz zmizel, několik členů komise si vyměnilo své pohledy plné údivu. „Pane Taylore, tenkrát na té besídce jste v sobě odhalil vysoké nadání na kouzla, to se u nás cení. Deformační kouzlo, i když tak drastickým způsobem, není pro začátečníka nic lehkého. Nicméně myslím, že je čas na zařazovací testy, které jsou hlavní náplní celého průběhu ucházení se o kouzelnickou licenci,“ prohlásil Jasnovlas.

„Testů se nemusíte bát, jde pouze o změření vašich kouzelnických schopností a uvažování v různých situacích. Při testech nemůžete přijít k úrazu či jiné škodě na vlastní osobě. Při každé zkoušce, které budete podroben, máte možnost vyřknout odvolávací heslo Mezopotámie, čímž test zastavíte a můžete jej odložit. Jelikož jste byl právě poučen o bezpečnostních pravidlech, nevidím žádný důvod, proč bychom neměli začít,“ usmál se na něj Wallerey. Frederickovi poskočilo srdce. Zařazovací testy na přidělení kouzelnické licence, to, o čem snil celý měsíc, bylo tady. Ve zdi napravo od tribuny se vytvořila díra velká jako průchod do jeskyně. Fredericka však nejvíce zaujaly kusy padající suti ze zdi, které při dopadu na zem mizely. Z první lavice vstal jeden vysoký člen komise a postavil se vedle vchodu.

„Můžeme?“ zeptal se hlubokým hlasem.

„Jistě,“ odpověděl Frederick. Vstal a přemístil se k průchodu. Poslední, co zahlédl před vchodem do díry ve zdi, bylo, jak Averielma Marie Deepová, drobná členka komise v první lavici, přestala psát a s úlevou si utřela rukávem pot z čela.

 

členka komise v první lavici, přestala psát a s úlevou si utřela rukávem pot s čela.

 

Kapitola Čtvrtá

Čtyři vzpomínky

 

Po necelých dvaceti metrech dorazili na rozcestí dvou chodeb, ve kterých bylo až neuvěřitelné šero. Velikán pohlédl na Fredericka a popřál mu hodně štěstí.

„Jen pamatujte! Heslo zní: Mezopotámie,“ šeptl.

„Proč šeptáte?“ zeptal se nechápavě Frederick.

„Ne tak nahlas!“ syknul úředník, ostražitě se rozhlédl, otočil se na podpatku a odešel. Jeho kroky se odrážely v tonoucím tichu jako údery zvonu. Do šera na okamžik pronikly paprsky světla z otvoru, jenž se vytvořil ve zdi a jenž za chvíli i s obrysem vysokého člena komise zmizel. Frederick se pomalu otočil. Byly před ním dvě cesty, buď ta doprava nebo doleva. V hlavě se mu okamžitě začaly formovat tvůrčí myšlenky. Pomalu vykročil pravou cestou. Za rohem se pak nacházelo další rozcestí a o několik  metrů dál další. První zkouška byla tedy bludiště, ale ať si Frederick lámal hlavu jak chtěl, nemohl přijít na to, jak by  se mu v téhle situaci měla hodit kouzla. Postupně začal přidávat do kroku. Cesta se zdála být celou dobu opuštěná. Nikde ani stopa po překážce, na které by si členové komise mohli otestovat jeho schopnosti. Frederick se co chvíli ohlížel, stále na něj narážel ten neuvěřitelně známý pocit, že ho někdo sleduje. Nevěděl, jestli se mu to zdálo nebo ne, ale měl dojem, že byla v bludišti minutu od minuty větší tma. Zajímavé však bylo, že ať už Frederick zabočil za jakýkoliv roh chodby, pokaždé vedla buď rovně nebo doleva. Na začátku se rozhodl, že bude střídat směry tak, aby bylo možno co nejrychleji pokračovat na sever, teď mu však došlo, že takhle jednoduché to nebude. Žádná z chodeb, kterými zatím prošel, neměla odbočku doprava, jediná cesta vpravo byla tedy přes neprostupnou cihlovou zeď, která nevypadala, že by se každou chvíli měla rozskočit a uvolnit cestu dál. Tma se však neúprosně zvětšovala a on měl pocit, že stále chodil dokola. Netrvalo dlouho a nebylo vidět skoro ani na krok. Úplně zapomněl na své dvě cestovní tašky odložené v přijímací místnosti vedle kanape, na kterém seděl, než se dostal do PŘEDVÁDĚCÍ SÍNĚ. Teď teprve by se mu hodila svítilna, kterou si zabalil s sebou. Ať už měly zkoušky dokázat cokoliv, Frederick nemohl přijít na to, jak by v nich měl využít svá kouzla. Cítil se jako v jedné soutěži hrající vždy dopoledne o víkendech na hlavním kanálu, ve které měli soutěžící za úkol projít co v nejkratším limitu celé bludiště, aniž by získali trestný bod.  Na ramena mu dopadala stupňující se úzkost. Věděl, že když nezačne rychle něco dělat, za chvíli už bude taková tma, že se nezmůže ani na krok. Už teď bylo náročné rozpoznat vlastní ruce. Potřeboval rychle něco, co by ho mohlo zachránit, což ho přivedlo na jednu hodně starou vzpomínku. Pamatoval si to celkem dobře. Bylo to asi půl roku po školní besídce v pátém ročníku. S celou třídou tehdy jeli kempovat do nedalekého lesa. Madame Sinisterová si od doby, kdy zmizel její oblíbený pejsánek Hafík, vylívala všechnu svou špatnou náladu na Frederickovi. Zaměstnávala ho všemožnými nesmyslnými úkoly, jako například nabarvit všechna plátna od stanů na modro, nebo po obvodu tábořiště rozestavit nevyjezené šišky, což mu zabíralo většinu volného času a to byl taky jeden z důvodů, proč měl Frederick ve škole tak málo kamarádů. Madame Sinisterová měla vždycky neskonalou touhu Frederickovi škodit a tím, že jí zmizel jeho vinou pes, konečně získala výmluvu pro své nezvyklé jednání. Jednou ho proto poslala po setmění do lesa pro dřevo. Jak už asi doufala, sešel Frederick z cesty a zabloudil. Měl na svou třídní učitelku tak veliký hněv, že jednou rukou rozlomil o koleno opravdu veliký kus dřeva. Do hlavy se mu valila krev, jak byl naštvaný. V té době nemyslel na nic jiného, než dostat se zpátky k učitelce a za všechno se jí pomstít. Vlivem nějakého nenávistného impulsu se mu rozsvítil zrak a on najednou viděl jako za bílého dne. Jestli to tenkrát bylo za pomoci kouzel, to nevěděl, pokud však ano, potřeboval to dokázat i teď. Zastavil se a stoupl si ke stěně. Pomalu jako by usínal, zavřel oči. Pocit v zátylku se opět začal nepříjemně stupňovat. Frederick to nedokázal a rychle oči otevřel. Nikde nic. Znovu zavřel oči se slovy, že tentokrát už je neotevře. Přes svou vůli však téměř jistě věděl, že se k němu někdo blíží s nekalými úmysly. Opět rychle mrknul a ujistil se, že kolem něj nikdo nestojí, tedy aspoň si to myslel, protože v té tmě už nebylo vidět ani na krok. Zas a znovu to zkoušel, až mu došla trpělivost. Ať se na něj teď díval kdokoliv, Frederick si řekl, že už oči otvírat nebude, a plně se začal soustředit na nenávist k madame Sinisterové, která mu minule možná zachránila život. Pocit, který v tu chvíli zažil, byl až velice podobný tomu, jaký zažíváte, když v napětí všech svých nervů roztrhnete v amoku list papíru. Párkrát zamrkal, protřel si oční víčka a až pak si teprve uvědomil, že zase vidí prostor kolem sebe. Bylo to jako by se díval přes červené sklo, ale bylo to také mnohem pohodlnější doopravdy vědět, že kolem něj nestálo nic, co by ho sledovalo. Zdi se zdály mnohem detailnější než dříve. Opravdu fascinující, až trochu strašidelné však bylo, že za zdmi se pohybovaly neidentifikovatelné  žluté obrysy, různě velké a nesymetrické. Frederick se dal do běhu. I když mrkal, obraz se ani na zlomek vteřiny neztrácel, mohl tedy běžet i se zavřenýma očima, ačkoliv se mu z takové představy zvedal žaludek. Nevěděl dobře proč, byl však stále nervóznější z toho, že dosud nepotkal žádnou nástrahu. Měl pocit, že prázdné chodby v něm měly vzbudit falešný pocit bezpečí. Najednou se zastavil a zalapal po dechu. Jeden z těch žlutých stínů pohybujících se za zdmi se k němu nebezpečně rychle přibližoval sousední chodbou. Nohy jako by mu zarostly do země. Stín byl už za rohem. Frederick se otočil a sprintem se vydal nazpátek. Když konečně otočil hlavu dopředu, zděsil se. Přímo před ním visel ve vzduchu druhý žlutý stín. Teď už bylo poznat, co se pod oparem skrývalo. Nehmatatelný plášť, který vypadal, jako by ho na sobě měl oblečený neviditelný člověk. Husí kůže mu naskočila rychlostí blesku.

Plášť se ještě přiblížil. Frederick se pokusil rychle couvnout, avšak zakopl o vlastní nohavici a upadl na zem. Za jeho zády se zjevil druhý plášť a společně s prvním uzavřely Fredericka do pasti. Frederick se s námahou vyškrábal na nohy. Oči mu přeskakovaly z jednoho pláště na druhý, oba k němu pomalu plachtily vzduchem. Najednou se mu z očí vytratila všechna červená barva, umožňující vidění ve tmě. Už zase neviděl vůbec nic. Vše, co zahlédl, byly dva matné přerývavě dýchající závoje, svírající ho do nebezpečného objetí. Už se začínal dusit. Roztáhl ruce a dopadl na zem, přičemž si nechtěně pochroumal kotník.

„Revers!“ vykřikl Frederick a natáhl ruce k oběma pochodujícím tělům. Luplo to stejně jako před pěti lety na školní besídce s tím rozdílem, že pláště nezmizely, ale jen spadly na zem jako odhozené hadry. Frederickovi se zatočila hlava a zamravenčil mu žaludek, ani pořádně nevěděl, co to řekl. Opět ho pohltila tma. Bylo mu jasné, že ať se stalo cokoliv, ta dvě poletující prostěradla ho už obtěžovat nebudou. Trvalo mu celých pět minut, než se dokázal soustředit na opětovné vidění ve tmě. Všechny žluté stíny byly tytam. Neměl čas nad tím vším uvažovat. I když kulhal, pokračoval chodbou dál ještě rychleji a tišeji než předtím. Pocit v zátylku byl pryč, vystřídala ho nervozita a strach. Ačkoliv si byl pevně vědom, že soubojem, který se před chvílí odehrál, ztratil pojem o směru, dál se hnal ulicemi, až dorazil do chodby, na jejímž konci byly obrovské plameny rudého ohně, sahající až ke stropu. Pomalu se k ohni začal přibližovat. Nechápal, co měl vyznačovat, zdali to nebyla jakási metafora, která ho měla nasměrovat správnou cestou. Pohledem zpátky však ztratil i tu poslední špetku klidu, která v něm po souboji s poletujícími kabáty zbyla. Opět byl obklíčen, tentokrát to však nebyly žádné pochodující kusy látky ale plameny, jenž ho zužovaly do dvaceti metrů těsného prostoru mezi zdmi bludiště. Ustoupil do plápolajícího ohně, jako kdyby z dálky zahlédl ohavnou vraždu. Stál teď přesně uprostřed chodby.

„Mysli, mysli, mysli, mysli,“ přikazoval si v duchu sám sobě. Rychle párkrát zamrkal, aby dostal červený zrak ze svých oči, jelikož mu z paprsků plamenů už pěkně začínaly slzet, a posadil se na zem. Zachovával ten nejsarkastičtější optimismu, jaký dokázal. Pořád se krmil nadějí, že až oči otevře, oheň bude pryč a on bude moct bezstarostně pokračovat v cestě. Nedokázal udělat kouzlo, které by oheň uhasilo a nebo jej zničilo. Párkrát zkusil pošeptat Revers, i když to očividně k ničemu nevedlo. Pokaždé když tak učinil, oheň na zlomek vteřiny zhasl, ale hned nato se zase rozhořel. Nápis Mezopotámie Frederickovi problikával v zavřených očích jako majáček. Několika marnými pokusy se snažil proskočit ohněm, ihned co vyslovil Revers, ale k ničemu to nevedlo, jenom si zbytečně trochu ožehl košili. Když oheň zrovna neplál, utvořila se před průchodem neviditelná stěna, jež Frederickovi bránila v prostupu dál. Asi tušil, kam to všechno spěje. Vzpomněl si na jeden pořad, ve kterém lidé proskakovali ohněm, aniž by se jim něco stalo, na druhou stranu to však byli trénovaní kaskadéři ve speciálních oblecích a ne desetiletí školáci, naprosto unešení ze své jedinečnosti. Slyšel, jak mu buší srdce. Měl pouze dvě možnosti, buďto zkusit proběhnout ohněm, nebo vyřknout odvolávací heslo Mezopotámie a být zachráněn, jenže to by znamenalo odložení zkoušek a pak by se sem musel stejně vrátit a absolvovat to všechno znovu. Zavřel oči a rozběhl se proti plamenům. Pocítil, jak ho po tváři pohladil vítr. Rozhlédl se do všech stran. Nikde nebylo nic než africká step a uprostřed ní pyramida ze dřeva velikosti dvoupatrového autobusu. Nemohl tomu uvěřit, právě prošel první zkouškou. Pomalu přistoupil k pyramidě, jako by se bál, že každou chvíli začne štěkat, a pohlédl přes její škvíry dovnitř. Pyramida byla dutá a v jejím vnitřku byly matně osvětlené dveře podobné těm, co stály na náměstí u fontány. Nemusel dvakrát uvažovat, hned mu došlo, že musí pilíře odstranit tak, aby na něj nespadly. Jelikož byl Frederick zdatný v používání přenášecích kouzel, postavil se opodál, vykasal si rukávy a začal jako dirigent mávat rukama. Asi se dostatečně nesoustředil, vrchní pilíře se nechtěly za žádnou cenu pohnout. Měl pocit, jako by zkoušky lehce podcenil, za tu dobu, co byl v bludišti, úplně zapomněl na to, že on na rozdíl od těch lidí, co znal celý život, uměl kouzlit. Všechna ta neuvěřitelná radost z toho, že existuje kouzelnický svět, kde by mohl normálně čarovat, v něm prakticky už neexistovala. Když se nad tím zamyslel, uvědomil si, že si na kouzla moc přivykl. Vzpomněl si na radostné okamžiky několik měsíců po tom, kdy poprvé kouzlil, a ihned se mu vrátila všechna síla. Vrchní pilíře se ale i přesto odmítaly hnout. Frederick to nechápal, přitom ani nekladly žádný odpor, jen prostě ležely, jako by se nechumelilo. Jako blesk z čistého nebe ho něco napadlo. Připadalo mu to jako jedna ze stolních her, co kdysi hrával se svým bratrem Arnoldem ve volných chvílích příměří, které končily Arnoldovou prohrou. Ve hře šlo o to, aby každý hráč vytáhl co nejvíce libovolných dřívek, aniž by se pyramida sesypala na hromadu, bez doteků horních pilířů.

Frederick se s rozvahou pustil do práce. Jemně zatlačil kouzlem na jednu kládu v pyramidě a pomalu ji nechal doplachtit na zem. Pocítil, jak mu kapka studeného potu stekla po čele ke krku. Pokud by pyramida neměla dostatečný podklad, spadla by na dveře a rozbila je, v horším případě by spadla na Fredericka a rozbila jeho. Kládu od klády pociťoval větší tíseň. V pažích začínal cítit únavu, africké slunce žhavilo jako pec a kapky potu z čela ho začínaly štípat v očích. Celá stavba už balancovala  jen na jednom pilíři. Vypadala teď jako po přírodní katastrofě. Frederick už neměl jak pokračovat. Každý další vytažený pilíř by znamenal konec. Couvl pár kroků zpátky a zapřemýšlel o možném riziku. Měl sice trochu vztek, že klučík, kterého viděl vyběhnout z čekárny, tímhle vším prošel možná ještě s menšími problémy než měl on sám, ale i přesto se cítil velice uvolněně. Byl sám na sebe hrdý. Každá z těch klád musela vážit aspoň tolik co on sám, trénink, který věnoval kouzlům v posledním měsíci, se tedy doopravdy vyplatil. Hlavou se mu jako obvykle prožírala otázka, kterou by si nejradši odpustil. Jak se ke dveřím ve finále dostane? Prostor, který si udělal, byl sice prostupný, ale stále tu bylo riziko, že kdyby se dotkl jednoho z balancujících pilířů, pyramida by se na něj nekompromisně zhroutila. Krok po kroku se přibližoval pod její hřbet. Opatrně se položil na zem a začal se soukat pod jedním z pilířů, který držel celou stabilitu pyramidy. Pořád měl však neuvěřitelně veliký pocit, že celou tuhle nesmírně složitou estrádu mohl vyřešit snadněji a hlavně v kratším čase. Teď však nebyla příležitost zabývat se takovými otázkami. Už chybělo jen pár centimetrů k tomu, aby se dostal dovnitř. Opasek na džínsech byl však moc vysoko, stačil by milimetr a dotkl by se klády, která by ihned ztratila rovnováhu. Frederick na něj namířil špičkami prstů pravé ruky a kouzlem ho odepnul. Za pár okamžiků už stál přede dveřmi uvnitř pyramidy. Zapnul si opasek a otevřel si.

Rázem byl na narozeninové oslavě sedmdesátých narozenin svého pradědečka George. Frederick netušil, kde se tam vzal. Vzhledem byl o něco menší než v přítomnosti a měl také o něco kratší vlasy. George zrovna za aplausu přihlížejících sfoukl sedmdesát symbolických svíček, zapíchnutých v krému dvoupatrového dortu. Všichni v okamžik dohasnutí poslední svíčky zakřičeli „Na zdraví!“ a rozešli se do všech stran. V davu lidí, kteří se hrnuli ke stolu s jídlem, poznával Frederick pouze Arnolda. Ten si právě sám pro sebe zabral mísu s chipsy a hodlal ji celou pozřít v ústraní všech přítomných. Dále poznával svého strýce Williama, jenž naléval své manželce Rosie červené víno, a svého otce Jacka, stojícího opodál mísy s punčem. Byla to jedna z těch oslav, kdy se sešla celá rodina. Bohužel rodina Taylorů byla doopravdy velká a sahala do všech koutů Anglie, a tak se často stávalo, že si Frederick absolutně nemohl vybavit jména některých lidí, kteří tam ten večer byli. Frederick přistoupil k pradědečkovi a objal ho.

„Hodně štěstí dědo,“ poblahopřál Frederick tenounkým hlasem.

„Děkuji Fredericku. Povím ti jedno tajemství, chceš?“ pošeptal George. Frederick nadšeně přikývl. „Víš, co jsem si přál? Aby ti rodiče dovolili čarovat. Staneš se nejtalentovanějším kouzelníkem na světě a to pak budou rodiče koukat.“

„Když myslíš. Máma ale říkala, že mám zvláštní schopnosti, protože mě ozářil paprsek vetřelců,“ přiznal Frederick sebevědomím hlasem. „Když prý budu kouzlit, tak mě uvidí na radaru a vezmou si mě s sebou do vesmíru,“ pokračoval přesvědčeně.

„Nechceš mi snad naznačit, že takovým věcem věříš?“ zeptal se George nespokojeně.

„Ale co když má pravdu?“ protestoval Frederick.

„Teď ti něco řeknu. Za žádných okolností, nepřestávej kouzlit. Za žádných okolností, slyšíš? Musíš se cvičit, rozvíjet se a jednou z tebe bude mocný kouzelník.“

„Mocnější než kdo?“ nechápal.

„Na světě je hodně kouzelníků a ty jsi jeden z nich. Máš neuvěřitelný dar, kterými jsme já, tvůj bratr, ani tví rodiče nebyli obdarováni. Není důležité, jestli budeš mocnější než ten nebo tamten, ale jakou sílu budeš cítit sám.“

Frederick tato slova moc nepochopil a nebral v potaz ani dědečkovy předchozí řeči. Pořád mu byla bližší myšlenka o vetřelcích, což bylo v jeho útlém věku pochopitelné. George strašně rád pozoroval, jak Frederick myšlenkami krájel dort a nechal ho levitovat vzduchem až k sobě. Naopak Emily, která právě vyšla z toalety, moc potěšená nebyla.

„Fredericku, co jsem ti říkala!“ křikla na něj.

„Ale. Nech ho být, radši se podívej na ten létající dort,“ zasmál se George. Emily po něm střelila nahněvaným pohledem. Popadla Fredericka za ruku a odtáhla ho do ústraní, kde se znovu a znovu dušovala, jaké nebezpečí mu hrozí, jestli nepřestane kouzlit. Frederick nevěděl, co si má myslet. Jack ho už doma před odjezdem na oslavu poučoval o pradědečkově věku, jako že už to nemá v hlavě v pořádku a tak, ale Frederick se nemohl smířit s tím, že by jeho nejoblíbenější dědeček lhal nebo si vymýšlel. Když Emily jako pávice zamířila zpátky mezi hosty, přikradl se Frederick zpátky k Georgovi a potajmu naslouchal jeho příběhům o kouzelnících, nejvíce ho však zaujala zmínka o kouzelnickém světě, kde byl mírumilovný lid a věčný mír. Po nějaké době už se George musel zase věnovat lidem, kteří přišli na oslavu, a tak si Frederick sedl na židli a s bubnováním prstů o stůl přemýšlel o svých schopnostech. Arnold, když neměl co na práci, se jako obvykle snažil zabavit otravováním Fredericka. Ten s hlavou opřenou o svou ruku zamyšleně sledoval pár teenagerů z rodiny, které znal pouze jako bratránky a sestřenky, popíjející mimo oči dospělých alkohol. Arnold si sedl před něj a po chvíli netknutého ticha začal napodobovat Frederickův výraz.

„Nech toho,“ štěkl po něm bez nálady Frederick. Jednou z Frederickových nekouzelnických schopností byl dokonalý skelný pohled, jaký si nacvičil hlavně ve škole a kterým právě teď sledoval vázu s karafiáty, aby odradil svého bratra od provokace.

„Nech toho,“ opakoval po něm Arnold.

„Zase po mě budeš opakovat?“

„Zase po mě budeš opakovat?“

Frederick si uvědomil, že bude lepší, když neřekne ani slovo a nedá tak příležitost svému protivnému bratrovi papouškovat jeho věty. Vstal a s Arnoldem za zády se přiblížil k dortu. Ukrojil si menší kus, na kterém bylo až podezřele hodně polevy a šlehačky, a zakousl se do něj. Arnold na něj začal dělat nechutné obličeje, což Frederick předpokládal a vrazil mu kus dortu přímo do obličeje. Arnold měl slzy na krajíčku, rozběhl se kamsi do davu, zřejmě hledat Jacka nebo Emily, a zmizel. Frederick si oddechl. Chvíle, kdy byl o samotě, začínaly být v poslední době čím dál vzácnější. Rodiče se očividně báli, aby neprováděl ‘Žádné nesmysly!‘ podle Jackových slov.

Frederick se na oslavě  strašlivě nudil. Asi půl hodiny strávil tím, že se houpal na židli, další půl hodinu tím, že dělal z cukrových tyčinek pagodu a dalších nekonečných třicet minut popíjel limonády postavené na stole. George se celý uřícený vybelhal ze skupiny mužů v drahých oblecích a sedl si na místo vedle Fredericka.

„Máš strašně otravné strýčky, Fredericku,“ poznamenal George zadýchaně.

„Dědo? Myslíš, že existuje ještě někdo jako já?“ zeptal se po chvíli Frederick.

„Já myslím že ano. A ty na to za několik let určitě přijdeš. No tak a teď mi ukaž, jak umíš vzít láhev támhle těm náctiletým cucákům a vylít ji do kytek,“ pobídl ho George s úsměvem na tváři. Frederick se neuvěřitelně ale s potěšením soustředil na láhev, kterou užuž zdvihal jeden plavovlasý kluk k ústům. Ta se mu vytrhla z ruky, vznesla se do vzduchu a svůj obsah vylila do květináče s kaktusem.

„Znamenitě. Ale myslím, že ten kaktus budu muset vyhodit,“ poznamenal bodře George. Frederick se usmál. Ve skupině náctiletých vypukl hlasitý smích a každý si s obdivem prohlížel vznášející se láhev. Po hodině a půl strávené nudou mu každá věc, kterou mohl dělat se svým dědou, připadala jako zasloužený dar za obětavost a nebylo tedy divu, že byl Frederick naštvaný, když musel George zpátky mezi hosty.

Ačkoliv bylo teprve půl osmé večer, lidé se z oslavy začali pomalu vytrácet. Dav před jídelním stolem výrazně prořídl, což bylo pro Fredericka dost špatné, jelikož na druhé straně u baru seděl Arnold celý rudý vztekem a pohledem kroužil po celé místnosti.

„Asi bych se měl jít schovat,“ zahučel naštvaně Frederick, když se střetl s Arnoldovýma očima. Nejhorší však bylo, že když natočil hlavu doprava, uvědomil si, že je George už dávno mezi hosty. Na parketě poletovaly jako motýli tančící páry, mezi nimiž byl i Jack a Emily, což Frederickovi dalo alespoň dalších pět minut, než se k nim dostane Arnold a začne na něj žalovat. Oslava se táhla jako šnek, což bylo za daných okolností doopravdy špatně. Frederick se každou minutu díval na hodinky. Nebýt toho, že měl aspoň na pár minut příležitost s někým si popovídat, nejspíš by umřel nudou. Uvolnil si kravatu, která ho po celý večer neuvěřitelně škrtila, vstal a zmizel za dveřmi vedoucími na zahradu. Čerstvý vzduch mu krásně protáhl plíce. Přestože si nebe zachovávalo svou světlomodrou barvu, svítily na něm už první hvězdy. Frederick se procházel kolem zahradního jezírka a přemýšlel jako už obvykle o schopnostech, které mu ve společnosti více lidí vnucovaly pocit nadřazenosti. Bylo zvláštní, jak vzaly věci rychlý spád. Neměl tušení, jak by mu bylo, kdyby měl syna, který by kouzlil a on sám ne. Jedna možnost byla, že rodiče žárlili a i když to znělo velice sobecky, Jack a Emily už takoví prostě byli. Od Arnoldova narození byl Frederick rodičům vzdálenější a vzdálenější a to mu bylo upřímně líto. Ticho, rušené pouze kvákáním žab v rybníku, pro něj bylo ten večer ceněné jako zlato. V hlavě mu pořád zněly swingové skladby, které hrály po celou oslavu, ale místo jejich textů se pořád dokola opakovalo „Jsi kouzelník“.  

Na zahradní lavičce u vysokého ozdobného keře seděl strýc William, což byl příbuzný, kterého Frederick znal skoro nejméně. William nebyl nikdy k zastižení, odmítal všechny pozvánky na oslavy a svatby. Pokud ho někdy Frederick zahlédl, bylo to za velmi zvláštních okolností a to byl William zrovna v takové presu, že si ho ani nevšiml. Naposledy když se tak stalo, šel Frederick ze školy s aktovkou v ruce a přemýšlel o svých strastech, když v tom kolem něj William proběhl takovou rychlostí, že to Frederick napoprvé ani nezaregistroval. William přeskočil živý plot jednoho domku v Evansově ulici a pak zmizel za jedním úzkým stromem, což bylo velice podivné, jelikož ten strom měl průměr asi jako Frederickova ruka. William se díval na hvězdy, jako by ignoroval Frederickovu přítomnost, a když už se Frederick otáčel, aby potichu a nenápadně odešel, promluvil: „Hádám, že nechceš jít zpátky na tu oslavu.“

Frederick věděl, že musí odpovědět, bylo to jako by musel nuceně mluvit s nějakým cizím člověkem, se kterým nechtěl nic mít. Byl to sice příbuzný, jenže oba spolu za celou dobu, co se znali, prohodili maximálně deset slov.

„Popravdě ne,“ zalhal Frederick.

„Vidíš ty hvězdy? Podle mne se na ně už ani nedíváme,“ sdělil mu William. Frederick ani zdaleka nepochopil, co tím William myslel, jen potichu stál a za zády lomil rukama. „Slyšel jsem o té příhodě ve škole,“ přisvědčil tiše William. Frederick se jen nejistě usmíval. Z tónu Williamova hlasu nebylo možno absolutně rozeznat, zda to myslí jako žert nebo upřímně. „Výborné deformační kouzlo,“ poznamenal William, když odvrátil oči od hvězdnaté oblohy a zadíval se na Fredericka.

Tak to už byli dva. To je nějaká legrace? Je vážně kouzelník, nebo se jenom George a William dohodli, že si z Fredericka vystřelí? To bylo ale velice nepravděpodobné, protože George byl Frederickovi skoro po celou dobu na očích a na domlouvání nějakých špatných vtípků neměl mezi zabavováním hostů vůbec čas.

„Fredericku, chci, abys věděl, že jsem ti odkázal svůj nevětší poklad. Kdyby se mi někdy něco stalo nebo bych se za nevyjasněných okolností ztratil, nevyčkávej a ihned si ho běž vyzvednout.“

Tak teď už Frederick ztratil všechnu půdu pod nohama. Připadalo mu, jako by to William ten večer přetáhl s alkoholem.

„FREDERICKU! Fredericku! Okamžitě pojď sem!“ zaburácel ode dveří do zahrady Jackův hlas.

„Vysvobození“ oddychl si v duchu Frederick, i když věděl, že to, co ho čeká, bylo mnohem horší než postávat venku a poslouchat strýcovy nejasné řeči.

Ještě ten večer dostal Frederick pořádně “na holou“. Emily mu vyhrožovala, že pokud nepřestane kouzlit a dělat svému bratrovi naschvály, bude mít až nadosmrti domácí vězení. Bylo okolo desáté, když Jack po čtvrthodinové neuvěřitelně nudné partii piškvorků s jedním ze strýců, kteří u Fredericka patřili do skupiny Nikdy neviděl, oznámil, že se jede domů. Frederick se šel rozloučit s Georgem, přičemž zahlédl  matčin nasupený pohled a vzpomněl si na její slova ohledně zákazů návštěv všeho, co mělo rysy zábavy, což podle něj byla i návštěva u pradědy.

„A nezapomeň cvičit kouzla, příště si probereme lekci, jak proměnit bratra v bramboru,“ zažertoval George, jakmile pustil Fredericka ze srdečného objetí.

„Já už nebudu kouzlit,“ odpověděl falešně klidným tónem Frederick. Nerad vypustil tahle slova z úst, ale musel, jinak by už svého oblíbeného pradědu nikdy neviděl. George na Fredericka zklamaně pohlédl a pak, když zahlédl v jeho očích tu nezkousnutelnou pevnou vůli, ho pustil.

Kapitola pátá

Po zkouškách

 

Vše se zalilo neprostupnou tmou. Frederick opět došlápl na kamennou podlahu v bludišti. Stál teď na patnáct metrů od dveří. Do očí se mu na pár vteřin zaryl pradědečkův zklamaný obličej, který ve skutečnosti neviděl pěknou řádku let. Nebyl schopen soustředit se na vidění ve tmě a ani na jiná kouzla. Byl tak neuvěřitelně omámený vzpomínkou, která v něm před malou chvílí uhasla, až málem zapomněl, že je stále v bludišti. Skoro poslepu došel ke dveřím a zatlačil na kliku. Vstoupil do dlouhé tmavé chodby, kterou procházel, když prolezl krbem. Na dveřích, kterými vstoupil, byl zlatý štítek, na němž byl vyrytý nápis: Úložný prostor.  Už věděl, že má vykročit směrem doprava. Měl pocit, jako by všechny ty neviditelné oči, jež ho pronásledovaly celou dobu, byly pryč. Pomalu míjel všechny dveře, jejichž význam mu byl v tu chvíli naprosto ukradený, až se zastavil u jedněch, na kterých byla místo nápisu pověšená číslice 23. Jakmile je otevřel, pocítil opět ty nechutně známé paprsky světla, jež jakoby naschvál měly oslepit každého, kdo se odhodlá vstoupit do místnosti. Stařík byl dávno pryč, místo něj tam teď seděla vyhublá paní v plátěné róbě a za ruku držela svého šestiletého syna. Frederickovy dvě cestovní tašky ležely vedle kanape, stejně jako je tam před dvěma hodinami zanechal. Už se trochu vzpamatoval, neustále se snažil ukojit myšlenkou na čarodějnickou licenci. Tentokrát ho čekaly poslední dveře a to byly zřejmě ty nejdůležitější dveře, jakými měl ten den projít.

V místnosti už seděli jen Jasnovlas, Artur Wallerey a Averielma Deepová.

„Posaďte se prosím,“ pobídl ho Jasnovlas.

Frederick se jako předtím usadil na židli za řečnickým pultem.

„Nuže,“ ujal se slova Wallerey, „na složení zkoušek jste potřeboval ustanovených devadesát bodů. Vy jste jich získal sto šedesát sedm. To je vcelku hodně dobrý výkon a stačil by i na složení druhého stupně kouzelnické licence,“ přisvědčil uznale. Frederick nemohl uvěřit vlastním uším. Jelikož se mu Susan celou dobu dušovala, jak je nesmírně náročné složit zkoušky, připadalo mu to celé až nějak moc jednoduché.

„Takže dostanu druhý stupeň kouzelnické licence?“ zeptal se rozradostněně Frederick.

„Ano, přesně tak,“ přisvědčil Jasnovlas lhostejně. Pocity, které se ve Frederickovi míchaly od složení zkoušek, byly náhle pryč.

 Zamravenčilo to v něm, jako kdyby ho někdo polechtal v žaludku. Měl přesně takovou radost, s jakou byste dokázali  uběhnout na jeden nádech i celých pět mil.

„K vašim schopnostem,“ pokračoval Wallerey. „První zkouška byla zaměřena na vaše instinkty. Impulsivní jev, který vyvolal vaše retrooptické vidění, byl vskutku impozantní. Váš souboj s duchy…“

Duchy? To byli duši? Frederick o nich slyšel jenom v pohádkách a v příbězích, ale nikdy netušil, že by mohli doopravdy existovat.

„…přinesl poněkud nelichotivý závan diskvalifikace, neboť jste na ně použil odvolávací formuli, což nebylo při zkouškách povoleno. Vskutku jste byl první, koho to napadlo, proto jsme se rozhodli vám za vaše originální jednání připsat dvaadvacet bodů. Dále následovala ohňová brána. Tam jste ztratil pár bodů za dlouhé vyčkávání, ale ani to nějak neohrozilo vaše výborné skóre. Další byla Jenga, převzatá z nekouzelnických stolních her…“ Tak nakonec měl Frederick pravdu.

„…pěkný výkon, ale jednodušší by asi bylo prolézt přes otvor na vrcholu. A poslední, nejvíce bodovaná zkouška, vás zanesla do vaší minulosti. Nebýt těch kouzel na veřejnosti, nasbíral byste ještě tak o patnáct bodů více. Důležité však bylo, že jste se vzdal kouzel na úkor jiné osoby a to se cení více než jakékoliv sebepovedenější kouzlo. Sečteno podtrženo jste složil zkoušky potřebné pro vydání kouzelnické licence, jež vám umožní beztrestně kouzlit a začít chodit do kouzelnické školy.“

 

Kouzelnická škola? To byla další věc, pro kterou se Frederick zlobil na Susan, že mu o ni neřekla.

„Teď budeme potřebovat váš vlastnoruční podpis tady na tento spis z komisního jednání a je to,“ domluvil Wallerey s úsměvem a rukou ukázal na jeden z papírů, na který právě Averielma Deepová dopisovala poslední slova.

„Slečno Deepová,“ pobídl ji Jasnovlas netrpělivě. Drobňučká zapisovatelka doškrábala posledních pár slov a lejstro, které už bylo od jejího přejíždění po papíře celé zmuchlané, mu podala. Frederick přelétl očima celou stránku, aby to vypadalo, že si všechno ještě jednou pro jistotu kontroluje, a podepsal se do kolonky pod textem.

„Tak a ještě jedna poslední věc,“ oznámil neadresně Wallerey, stoupl si, odešel kamsi za tribunu a za pár chvil se vrátil i s velikým zlatým přístrojem, vyhlížejícím z dálky jako starodávná pokladna. Bylo ohromně legrační sledovat, jak se zavalitý Wallerey potýkal s přístrojem, se kterým se vláčel jako se stokilovým závažím (ne že by nebylo) napadlo Fredericka. Frederick vstal a i s podepsaným papírem došel k lavici, v níž byli teď vmáčknutí všichni tři zbývající členové komise. Averielma Deepová si podpis pečlivě zkontrolovala a pak si celý stoh papírů, které stačila popsat, vložila do malého kufříku u jejích nohou.

„Vložte svůj ukazovák pravé ruky tady do tohoto malého otvoru,“ nařídil mu Wallerey, jen co položil přístroj na stůl, s prstem směřujícím někde pod hrozivé zubaté kolo zavěšené za pružinový zub. Frederick nejistě přikývl.

„Hlavně neškubněte,“ dodal Jasnovlas, když zpozoroval Frederickův nervózní výraz. Wallerey uchopil silnou páku, jež byla na boku přístroje, a třikrát za ni zatáhl. Všechny pružiny a ozubená kolečka se daly za skřípavého zvuku do pohybu. Frederick pocítil, jako by se mu kolem prstu omotal had a pevně, ale bezbolestně ho stiskl. Wallerey na závěr zakroutil jakousi klikou, načež stroj utichl a zastavil se. Frederick opět mohl hýbat s prstem, na němž se mu právě leskl nádherný zlatý prsten s emblémem dvou zkřížených mečů, přes které se táhlo jeho jméno a pod ním v závorce číslo dvě.

„Vaše znamení vykazuje velkou odvahu, ale taky horkokrevnost a paličatost,“ přisvědčil nechutně vychytralým hlasem Jasnovlas. Frederickovi se Jasnovlas zdál být od té doby, co se s ním poprvé setkal, méně a méně sympatický. Připadal mu, jako by byl vzdáleným příbuzným madame Sinisterové, kterou už tak nemohl vystát. Škoda byla jen, že si Frederick nevšiml, jaký emblém měla na licenci Susan.

„Tak to by bylo všechno. Můžete jít a kdybyste něco potřeboval, obraťte se na Lorie, naší sekretářku,“ rozloučil se rychle Wallerey, z jehož tónu vyplývalo, že si všiml Jasnovlasova nevlídného přístupu a rozhodl se celé zasedání co nejrychleji ukončit. Frederick poděkoval a s nově udělenou kouzelnickou licencí se vydal zpátky ke dveřím. Jakmile za sebou zavřel, ozval se z kliky opět ten přísný vysoký hlas:

„Pan Brian McCloskey,“ zahučel.

Frederickovi se hlavou jako obvykle honily stovky otázek a aniž by si to uvědomil, prošel se zavazadly krbem do velké přívětivé místnosti, kde stál kancelářský stůl pohřbený pod hordou papírů.

„Promiňte? Promiňte?!“ zavolal Frederick na úřednici, která se zase hrabala ve stohu obrovské hromady něčeho, co vypadalo jako zatykače.

„Ano? Potřebujete něco?“ zeptala se svým skvěle nadhozeným medovým hláskem.

„Pan Wallerey mi říkal, že jestli budu něco potřebovat, mám jít za vámi,“ pověděl ji Frederick, jehož v hlavě opět svěděla jedna z neodbytných otázek, které se chovaly, jako by se chtěly provrtat lebkou.

„Ano, to vám řekl správně. Tak co tedy potřebujete?“ přitakala nervózně a začala rychle bubnovat prsty do stolu.

„Víte, ono je to trochu blbé ale…“

„Prosím vás, rychleji, mám tady před sebou ještě strašně moc práce,“ houkla na něho popuzeně.

„Já nemám kde bydlet… a nemám ani žádné peníze… Popravdě vůbec nevím, co mám dělat,“ povzdechl si Frederick.

„Ach tak. Pro takové případy tady máme fond pro děti bez domova. Stačí, když se zapíšete v hostinci u Létající Ryby, tam se o vás postarají,“ ujistila ho taktně.

„Kde to je?“ zeptal se snad s trochu lepší náladou.

„Na Ztroskotancově 110. Lepší ale bude, když požádáte někoho, aby vás tam dovedl,“ poradila mu. „A málem bych zapomněla,“ vyhrkla nahlas, když už se Frederick otáčel k východu. „Tady. Tohle je letáček o výcviku, přečtěte si ho, až budete mít čas.“

„Tak děkuji,“ poděkoval Frederick, vzal si letáček a zamířil ke dveřím. Měl z toho všeho hodně smíšené pocity. Na jednu stranu byl velice rád, že konečně dosáhl svého, ale na druhou se měl právě potýkat s mnohem větším problémem. Sice měl střechu nad hlavou, ale pořád ještě netušil, co bude dál, a to byla otázka, které se Frederick nejvíce bál. Na Susan spoléhal jako na svého hlavního rádce, ale zatím to vypadalo, jako by ho do něčeho zatáhla a pak ho v tom nechala. Byl velice zvědav, jestli ji ještě vůbec někdy uvidí. Stál teď před okrasným živým plotem u střediska kouzel a rozhlížel se do všech stran. Venku mezitím trochu potemnělo, ale pořád bylo nádherně vidět. Bylo velice zvláštní, že do střediska kouzel pořád někdo vcházel a někdo z něj vycházel, protože se Frederick za celou dobu – tedy kromě mrňouse a jeho otce, vycházejících z čekárny – s nikým nepotkal. Když se trochu vzpamatoval, zamířil zpátky na náměstí, kde stál portál číslo šest. Dav kouzelníků stojících u fontány trochu prořídl. Frederick si pomyslel, že čím dřív začne hledat, tím dřív tenhle den skončí. Od ukazováčku s čerstvě udělenou kouzelnickou licencí mu sice proudila radost, ale někde v oblasti žaludku se srážela s těžkým pocitem deprese. Neměl vůbec chuť s někým se teď vybavovat, rozhodl se tedy, že zkusí Ztroskotancovu 110 najít sám. Problém byl však v tom, že náměstí vypadalo z ptačí perspektivy jako klubko nití a to znamenalo, že najít správný směr bylo asi tak lehké, jako najít jehlu v kupce sena. Navíc tam nikde nebylo návěstí s šipkami, které by ukazovaly správnou cestu.

„Nehledáš někoho chlapče?“ zeptal se Fredericka muž v modrobílém hábitu s vysokým čtverečkovaným kloboukem a obrovskými slunečními brýlemi, sedící na něčem, co vypadalo jako přerostlá ještěrka s červenými ostny na končetinách. 

Frederick se na něj díval jako na sochu z čokolády. „Slyšíš? Tak hledáš někoho, nebo ne?“ promluvil na něj znovu.

„Pardon…Ehm… Kde je tady prosím Ztroskotancova 110?“ ozval se Frederick po chvíli trapného ticha, kdy tupě zíral podivnému stvoření do žlutých očí.

„Ano vím, jestli chceš, vezmu tě tam. Hoď si tašky do kufru,“ pobídl ho muž a zahleděl se kamsi do dálky.

Frederick měl prvně chuť se rozesmát, když ale trochu naklonil hlavu, uviděl, že má zvíře nad ocasem přivázaný proutěný koš. 

Muž zapřáhl a ještěrka se dala do pohybu, Frederick kráčel vedle nich.

„Budu hádat, rodiče máš nekouzelníky a nechtějí s tebou nic mít?“ vyptával se pak.

„Tak nějak…“ přisvědčil Frederick, jako by mu to bylo jedno. „Promiňte, že se tak ptám, ale… co vy jste vlastně zač?“ otázal se Frederick. Stále totiž nemohl uvěřit vlastním očím.

„Já jsem přece hlídač. Tys nikdy neviděl hlídače?“ Frederick svraštil obočí.

„Takže vy jste něco jako policie?“ nechápal.

„Nevím sice, co je to policie, ale jestli myslíš ty směšné strážce zákona v Nedlandově, tak ano. Až na to, že my nejsme tak neschopní,“ přikývl muž s úsměvem na rtech a pošoupl si směšně velké černé brýle blíž k nosu.

„V Nedlandově?“ zopakoval nechápavě Frederick.

„Pane bože. Ty budeš prvních pár dnů strašně ukecané dítě,“ zasmál se hlídač.

„Nedlandov je přece místo, odkud pocházíš,“ vysvětlil mu.

„Já pocházím z Winchesteru,“ nesouhlasil Frederick.

„Ale ne Winchester… celá ta vaše… aliance?“

„Myslíte Zemi?“

„Já věděl, že se to tak jmenuje,“ zamumlal hlídač.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se zhruba po pěti minutách Frederick, kterého už po dlouhém dni začínaly bolet nohy.

„Moc daleko ne,“ ujistil ho hlídač. Čím dál byli od náměstí, tím více se měnil vzhled kouzelníků, které potkávali. Kolem se toulala otrhaná děcka a prosila o almužnu každého bohatě vyhlížejícího člověka, který tam procházel. Na schodech od vysokých šedých domů seděli bezdomovní kouzelníci s dlouhými vousy a zčervenalými nosy. Název Ztroskotancova ulice byl tedy dosti výstižný, pomyslel si Frederick. Na konci ulice stál malý hostinec, nad jehož střechou se tyčil velký blikající název:

 

 

„Tak jsme tady,“ oznámil hlídač, sestoupil z ještěrky a vytáhl z proutěného koše Frederickova zavazadla.

„Díky,“ hlesl Frederick, vzal si bágly a přešel ke starému dřevěnému plotu, který byl místy dosti poničený. Hlídač nasedl zpátky do sedla, zamával a na ještěrčině hřbetu odjel zpátky po cestě k náměstí.

Frederick si myšlenkami otevřel vrata a pak i staré prožrané dveře sedící jen na jednom pantu. Vnitřek budovy byl snad ještě horší než vnějšek. Ze zdi se odlepovaly pruhy tapet, podlaha skřípala jako staré koleno, z odpočívadel trčely pružiny a lampy byly pokryty dost dlouhým závojem pavučin. Napravo od dveří stál stůl se zvonkem, dosti hrubou návštěvní knihou a svící, jejíž vosk se roztékal po celé desce stolu. Frederick si obě své cestovní tašky položil na jeden vzácný nezaprášený kus země a zazvonil na zvonek. Nikdo se neozýval. Znovu zazvonil.

„Přeješ si něco, milánku?“ oslovil ho něčí starý skřípavý hlas. Frederick se ohlížel na všechny strany, ale nezahlédl vůbec nikoho.

„Halo? Halo? Je tu někdo?“ vyptával se Frederick s pohledem kroužícím teď kdesi v temném rohu místnosti, kde se něco pohnulo.

„Tady dole!“ odpověděl hlas tiše. Frederick se nahnul přes pult a vykulil oči. Na malé židličce se tam krčila skřetice se zahnutýma ušima, ze kterých jí trčely ohromné chomáče šedých chlupů.

„Ehm… já… tohle je ubytovna pro děti bez domova?“ zeptal se pro jistotu Frederick.

„Jestli jsi dítě bez domova, tak ano,“ zaskřehotala. „Mé jméno je Arabela Lowbranktusová a jsem ředitelka Létající ryby už úctyhodných sedmdesát osm let.“

„Aha… no… Já jsem Frederick Taylor, mí rodiče jsou nekouzelníci a žijí v… Nedlandově,“ vypravil ze sebe Frederick.

Skřetice se postavila na stoličku a s napětím všech žilnatých svalů rozevřela mohutnou zaprášenou knihu na stole. Pod sebe se tam řádkovaly stovky podpisů, které podle rukopisu jistojistě napsaly děti.

„Zapiš si své jméno, datum narození a dnešní datum tady do toho sloupce,“ vyhrkla a ukázala svým zeleným palcem se žlutým nehtem na tabulku, jež byla až na poslední dvě okýnka úplně zaplněna. Frederick popadl staré plnicí pero, které tam bylo založené, a vší silou naškrábal své jméno a ostatní formality na tvrdý navlhlý papír.

„Denní rozpis je támhle v tom výklenku,“ zamumlala s rukou nataženou směrem k díře ve zdi, která spíše než výklenek navozovala vzpomínku na nějakou příhodu se špatným koncem. „Tvůj pokoj je v prvním patře, číslo 9.A,“ zamumlala nezřetelně a zpod stolu mu podala starý zrezivěly a ohnutý klíč. „Koupelna je pak v přízemí. Než tam půjdeš, musím se ujistit, zdali jsi očkovaný proti tetanu, malárii, tuberkulóze, černému kašli, zarděnkám a tyfu,“ počítala na prstech.

„Myslím že a-ano,“ zakoktal se. „Jo a… Ehm… díky,“ poděkoval Frederick s důrazem na poslední dvě slabiky. Co si vzpomínal, neměl takové problémy s vyjadřováním od doby, co hrál Romea ve školním představení. Popadl své cestovní tašky za popruhy a přehodil si je přes rameno. Skřetice se za ním dívala, dokud nezabočil na prohnilém schodišti za roh. Frederick měl velké potíže neotřást se odporem ze špíny, jaká v domě byla. Nejvíce ho však rozladila skupina švábů zalézající na chodbě v prvním patře za omítku. Pomalu vsunul klíč do zámku a otevřel si. V pokoji stály dvě nemocniční postele s obrovskými nadýchanými peřinami, jeden nízký zpuchřelý stolek, dvě židle, obrovská zplesnivělá almara a knihovna, v níž bylo naskládáno převážné množství zaprášených knih se zažloutlými stránkami. Vzhledově pokoj vypadal dost žalostně na to, že tam měly bydlet osiřelé děti.

 

„Tadá!“ vykřikla Susan skrývající se do teď za postelí a vrhla se Frederickovi kolem krku.

„No tohle? Susan?!“ nemohl uvěřit vlastním očím Frederick.

„Vítám tě u Létající ryby!“ hulákala na něj.

„Co ty tady proboha děláš?“ vyvalil Frederick na Susan oči. 

„Stejný příběh jako ty,“ hlesla.

„Ale, ale…“ nedořekl Frederick.

„Počkej, všechno ti povím, napřed si odlož věci. Už jsem ti z peřin vyhnala všechny úpěnky rezavonosívé,“ přisvědčila s obvykle dobře nacvičeným přesvědčivým tónem.

„Počkat, není to zase to, jak potom řekneš: Ty taky všemu uvěříš?“ napodobil Frederick její hlas.

„Ne,“ odvětila suše. Frederick už zase poměrně zblednul. Opatrně si položil obě zavazadla na zpuchřelý stůl a pomalu si sedl na židli s jednou kratší nohou, která vypadala nejbezpečněji z celého pokoje.

„Takže. Proč je tu krucinál taková špína?!“ zděsil se Frederick.

„To víš… nemáme moc peněz,“ zalitovala Susan.

„No, řekl bych, že je v zájmu města, aby dalo trochu více financí na domov, kde bydlí děti bez rodin,“ zamumlal. Susan to pouze komentovala kývnutím ramen.

„Aspoň buď rád, že máš kde bydlet…“

„A kde zemřít,“ dokončil za ni Frederick sarkasticky.

„Co hodláš dělat?“ zeptala se ho po chvíli Susan, jakmile zavřela okenice, protože se venku začalo velmi rychle stmívat a ochlazovat.

„Abych pravdu řekl, vůbec nevím. Čekal jsem, že mi to řekneš ty,“ připustil Frederick a smetl ze židle po svém boku hordu odhozených plechovek, něčeho, co vypadalo jako konzerva s instantní polévkou.

„Tak hele, rozhodl ses sám, že chceš žít v kouzelnickém světě, tak na mě neshazuj všechnu zodpovědnost,“ vykřikla na něj Susan a sehla se pro lampičku, ležící převrácená na zemi.

„Promiň. A máš vůbec něco v plánu?“ opáčil Frederick.

„Jak asi víš, tady v kouzelnické říši žiju už čtyři roky, chodila jsem tady do kouzelnické základky, ale… kousek odtud je internátní gymnázium. Jsou na něho dost náročné přijímačky, to jo. Myslela jsem si, že bych podala přihlášku. Asi by to bylo lepší bydlet tam než tady,“ přiznala potichu a na chvíli se zahleděla přes okno na zaplevelenou zahradu.

„A co ti v tom brání?“ zajímal se Frederick.

„Nejde o to, co mi v tom brání. První dny jsem byla nadšená a tak, jako že jsem čarodějka, ale teď… každý den trochu lituju, že jsem se nerozhodla pro druhou možnost,“ přiznala.

„Susan. Vždyť oba máme stejný příběh… vždy, když jeden z nás zapochybuje, ten druhý ho musí podržet, ano?“ zapřísáhl Frederick.

„Dobře,“ hlesla a otřela si rukávem slzu z koutku oka. 

 „Ty, Susan, nezačal už náhodou školní rok?“ zeptal se asi za pět minut Frederick mezi tím, když si vybaloval věci ze zavazadel a vkládal je do jedné z poliček v nazelenalé skříni.

„Tady je to trochu jinak. Nemáme dvanáct měsíců, ale pět, z níž každý má sedmdesát tři dní. Tady nejsi v Nedlandově, ale v kouzelnické říši. Obě kultury se vyvíjely úplně odlišně,“ vysvětlila mu Susan, „takže školní rok začíná až za třicet tři dní,“ dodala.

„Páni. A jak se ty měsíce teda jmenují?“

„První je Zimník, pak Blátivec, Vedrník, Stromopleš a nakonec Ledotvorec.“

„Příhodná jména,“ přisvědčil Frederick zamyšleně.

„To jo no,“ ušklíbla se Susan. „A málem bych zapomněla. Jak jsi dopad u zkoušek?“

„No, bylo to tak tak… Ale mám druhý stupeň kouzelnické licence!“ zahulákal radostně Frederick. Susan se zatvářila, jako by prohrál její oblíbený tým. „Co je?“ nechápal Frederick.

„Ale… jen že máš štěstí,“ opáčila falešně radostným tónem.

„Tobě to vadí?“ zeptal se Frederick nechápavě.

„No… ne, ale spíš… asi žárlím. To je nejspíš tím, že já se na ty zkoušky připravovala půl roku a…“

„Měl jsem více štěstí, to je všechno. Vykašli se na to Susan, vždyť na tom nezáleží,“  odmlčel se Frederick.

„Asi máš pravdu,“ vypravila ze sebe.

„Měli bychom to tu trochu uklidit co?“ změnil téma Frederick a vstal.

„Jestli to má cenu,“ poznamenala Susan s úsměvem. Frederickovi neuniklo, že ji pořád ještě něco trápí, ale nechtěl do toho teď moc šťourat.

Zbytek dne strávili Frederick a Susan tím, že se snažili zvelebit svůj pokoj, spát šli až další den v jednu hodinu ráno. Frederick prožil bezesnou noc, a ráno, ještě než se Susan probudila, přemýšlel nad nadcházejícími třiceti dvěma dny, které stráví v kouzelnickém světě, než možná nastoupí do kouzelnické školy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola šestá

Tajemná zář

 

Od Frederickova příchodu do Létající ryby uběhl zhruba týden. Za těch sedm dní se toho o kouzelnickém světě dost dověděl, jako například že tam nežijí jen lidé, skřetové a podivné ještěrky, ale taky trpaslíci, elfové, skřítci, jednorožci a upíři. Kouzelnická říše prostě úplně přesně odpovídala Frederickovým představám a to ve všech směrech. Nedaleko odtud byl například začarovaný les a v něm chaloupka s ježibabou, která lákala děti na perník. Pravda byla však taková, že tam bydlela stará nemocná čarodějka, která si hledala společnost tak, že dětem podstrkovala sladkosti. Fredericka zřejmě nejvíc popuzovalo, jak se Susan a ostatní členové personálu Létající ryby dívali na jeho neustupující otázky okolo všeho, co se týkalo kouzel. Hodně zajímavý rozhovor  mezi ním a Susan proběhl asi dva dny poté, co se u Létající ryby ubytoval.

„Ty, Susan?“ vyptával se asi posté Frederick.

„Ano Frede,“ odpověděla mu mdle, protože jí už Frederickovy otázky lezly krkem.

„Proč bylo na středisku kouzel tolik dveří?“

„Ale blbost. Na středisku kouzel musí být hodně dveří… jinak by to vypadalo blbě,“ odpověděla znaveně, bylo totiž už kolem půl druhé ráno.

„A proč jsem tam skoro nikoho nepotkal, když do střediska každou chvíli někdo chodil?“ ptal se zaujatě dál.

„Páč skoro nikdo nešel na středisko kvůli kouzelnické licenci. Jakmile projdeš dveřmi, hodí tě středisko pouze a jedině tam, kam máš namířeno,“ řekla potichu. Znělo to spíš jako by zívala, nežli mluvila.

„A, a proč byla v chodbě vedoucí k čekárně taková tma?“

„Protože proto!“ odsekla Susan a usnula.

Frederick to bral jako hranici své zvědavosti. Nebylo sice jeho parketou odstrčit nějakou otázku jen tak stranou, rozhodl se však, že už svými řečmi nebude Susan obtěžovat.

 

Bylo opět jedno ze zamračených ran, panujících v kouzelnickém světě od doby, co se v jedněch místních novinách objevil nepřehlédnutelný nadpis: Portál v Auch la Lonches Zmizel!  Frederick právě ze strachu, že se zakousne do švába, pečlivě přebíral rohlíky v košíku s pečivem. V jídelně nebyly jenom osiřelé děti. Jak už název: Hostinec U Létající ryby napovídal, mohl se tam ubytovat kdokoliv, kdo jel kolem. Každý den tam přijížděli a zase odjížděli různí lidé s různými vzorky něčeho, co mělo rozhodně uniknout očím hlídačů. Společně se skřeticí Arabelou Lowbranktusovou se o dům staral Messiah, což byl velice zvláštní… nikdo nevěděl jestli člověk, protože mu z kudrnatých černých vlasů trčely malé výrůstky podobné rohům a také podezřele kulhal na pravou nohu.  Když se Frederick Messiaha zeptal, co se mu stalo, komentoval to pouze jakousi vymyšlenou historkou o nepovedeném kouzlu, ačkoliv panovaly pomluvy, že Messiah zaprodal duši ďáblu. Další, kdo u létající Ryby pracoval, byla Dolores Tolkmanová, neuvěřitelně nahluchlá padesátnice s milým, ale tupým obličejem. O té se zase tvrdilo, že utekla z nedlandovského blázince, do kterého ji zavřeli kvůli tomu, že tvrdila, podle tamních doktorů, nějaké nesmysly o dveřích do jiného světa. A poslední, kdo patřil k personálu, byl pan McGregor, což byl na rozdíl od ostatních úplně normální člověk. Frederick se s ním potkával každé ráno, když šel do jídelny. Tenhle muž byl asi ten nejzodpovědnější člověk pod sluncem. Každý den procházel po celé Létající rybě a snažil se všemožně vyspravit její škatulku. Nejhorší na tom bylo, že se jeho práce podobala boji s větrnými mlýny, protože dům vypadal, jako by si chtěl hnít dál. Jakmile se z domu vystrnadil všechen hmyz, prasklo potrubí. Jakmile se opravilo všechno potrubí, do domu nalezl hmyz a tak to bylo pořád dokola.

No nicméně jednou nastal v domě po Frederickově zmínce o tom, že se blíží pátek třináctého, obrovský chaos a zmatek. Frederick ani trochu netušil, čím by to mohlo být. Znal sice tu pověst o pátku třináctého, ale netušil, do jak velké míry je brán v kouzelnické říši.

„Ty to nechápeš! Každý rok na pátek třináctého se budí k životu smolokřesové. To jsou stvoření, která se ti doslova pověsí na záda a celý den ti přinášejí obrovskou smůlu. Na smolokřesy platí pouze, když máš neoblomně dobrou náladu. A nebo jednorožcův roh, ale ten není k sehnání,“ vysvětlovala vystrašeně Susan, když se s Frederickem vraceli po schodech do pokoje.

„To jako vážně? A Jak to proboha dělají?“ vyptával se Frederick.

„Prostě sabotují každou věc, kterou uděláš,“ hlesla.

„To bych chtěl vidět,“ ušklíbl se Frederick, když otevřel dveře od pokoje.

„Taky že uvidíš. Bude to náročný den,“ prorokovala zamyšleně Susan a ostražitě se rozhlédla přes okno po zahradě. „Jednou mě smolokřes kousl přímo při vyučování do zátylku. Když jsem zaječela bolestí, učitel to bral jako napovídání a dal mi F,“ vyprávěla Susan, v jejíchž očích zaplál plamínek nenávisti.

„Proč jsi neřekla, že to byl smolokřes?“ ozval se znovu Frederick.

„Smolokřesy nikdo nevidí, jenom cítíš, jak po tobě lezou,“ zasténala Susan a s úlevou si lehla na postel.

„A dá se jim aspoň zabránit, aby vlezli do domu?“

„No, je to celkem těžké, když je nevidíš,“ zamumlala.

„Víš ty vůbec, že je to přesně v ten den, kdy mají být přijímačky?“ opáčil Frederick.

„No právě,“ vypravila ze sebe. „Jo a mimochodem, zítra bychom měli jít podat tu přihlášku, takže si nic nedomlouvej!“

Frederick nebyl moc nadšený představou, že by mu měla po krku lozit neviditelná stvoření smůly. Všemožně se snažil vymyslet plán, jak se smolokřesům vyhnout. Jedinou jeho nadějí byla zřejmě dobrá nálada, ale ať už se snažil jakkoliv, nemohl vymyslet, jak by takovou náladu dostal. Vzhledem k nedávným událostem po Frederickovi nemohl nikdo chtít, aby měl dobrou náladu. Vždyť si přece tolik prožil. Navíc doopravdy stál o to, aby si dokázal najít čas trochu procvičit kouzla. Nad otázkou, kde najít dobrou náladu, zůstával rozum stát.

„Ty, Frede, chci se na chvíli trochu prospat,“ řekla po chvíli Susan. Popravdě toho nestačila moc naspat, neboť se každý den pozdě do večera soustředila na vyhánění švábů a jiné havěti z pokoje.

„Jo, klidně, za celých sedm dní jsem nebyl venku, asi se půjdu trochu rozhlédnout po okolí,“ přitakal Frederick a zkoušel zapnout mobilní telefon, který si s sebou přibalil, ale nemohl chytit žádný signál.

„Hmm... A nezapomněl jsi u paní Lowbranktusové vyzvednout týdenní kapesné?“ ozvala se ospale Susan a dlouze zívla. Frederick velmi potěšený novinkou o kapesném, které nikdy nedostával, sestoupil po schodech do hlavní síně, kde se právě u rezidenčního stolu zapisoval nějaký zakrslý kouzelník. U nohou mu ležela provlhlá krabice s dírami, ze kterých se ozývalo nějaké hluboké sípavé dýchání. Kouzelník mrskl po Frederickovi podezřelým pohledem, přitáhl si krabici blíž k sobě a vzal si od staré skřetice klíč od svého pokoje.

„Paní Lowbranktusová, vyrážím do města, dala byste mi mé týdenní kapesné?“ požádal Frederick a natáhl k ní ruku. Její oči se stáhly v úzké štěrbiny.

„Jistě,“ přitakala rozpačitě. Zpod stolu vytáhla kožený váček naplněný stříbrnými mincemi a vtiskla mu ho do ruky. „Pěkně si ho užij chlapče!“ štěkla po něm, sedla si na svoji stoličku a něco si pro sebe rozzlobeně mumlala. Frederick se to pokoušel ignorovat. Váček s penězi si zastrčil hluboko do své kapsy u džínsů. Jelikož nechtěl sahat ani na jednu kliku v domě, všechny dveře si otevíral kouzly. Venku bylo sychravo, ale nepršelo. Frederick nechápal, jak by v takovém prostředí měl nabrat dostatek dobré nálady, který by mu vystačila na celý pátek třináctého. Nasadil si svou černou čepici, kterou si zabalil na cestu, a vydal se jednou ze špinavých cest do centra. Cestou se po něm všichni ohlíželi, nebyli asi zvyklí na lidi, co chodili v džínsech a mikinách s kapucí. První zastávkou, kterou si Frederick dopřál, byl tedy obchod s oblečením. Jedna z velkých zajímavostí kouzelnického světa byla ta, že tam používali stejné písmo jako lidé v Nedlandově. Frederickovi to bylo sice divné, ale nehodlal se tím zatěžovat. Vtom si uvědomil, že ani nemá ponětí, kolik peněz to přesně dostal. Napočítal osm červených mincí, dvanáct stříbrných a jednu zlatou. Neměl ponětí, kolik to tak mohlo být. Peníze si zastrčil zpátky do kapsy a zabočil za roh Ztroskotancovy ulice. Před Frederickem se táhla dlouhá čtvrť zaplněná nejrůznějšími trhy. Stály tam stánky s různými kouzelnickými předměty jako například: falešná mluvící klika ke dveřím, kouzelnický létající koberec, křišťálové koule, konzervy s pavoučími nožičkami nebo netopýřími křídly, kouzelnické hůlky, karty budoucnosti a další všelijaké věci. Kousek od člověka, který předváděl svůj nepochybně nefungující sprej na smolokřesy, stál jeden pestrobarevný stánek s řadou stojanů, na kterých byly pověšeny různobarevné pláště a róby. Frederick hledal levnou variantu, jak zakrýt své nezvyklé nedlandovské oblečení, a proto si vyhlédl jeden ze stojanů až úplně vzadu. U obchodu stál hnědovlasý brýlatý kouzelník s červenou buřinkou na hlavě a na sobě měl pověšeny různé vzorky látky. Jak Frederick za pár chvil poznal, muž nebyl ani v nejmenším tak milý, jak vypadal. S výsměchem ho vyhodil poté, co zpozoroval malý počet mincí ve Frederickově natažené ruce, a hned nato se zase věnoval o něco bohatěji vyhlížejícím zákazníkům . Bylo tedy jasné, že obchodníci v kouzelnické říši byli úplně stejní jako ti v Nedlandově.

Frederick se procházel alespoň hodinu kolem všech stánků, až zaostřil svou pozornost na něco zcela jiného. U jednoho obchodu se mačkal převeliký počet lidí, kteří evidentně zírali na něco, co bylo vystaveno ve výloze. Jelikož ho zvědavost hnala dál, pomalu se propracoval mezi dav vzrušených kouzelníků a čarodějek až k výloze, ve které byl na pódiu pod skleněným kvádrem vystaven jeden opravdový jednorožčí roh, posázený kusy stříbra. Zavalitý kouzelník blokující výhled uhnul stranou, takže se Frederickovi zjevila tabulka, která pod rohem stála.

 

Pět tisíc maginů… Frederick nemusel ani moc přemýšlet, aby mu došlo, že maginy jsou kouzelnické peníze. Jestli byl jeden magin ta zlatá mince, co mu právě ležela hluboko v kapsách, bylo teď celkem jedno, protože by jich musel sehnat ještě takové množství, že by musel u Létající ryby pobírat kapesné alespoň ještě celý svůj život. Do hlavy, ramen i boků dostával od všech lidí, mačkajících se k výloze, pěknou sodu. Rozhodl se tedy, že se ztratí, dokud je čas. Chápal lidi, kteří by vyměnili celoživotní úspory za jeden pitomý jednorožčí roh, ale… Frederick zahlédl nějakého otrhaného člověka za rohem ulice v jedné zapadlé úzké chodbě mezi domy, jak v ruce svírá něco dlouhého zabaleného v kusu zešedlého hadru. Muž na něj namířil svůj prohnaný pohled, párkrát syknul a ztratil se za popelnicemi. Frederick to bral jako přivolávací gesto, neváhal tedy a za mužem se rozběhl. Muž se ve starém záplatovaném kabátu krčil u jedné krabice a rozkládal před sebou kus hadru, který ještě před chvílí tak pevně svíral ve své náruči. Frederick se pomalu přiblížil. Měl neuvěřitelný strach, že na něj pomatený muž vylítne.

„Jen pojď blíž, chlapče, pojď blíž,“ lákal ho k sobě muž. Z hadru vypadl kus něčeho, co vypadalo jako bílý banán. „Vidíš tohleto? Je to načerno získaný jednorožčí roh! Prodám ti ho skoro zadarmo!“ vypravil ze sebe a začal kolem rohu dělat rukou pořádek.

„Za kolik?“ slyšel Frederick říct sám sebe. Nemohl tomu uvěřit. Ať byl proti loupežím a nelegálním obchodům postaven pevnou vůlí, měl chuť si roh doopravdy koupit. Nevěděl, jestli ho hnala zoufalost z pátku třináctého, jehož strach na něj pomalu taky přecházel, nebo to, že to byla tak neuvěřitelně výhodná nabídka, až by se z toho jeden rozplakal.

„Kolik máš?“ vyptával se otrhanec netrpělivě a nervózně se rozhlížel kolem.

„Moc ne,“ přisvědčil Frederick a vytáhl si z kapsy váček s penězi.

„To bude stačit,“ zamumlal muž a váček z Frederickovy natažené ruky si strčil někam do vnitřních kapes pláště a roh k němu přistrčil. Frederick podřepl. Stále se ohlížel, jestli někdo nenakukuje. Byl to pocit, jaký neznal. Zdálo se mu sice divné, proč muž prodává roh tak levně, ale nehodlal se tím zabývat. Popadl jej a zastrčil si ho do pravé kapsy tak agresivně, až si málem urval opasek.

„Díky ti, příteli. Teď se rychle ztrať,“ houkl na Fredericka muž a jako Susan, tehdy v altánu ve Winchesteru, zmizel. Frederick rychle vstal. Roh stále třímal v ruce v kapse. Už se tak moc neohlížel, rozběhl se temnou uličkou zpátky. Byl jako v transu. Ačkoliv mu svědomí pořád opakovalo stůj nebo proč běžíš? nemohl se ani zaboha zastavit. Lapal po dechu a chytal se za bok. Lidé se za ním otáčeli více, než když si to kráčel do centra předtím. Ani sám nevěděl, proč běží. Každý den, každou hodinu, každou minutu a vteřinu provede někdo na světě zločin, proč by měl být právě on ten, kdo to nejvíc schytá? V dálce už viděl zchátralý hostinec. Věděl, že tam bude Susan. Ta Susan, kterou považoval za svého ochránce. Ale vždyť neprovedl nic hrozného, tak proč se pořád tak bál? Bylo to snad kvůli slibu, který dal kouzelnické radě? Už byl skoro u plotu. Na zahradě stál pan McGregor a vyháněl útrouskonosky z vyhloubených nor. Přede dveřmi zametal podlahu Messiah. Frederick nebyl s to pochopit, proč pořád utíkal, i když byl už dávno mimo dosah nebezpečí. Zastavil se až přede dveřmi. Messiah svraštil obočí a oči se mu stáhly ve dvě štěrbiny. Opět to vypadalo, že někoho až pozoruhodně rychle prokoukl. Frederick jen kývl hlavou na pozdrav a rozrazil dveře Létající ryby. Ignoroval skřetičiny nakvašené řeči, oběhl dva mohutné kouzelníky v dlouhých sametově zelených hábitech a vyběhl po schodišti až do prvního patra. Potichu si otevřel dveře a skočil na postel. Roh ho nepříjemně bodnul do stehna. Susan spala pod peřinou otočená k oknu a tlumeně chrápala. Frederick konečně vyndal roh ze své kapsy a položil ho opatrně před sebe na polštář. Opravdu nevypadal jako ten ve výloze, ale co. Jestli byla právě tohle ta tajná pojistka, která mu měla zajistit bezproblémové napsání přijímacích zkoušek, byl ochoten ji i přes velké riziko použít. Jak se asi budou tvářit ostatní budoucí žáci školy, když uvidí na otrhaném chlapci, bydlícím u Létající ryby, jednorožčí roh mající cenu alespoň pět tisíc maginů. Pátek třináctého… taková hloupost. V Nedlandově brán pouze jako synonymum pro svátky, při kterých se přehloupě usmíváte, když se náhodou něco z toho, co den předurčoval, vyplní. Samozřejmě že v Nedlandově bylo taky o hodně jednodušší opatřit si antismolný předmět jako například čtyřlístek, podkovu nebo pavouka chyceného v předvečer osudného dne. Kdesi slyšel, že nejúčinnější zbraň proti smůle je živý Leprikón, ten bohužel jak se zdálo v Nedlandově neexistoval. Na roh se díval přibližně deset minut, než se zezdola ozval zvon volající k obědu. Susan se naštvaně obudila a zabručela: „Ať dá s tím zvonkem pokoj.“

Frederick to bral jako signál rychle schovat jednorožčí roh a dělat, jako by celou dobu jen mdle odpočíval. „Aaaaaahhhhh. Teď už neusnu!“ zaječela Susan a napřímila se. Frederick radši zarytě mlčel. Jakmile se Susan upravila, sešli spolu dolů do jídelny a naobědvali se. Zbytek dne pak strávili zavřeni v pokoji s řečí zavedenou na školu, její výhody a zápory.

 

Opět bylo kolem půlnoci. Frederick ležel na boku pod peřinou a snažil se usnout. Susan nedělalo problém usnout do pěti minut poté, co ulehla. Je nutno poznamenat, že měl Frederick posledních pár dnů velmi nepříjemné noční můry. Zdálo se mu například o prázdném pokoji s černovlasou dívkou sedící uprostřed na železné židli. Vůbec se nehýbala. Pak zvedla svůj znetvořený obličej. Frederick se lekl a zacouval, ona vstala, natáhla ruce a jako mumie z příběhů se k němu blížila kolébavým krokem. Frederick se pokoušel o útěk, ale nohy mu při každém kroku zpomalovaly a zpomalovaly, až se zastavily a dívka ho dohnala. Co bylo dál? Jen okno, na nic dalšího si Frederick nevzpomínal. Další jeho častá noční můra byla o čase, kdy Nedlandov ovládla zlá čarodějka, která vraždila všechny nekouzelníky. Poslední a nejhrozivější Frederickova noční můra byla ta, při které máte při probuzení pocit, že byla nikoliv snem, ale skutečností. Frederick v ní stál se svým otcem Jackem na nějakém prázdném náměstí uprostřed rozbořeného města a ukrýval se v jednom příkopu před podivnými blesky padajícími z nebe. Jack se odhodlal prokličkovat až k domu, kde by se ukryl. Pokaždé, když se o to pokusil, ho však odchytila parta zvrácenců, jejichž šéf vždy přikázal vzít Jacka na mučení.

To byl tedy důvod Frederickovy nespavosti. Vždy když uslyšel Susanino chrápání, rozsvítil si svou usušenou svítilnu a při světle se pokoušel zabrat. Jelikož však ve svítilně došly baterky už předevčírem, byl nucen usínat až za svítání. Dnes mělo být ale všechno jinak. Frederick už nevydržel tupě zírat do zdi a tak vstal a přešel k zavřenému oknu. Chvíli kroužil pohledem po zatměné zahradě, až si něčeho všiml. Za jedním javorem se objevil mdlý záblesk něčeho stříbrného a matně lesklého. Frederick zaostřil své rozespalé oči, než si však dovedl uvědomit co viděl, bylo to pryč. Opět ten neznámý záblesk, tentokrát za jiným javorem. Nemohl tam jenom tak stát. Záblesky se opět objevovaly a za vteřinu zase mizely za všemi stromy na zahradě, jako kdyby chtěly Fredericka vylákat ven. Říct odpoledne někdo Frederickovi, že se bude o půlnoci toulat kdesi po zahradě, nejspíš by musel být blázen. Frederick na nic nečekal, popadl všechny zbytečnosti, o kterých si myslel, že by mu mohly nějak posloužit, a vyrazil po schodech dolů do předsíně. Všude byla opravdová tma. Jediné, co bylo slyšet, bylo nechutné cupitání odporného hmyzu po podlaze. Frederick si zase vzpomněl na svou třídní učitelku madame Sinisterovou a opět dokázal vidět ve tmě. Na stole byla vyhaslá svíčka a vedle ní seděla opřená o lokty Arabela Lowbranktusová, což ještě více posílilo Frederickův názor na její přehnanou předpojatost vůči hlídacím zařízením, která v kouzelnické říši existovala stejně jako v Nedlandově. Naštěstí pro Fredericka měla zavřené oči a očividně spala. Pronesl se kolem ní jako stín a ačkoliv se to zdálo nemožné, potichu si otevřel dveře. V kabátu vyšel na zápraží. Na zahradě byla ještě větší tma, než se zdála z okna. Ostražitě přeskočil zahradní plot a dopadl na neuvěřitelně provlhlou a měkkou zeminu, zanechávaje v ní stopy jako v tekoucím betonu. Záblesky se ve tmě míhaly jako světlušky. Měl nefalšovaný strach. Nevěděl, co ho čeká, a šestý smysl mu už dlouho našeptával, že to určitě nebudou světlušky. V jeho červeném oku se zase zavlnily žluté stíny. Měl chuť rozběhnout se ihned zpátky, ale když už byl tam… Ze tmy vyletěl první duch, stejný jako ten při zkouškách, a pomalu k němu plachtil. Frederick se bál možná víc utíkat než zůstat a bojovat, jenže to bylo horší. Za duchem se vynořil další duch a další a další a další. Za chvíli už byl Frederick uvězněn v obklíčení zářivě světélkujících duchů. Strach mu zase vyhnal všechno vidění ve tmě z očí. Teď si připadal, jako by stál v kruhu tvořeném vlnícími se prostěradly z podivného nematného materiálu. V dlaních se mu náhle objevily podivné tvary plápolajícího ohně. Jak ho tak duchové svírali, dostal z ničeho nic náhlý záchvat hrdinství. Otáčel se a do všech směrů vystřeloval ze svých rukou ohnivé koule, čímž zapaloval duchy a nechával je shořet. Nestačilo to. Přes bezvládná doutnající těla duchů, ležících na zemi, se čím dál rychleji přibližovaly další a další zástupy duchů. Hrdinský pud v něm mu napovídal další variantu obrany. Frederick poklekl do navlhlé trávy a sevřel dvě ty hořící koule v rukou, spojil je dohromady a tak to dělal i s dalšími koulemi. Duchové se už přiblížili na délku paže. Frederick povstal a roztrhl obrovskou planoucí kouli, která vznikla z těch malých. Ozvala se dělová rána. Fredericka šlupka zabořila po kotníky do zeminy. V okolí pěti metrů všechno hořelo. Duchové odletěli stranou a rozbili se o stromy a plot. Jenže to nestačilo, další zástupy se k němu blížily jako řady nezaměstnaných na pracovním úřadě. Byl vyčerpaný, všechnu svou moc, co měl, už využil. Nezmohl by se teď už ani na obyčejné přenášecí kouzlo. Ze všech sil poslední svou moc soustředil do odvolávací formule Revers, která duchy alespoň na chvíli dokázala zparalyzovat. Už bylo ale pozdě. Duchové kolem něj stáli stejně jako před chvílí. Frederick už pomýšlel na to nejhorší, když vtom zahlédl nad hlavami duchů tajemnou stříbrnou záři. Všichni duši se rázem zastavili a otočili své beztvárné obličeje ke světlu. Záře ze světla se zvětšovala a zvětšovala, až vypadala jako vycházející slunce. Pak se ozvala další šlupka. Světlo podobající se stonásobku slunečního paprsku pohltilo Fredericka i celé okolí do neprostupné běloty. Zahřmělo to a světlo zmizelo. Frederickovi trvalo aspoň dvě minuty, než mu z očí zmizely všechny barevně blikající fleky. Neuvěřitelně se motal.

„Frede! Co tam děláš?!“ křikla na něj z okna na smrt vyděšená Susan. Nebyla sama, kdo na přelomu dne vyhlížel na zahradu. Z oken ho pozoroval tucet ohromených obličejů. Všechny zřejmě záře a randál probudil. Kolem Fredericka bylo ohromné množství zparalyzovaných nebo čoudících duchů. Zezadu ho někdo popadl za paži a vlekl ho zpátky do domu. Frederick byl velice zmatený. Ve svých oslněných očích rozpoznal pouze rozmazanou siluetu pana McGregora. Frederick ucítil pod svýma nohama, že stoupá po schodech. Vůbec nedržel rovnováhu, každou chvíli padal na stranu nebo klopýtl o schod. Uslyšel zvuk otvírajících se dveří. Pan McGregor ho položil na postel. Frederick kolem sebe slyšel pouze nezřetelný rozhovor skupiny lidí. Připadal si, jako by měl všechny končetiny nejmíň o tři kila lehčí. Cítil vlastní srdce, jak mu vzrušeně poskakovalo v hrudi. Ruce ho bolely. Stačil si všimnout, že na nich měl slabé popáleniny. Kolena i celé nohy měl zmazané od hlíny. Celá páteř, když se narovnával, mu připadala jako sbitá z prken.

„Fredericku? Jsi v pořádku?“ vyptávala se starostlivě Dolores Tolkmanová a prohlížela si ho ze všech možných úhlů. „Panebože! Tvé ruce! Arabelo! Ten chlapec potřebuje na ošetřovnu!“ zaječela se zakrytými ústy, když uviděla jeho spáleniny.

„Ošetřovnu tady nemáme od osmdesátého devátého,“ přisvědčil skřetičin hlas někde zezadu davu, který se tlačil ve dveřích.

„U sebe mám nějaké obvazy. Za chvíli jsem zpět,“ houkl na Dolores pan McGregor. A rychlým krokem vyšel z Frederickova a Susanina pokoje. Frederickovi se už trochu vyjasňovalo. Ve dveřích stála převážná množina různě velkých kouzelníků a čarodějek v dlouhých bílých nočních košilích a sedm vyděšených osiřelých dětí, které bydlely v Létající rybě už nějakou dobu.  

Co byla ta tajemná záře, která Fredericka vysvobodila ze spárů smrti? Jediný, kdo na to uměl odpovědět, byl málomluvný Messiah, který to charakterizoval jako nesmírně náročné nekromantické kouzlo.

„Takže to znamená, že někdo šel jen tak kolem a zachránil mi život?“ nechápal Frederick, když si vsedě na posteli mnul svou tvář.

„Spíš bych se zabývala tím, co tady dělali ti duši,“ opáčila Susan, která z nervozity kráčela po pokoji sem a tam.

„To je teď jedno! Napřed se potřebujeme zbavit těch zparalyzovaných duchů,“ pronesl Messiah a vyšel z pokoje. Pár velikých kouzelníků se vydalo za Messiahem.

„Susan?“ šeptl Frederick.

„No?“ ozvala se hned.

„Jdeme spát.“

„Zbláznil ses? Spát? Teď? Já už neusnu!“

„Všichni duši už jsou přece mrtví.“

„Ducha nemůžeš zabít!“ Konečně se zastavila, na vteřinu pohlédla z okna a posadila se na židli k vratkému stolu. Dolores to brala jako signál, aby všechny čumily vystrnadila z jejich ložnice. Pan McGregor přichvátal se změtí obvazů v jedné ruce a podivnou desinfekcí v druhé. Dolores popadla Frederickovi ruce, vzala si z McGregorových rukou podivně zapáchající desinfekci a trochu té zlatavé tekutiny mu nastříkala na rány. Frederick měl chuť vyjeknout. Štípalo to neuvěřitelně, skoro jako by mu někdo řezal ruce. Rány se v mžiku zacelily, zůstaly po nich jenom malé jizvičky. Dolores mu ruce ještě zamotala do obvazů a s přáním na dobrou noc odešla. Pan McGregor ji následoval.

„Potřebuju si pročistit hlavu. Musím jít spát. Jestli chceš, tak si tu seď, já už toho mám za celý den dost,“ zamumlal, lehl si a do dvou minut usnul.   

 

 

 

Kapitola sedmá

Čas na změnu

 

 Susanin svérázný nápad, přihlásit se do školy kouzel, ležel Frederickovy v hlavě  už od prvního večera stráveného v kouzelnické říši. Vzhledem k nedávným událostem se rozhodl, že si přihlášku taky podá. Útok duchů na zahradě u létající Ryby byl posledních pár dní žhavým tématem všech rozhovorů. Fredericka víc než souboj s duchy děsila otázka, kdo na něj ty duchy poštval. Ale ať si Frederick lámal hlavu, jak chtěl, nemohl přijít na to, komu by se znelíbil tak, že by ho chtěl zabít. Když seděli Frederick a Susan jednoho večera u stolu ve společenské místnosti a vyplňovaly přihlášky, které si před dvěma dny vyzvedli přímo ve škole, přišla na to znovu řeč.

„Pořád mi to vrtá hlavou,“ ozvala se najednou Susan, „jak to že jsi uměl odvolávací formuli i ta ohnivá kouzla?“

„Sám nevím,“ zabručel Frederick v polovině kolonky Vaše předpoklady „Dost dobře si ale vzpomínám na… nic,“

„Ale jak si je mohl proboha zvládnout? Vždyť jsi říkal, že tě ještě nikdy nikdo neučil,“ zamračila se na něj. Frederick si dával s odpovědí na čas. Předstíral, že vypisuje další informace do formuláře.

V posledních dnech uvažoval o tom, že by se Susan s jednorožčím rohem svěřil. Všechno to jeho neuvěřitelné štěstí se možná ukrývalo v tom laciném amuletu, který měl v tu chvíli pověšený na krku. Ale to by nevysvětlovalo, proč se mu podařilo vykouzlit Revers i na zkouškách. V takových chvílích se cítil jako hmyz rozmáčknutý na sportovní stránce okresních novin. Susan na něj netrpělivě zírala.

„No,“ protáhl, když pocítil, že čas který vyplýtval zdlouhavým psaním do formuláře, už maximálně prodloužil. „asi bych ti měl něco říct… já… asi sem měl.. prostě jen štěstí,“ přisvědčil monotóně.

„Cože?“ vyhrkla Susan, všechna její dychtivost byla náhle pryč.

„Koupil jsem si jednorožčí roh,“ podotkl Frederick obranně.

„Jednorožčí roh? Ten ale stojí víc jak tři tisíce - “ zasekla se v půlce věty, Frederick právě vytáhl onen roh ze svého límce a položil ho na stůl. „Děláš si ze mě legraci že jo? Tohle že je jednorožčí roh?“ smála se Susan.

„A co by to tak asi bylo?“

Susan se natáhla přes celý stůl a přejela po rohu prstem. Na ukazováčku jí zůstala hustá vrstva křídy. Frederick se nepatrně začervenal.

„Takže ten muž co mi ho prodal…“

„Byl podvodník. Jednorožčí roh nejde sehnat,“ dodala s úsměvem na závěr. Frederick se teď na falešný roh díval jako na nějaký nepříliš povedený domácí úkol. A i když už byl k ničemu, rozhodl se si ho nechat, alespoň jako připomínku pro příští obtížná rozhodnutí. Pomalu se blížil k posledním kolonkám ve formuláři. Susan už ten svůj dávno dopsala, seděla teď opřená o vratké opěradlo a četla si malou příruční knížečku Jak zabít Stresotvora. Frederick si už poměrně zvykl na to, že bydlí v kouzelnické říši, nemohl však přestat myslet na lidi z jeho starého nudného života. Co teď asi dělal Arnold? A madame Sinisterová? A oba rodičové? Říkal si v duchu. Pár chvil se pohupoval na židli a tupě zíral do zdi, až mu došlo, že má pero pořád položené na papíře už delší dobu. Vytrhl se ze snění a pero odklonil. Přímo nad i ve slově Frederick udělal místo malé tečky ošklivou kaňku.

„Sakra,“ zabrumlal když se snažil kaňku otřepat, ale místo toho ji jenom rozmáznul. Susan odtrhla oči od knihy a popadla jeho přihlášku. Dvakrát přes ni přjela rukou a kaňka byla pryč. „Pánejo,“ žasl Frederick. Susan povytáhla obočí.

„Copak?“ nechápala.

„Jaks to…?“

„Můj symbol je flétna,“ řekla Susan. Frederick zavrtěl hlavou, měl pocit jakoby řekla ten největší nesmysl, jaký kdy slyšel. „Flét-na,“ zaslabikovala znovu.

„Já vím co je flétna!“ osopil se na ni Frederick. „Ale o jakém symbolu to mluvíš?“

Susan zaklonila hlavu a povzdechla si.

„Na licenci! Flét-na,“ zopakovala trochu hlasitěji.

„Ty máš na licenci flétnu? A já měl zato že tam jsou jen… zbraně,“ zamumlal.

„Ne. Jenom zbraně tam teda nejsou,“ ujistila ho „Flétna znamená velkou rozvahu, zkušenost, dovednosti, ale taky paličatost a neústupnost,“

„Můj symbol jsou zkřížené meče,“ opáčil Frederick.

„Já vím. Dívala jsem když jsi spal,“ přitakala. Frederick nevěřícně zakroutil hlavou a vykulil oči. Susan se ale dál věnovala čtení, takže to ignoroval.

„Susan?“ ozval se Frederick se svraštěným obočím, aniž by odtrhl oči od textu.

„Jo?“ odpověděla a přetočila stránku.

„Jak se vůbec jmenuje tohle město?“ Bylo zvláštní, že ačkoliv byl Frederick v kouzelnické říši přes půl stromopleše, vůbec netušil jak se vlastně tohle zvláštní místo jmenuje.

„Downredd. S dvojitým w a se dvěma d nakonci,“ Odpověděla Susan nezaujatě.

„Dawnredd? Hmm. Zajímavé. Takže adresa… hostinec u létající Ryby, Ztroskotancova sto deset, Downredd. A je to!“ zajásal Frederick.

„Sláva. No tak je asi půjdeme zanést ne?“ pobídla ho Susan, zaklapla knížku, vstala a vrátila ji do prohnuté poličky.

„Jasně. Jo a vezmu si s sebou baterku, abych viděl na cestu a nezakopl o mrtvolu. Zbláznila ses? Vždyť je snad půlnoc!“ osopil se na ni Frederick.

„Jak mohli dát někomu jako ty kouzelnickou licenci,“ povzdechla si Susan, popadla svou i Frederickovu přihlášku, chytla ho za předloktí a dvakrát dupla do země. Frederick se chtěl okamžitě vymanit z jejího sevření, ale nešlo to. Připadalo mu jakoby měla Susan pěsti z kamene. V tom ho obklopil podivně nepříjemný pocit. Bylo mu, jako kdyby ho někdo roztrhal na maličké kousíčky a přenesl ho na jiné místo. Něco mu to připomínalo. No jistě! Už na to přišel, stejný pocit, jako tehdy když ještě ve Winchestru utíkal domů, aby předstihl rodiče a najednou se objevil u sebe v pokoji. Něco ho zase pěkně poskládalo. Zlehka přistál na dlážděném chodníku v nádherně osvětlené čtvrti, ve které bylo i tak pozdě v noci docela živo. Susan přistála vedle něj. Stáli teď před vysokým bílím domem, ozdobeným různými sochami různě vypadajících kouzelníků. Nad obrovskou dřevěnou branou stálo:

Gymnázium Ignácia Strašinožky

Za obrovskými živými ploty se do vzduchu tyčili slonovinové fontány tryskající průzračnou vodu, která do ticha rušeného pouze tlumenými kroky procházejících, vnášela příjemný zvuk čvachtání. Nebe bylo mnohem jasnější než to nad létající Rybou.

„Tak pojď,“ houkla na něj Susan stojící na dlouhých stříbrných schodech vedoucích k bráně.

Frederick si dával načas. Poprvé za několik dní si opět uvědomil, čeho je za pomocí kouzel schopen. Z obyčejných levitovacích zaklínadel se přenesl až k něčemu tak neuvěřitelnému jako byla teleportace.

„No tak dělej!“ naléhala Susan. Frederick bral schody po dvou. Konečně stáli oba před bránou. Susan si vrhnula rukáv své košile a dvakrát zaklepala. Ve dveřích se utvořila malá škvírka podobající se otvoru na dopisy a vedle ní zlatý erb, v jehož prostředku byla malá prohlubeň, zřejmě na vložení kouzelnické licence. Susan opatrně vsunula svůj formulář do otvoru, který se náhle zatáhl, ozval se zvuk polknutí a znovu se otevřel. Frederick se nepatrně ušklíbl. Zlatý erb opsal kružnici velikosti víka od popelnice a vrátil se do zpáteční polohy. Susan přitiskla pěst na erb a kouzelnickou licenci zasunula do drážky.  Erb se zachvěl, zmodral a vzplanul. Frederick strhl Susan pohotově na stranu a při dopadu ji nechtěně přilehnul zápěstí.

„Co to sakra-!“ zaječela Susan. Její kouzelnická licence zůstala vyset na erbu jako na magnetu. Erb přestal hořet a vrátila se mu jeho předchozí zlatá barva. Prsten se z něj odlepil, spadl, odkutálel se zpátky ke schodům a při každém odrazu od stříbrného mramoru se ozvalo tenounké zvonivé cinknutí. Susan se vymrštila na nohy a zařvala: „Expresium Wentes!“  nic se nestalo. „Krucinál bez licence nemůžu kouzlit! FREDERICKU dělej!“ Frederick to nechápal, ale vyškrábal se na nohy a zopakoval formuli po Susan. Zase se nic nestalo. „Musíš myslet na to, co si chceš přivolat! Honem než se ztratí!“ ječela na něj. Její ukazovák mířil na prsten pod schody, který si to kolébavě mířil k jednomu z kanálů, lemujících ulici.

„Expresium Wentes!“ zahřměl Frederick. Z prstu mu směrem ke Susanině licenci vystřelil zelený paprsek světla. Prsten ale i tak nepřivolal, stačilo to pouze k tomu, že se zastavil přímo na hraně propasti. Susan byla sprintem dole a skočila po prstenu tak tak, aby ho ještě dokázala zastavit před pádem do smrdutých temnot Downreddských kanalizací. Frederick si oddechnul.

„Co to mělo proboha znamenat?!“ zakřičela na něj, ležící v prachu na chodníku po chvíli ticha, rušeného pouze jejími hlasitými oddychy. Frederick si počínal poněkud rozpačitě. Sešel dolů a podal Susan ruku. Ta ho však odmítla. „Domů se vrať sám!“ křikla a s lusknutím prstu byla pryč. Frederick polkl, opět měl pocit těžké provinilosti, která ho tísnila jako svěrací kazajka. Co byl v kouzelnické říši, zmýlil se podobně už dvakrát a pokaždé když se něco takového stalo s ním Susan alespoň pět dní nepromluvila. Se svěšenou hlavou vyšel zpátky po schodech a vložil do schránky, jenž se ve dveřích znovu objevila, svůj formulář. Schránka opět škytla, erb opět opsal kružnici. Frederick přitiskl licenci do škvíry. Tentokrát už neucuknul. Už mu bylo jasné, že hořící erb byl jen pouhopouhou součástí zvláštní ceremonie, která doprovázela podání přihlášky. Otočil se na podpatku a zahleděl se do tmy. Vzduch už byl pořádně studený až ho z toho štípalo v plicích. Po ulicích se kutálely staré útržky novin. Nedávno si Frederick jedny takové noviny četl. Dost dobře si pamatoval jak se pozastavil nad titulkem: Další Portál Zmizel! Pallarentar si hledá nejkratší spoje do Nedlandova! Pravda je, že od té doby, se lidé na ulicích víc a víc zahalovaly do neprostupných černých plášťů a mnohem méně se zastavovaly. Se cvakáním zubů vykročil po schodech do noci. K létající Rybě to byla přece jenom velká vzdálenost.

 

Frederick se probudil po další noci plné nočních můr do jasného rána. Susan tiše oddechovala vedle na posteli. Za poslední dva dny s ním skoro vůbec nepromluvila. Frederick nevěděl, jestli je tak nervózní kvůli přijímacím zkouškám, nebo se na něj pořád zlobí kvůli tomu, že ji málem nenávratně ztratil kouzelnickou licenci. Každopádně vpředvečer toho dne přišla Frederickovi i Susan poštou obsílka s moudrými radami ke zkouškám a přesným časem kdy se budou konat. Ihned jak se o tom Frederick dozvěděl, nachystal si na židli vedle stolu svou bílou košili a modrou kravatu, jakou měl na sobě v den, kdy skládal zkoušky nutné pro udělení kouzelnické licence. Vstávat se mu moc nechtělo. Jen ta představa, že byl pátek třináctého ho už v noci přinutila, utěsnit okna i dveře hadrami, které nalezl ve skříni. Od rána ho však budili hlasité výkřiky pana McGregora, kterého jak bylo podle jeho chování očividné, napadl jeden z těch podlých smolokřesů. Každá vteřina Frederickovi utíkala dvakrát pomaleji. Přemýšlel o dnešním dni a přitom pozoroval své ručičkové hodinky, které už od pohřbu strýce Williama nosil stále na své pravé ruce. Pořád se mu do hlavy zarývala věta: „Jednou ti odkážu svůj největší poklad…“  Ve Williamově závěti byly na Fredericka připsány pouze tyto ručičkové hodinky. Nejzvláštnější na nich bylo, že neměly otvor na baterky a už rok a půl věrně fungovaly. Tyto a další záhady rodiny Taylorů, o které si myslel, že ví úplně všechno, v něm vždy nastartovali zvláštní odhodlanost pro jejich vyřešení. Každou věc doslova považoval, jako možné vodítko k jedné či druhé skládačce. Za nějakou dobu si uvědomil, že každá věc, každá stopa v něm vyvolá doslova hurikán otázek.  Susan pohodila hlavou a odkašlala si. Bylo jasné, že se každou chvíli probudí. Frederick vstal, pomalu přešel k oknu svou ověřenou nevrzající trasou a podíval se na zahradu. Měl pocit, jakoby za záhonem mrkví zahlédl pradědečka George a strýce Williama, kteří už byli oba po smrti, jak se drží za ramena a smějí se na něho. Jestli mohl ve své rodině alespoň někoho považovat za své přátele, byli to tihle dva. A i když George viděl naposledy před dvěma lety a s Williamem za celou délku svého života, prohodil maximálně dvacet slov, netvářili se při pohledu na jeho schopnosti jako na zkaženou večeři. Frederick odstoupil od okenic a přešel k židli, kde se oblékl. Otočil se k prasknutému zrcadlu visícímu mezi postelemi a narovnal si kravatu. Bylo zvláštní, že nebyl vůbec nervózní. V posledních dnech se Susan přečetl značnou většinu knih z tamější naučné, kouzelnické literatury. Věděl prakticky všechno o teorii kouzel pro čaroděje druhého magického stupně. Všichni studenti se měli ke škole dostavit o půl jedenácté. Frederickovi hodinky ukazovali devět hodin. Nakonec se odhodlal do Susan alespoň šťouchnout. Susan se pod peřinou mírně zavrtěla. Frederick ji nechal být, opatrně vysunul hadry zpod dveří a sáhl po klice. Všechny pokoje na chodbě měli zavřené dveře. Přes jejich klíčové dírky se prodírali pouze nejmenší a nejnepatrnější paprsky světla. Vypadalo to, jakoby se i hmyz bál vystrčit paty z otvoru ve zdi kde byl schovaný. Frederick se pozastavil před schody a dvakrát do vzduchu opsal pravoúhlý trojúhelník. Jedno z mnoha zaklínadel, které se naučil, bylo třeba odzkoušet v praxi. Dole pod schody někdo jíknul. Ozvali se prchající tóny čtyř drobných nohou smolokřesa, který si myslel že někoho napadne ze zálohy. Frederick měl na krku jako obvykle pověšený svůj nefunkční amulet. I když to nebyl zrovna jednorožčí roh, měl s ním Frederick i tak aspoň o trochu větší štěstí než obvykle. Na rozdíl od Susan, která se specializovala na užitkové kouzla, měl on nadání na ochranná, útočná, proklínací a verbální, což bylo za nynější doby mnohem užitečnější. Na verbálních kouzlech viděl Frederick jednu největší výhodu v tom, že se dají poměrně snadno naučit a jsou mnohdy mnohem silnější než zamlčená. V přijímací hale seděla jako obvykle Arabela Lowbranktusová na své malé stoličce a očividně spala. Svícen, který se jako už tradičně roztékal po celé desce stolu, pomaličku dohoříval. U jednoho stolu v jídelně seděla Dolores Tolkmanová. Rukou si podpírala svou vrásčitou tvář a civěla na hrací skříňku, z níž se linul překrásný tón tajné ukolébavky. Frederick melodii určitě znal. Nemohl si vybavit, kde by ji už mohl slyšet. V tu chvíli se cítil mnohem osaměleji než kdykoliv jindy. Jeho vzpomínky už zase hýřily ve velkém víru. Dolores sebou trhla. Patrně ji konečně došlo že se na ni Frederick dívá a okamžitě zaklapla skříňku.

„Ne počkat!“ vykřikl Frederick, který vypadal, jakoby ho někdo vytrhl z transu. Dolores vstala a spěšně odcupitala za kuchařský pult.

„Co by sis dal? Palačinky? Omeletu? Řekni.“ Vyptávala se ho horečně, když si zavazovala zástěru.

„Tu melodii znám. Odkud máte tu skříňku?“ ptal se Frederick, stojící jako přikovaný k podlaze s neoblomně zaujatým pohledem.

„To je jedno,“ šeptla. Z pultu vytáhla pánev a položila ji na sporák. „Dej si pozor je to tady zamořené smolokřesy!“ upozornila ho a podívala se podezřívavě po celé místnosti.

„Tu melodii doopravdy znám. Prosím, odkud máte tu skříňku?“ pokračoval ve vyptávání Frederick, jako by její upozornění vůbec neslyšel. Dolores svěsila hlavu.

„Co je ti do toho?“ ohradila se teď už popuzeně Dolores.

„Ale no tak,“ naléhal Frederick.

„Když ti to řeknu, zmlkneš už?“ chtěla vědět.

„No ano!“ přitakal hned.

„No odbře.Víš… Kdysi… Kdysi dávno… Jsem měla také rodinu,“ ústa se jí zkřivila do malého úsměvu. „Syna, manžela… Oba mi je sebrala bouře,“ dala si pauzu, aby na pánev rozklepla tři vejce. „Já a Theodor, tak se jmenoval můj manžel, jsme patřili do klubu nekouzlících kouzelníků žijících v Nedlandově… Náš spolek se zabýval paranormálními jevy…“ šlo poznat, že už dlouho s nikým nemluvila, hlas se jí třepal a oči stále upírala na pánev. „Jednou… jsme zašli tak daleko, že jsme byli na okraji vyřešení záhady Stonehenge, to jsou ty kameny života postavená okolo portálu číslo sto jedenáct. Tehdy… jsme narazili na něco starého. Hodně starého... Možná tak starého jako celý existující svět. A… byla to kniha… Kniha s neznámým písmem neznámé civilizace… Nidko nevěděl k čemu slouží tak jsme si z ní všichni vytrhli jednu stránku, kterou jsme měli opatrovat a chránit, aby se nikdy nikomu jinému nedostala do rukou… Poslední co vím bylo, že jeden z našich členů… Wiltord Hevit… dokázal vyluštit neznámé písmo a stvořil tak skrytý portál… zřejmě někde v Nedlandově… Od té doby začali členové naší společnosti, jeden po druhém… vymírat,“ Vařečkou šťouchla do jedné bubliny na poskakujícím volském oku, která se rozprskla po celé pánvi. „Já ten svůj kus ztratila při té bouřce… Dodnes si myslím… že šla po mě. A místo toho si vzala mého syna,“ její oči byly doslova zality slzami. „Jméno Dolores Tolkmanová jsem přijala za své. Uprchla jsem do Evropy, kde sem se chtěla pomocí portálu přemístit do kouzelnické říše… a zbytek už asi znáš…“ ušklíbla se pro sebe. Frederick si to nedokázal srovnat.

„Takže vy myslíte, že ta kniha… ty portály… to – to je zajímavé.“ Frederick k sobě tisk ruce co nejvíc to dokázal. Ve tváři měl vyděšený výraz, stále pozoroval své tikající hodinky. Něco mu asi došlo, ale nehodlal to teď nějak rozebírat, přece jenom to byla domněnka. Schody za Frederickovými zády zaskřípaly. Susan byla už oblečená v modrém saku, bílé košili a šedé sukni. Vlasy si svázala do dvou copků. Brýle měla nasazené na špičce nosu. S jejím příchodem se Frederick cítil omnoho lépe. Připadalo mu, jakoby za sebou přitáhla dobrou náladu. Posadila se vedle Fredericka a mlčela.

„Susan. Pamatuješ si… co jsem ti řekl první večer? Nesmíme se hádat. Tak – tak… všechno dobrý?“ zeptal se jí po chvíli ticha Frederick. Susan neodpověděla hned, vypadala, jakoby si něco pořádně rozmýšlela.

„Všechno dobrý,“ odpověděla a pohlédla na něj. Byla to jedna ze vzácných chvílí, kdy Frederick neuhnul s pohledem. Cítil se tak vyrovnaně a spokojeně. K jeho a Susaniným nohám přiběhli tři smolokřesové. Vypadalo to, jakoby z nich stekla všechna neviditelnost. Byli to čtyřnohá chlupatá stvoření s obrovskýma ušima a pusou a zakrnělýma očima. Z úst se jim drali sliny, ale ať se snažili jak chtěli, ne a ne se dostat až ke šťastné dvojici kamarádů. V cestě jim stála nějaké neviditelná zeď.

„Vidíš to co já?“ žasl Frederick pozorující prostředního smolokřesa, který se i přes předchozí neúspěšné pokusy dál snažil neviditelnou zábranu překousat.

„O starost míň,“ usmála se Susan. Dolores utřela jeden hliněný talíř a položila na něj do zlatova usmaženou amoletu. Pak pohládla tázavě na Susan. Susan jen zavrtěla hlavou. Namířila ukazováčkem na Frederickovu amoletu a pak na talíř, který stál u dřezu. Jen to luplo a na světě byla přesná kopie Ferderickovi snídaně. Dolores uznale pokynula hlavou a podala ji talíř s vyčarovaným jídlem. Snídaně probíhala za výměny zkušebních otázek, které si mezi sebou Frederick a Susan prohazovali. Jediný výkyv z koncentrace zaznamenali když uslyšeli hlasitý mužský výkřik někde na zahradě. Pan McGregor ležel v záhonu tulipánů omráčen hadicí, která se mu absolutně vymkla z rukou. Hadice se teď kroutila po trávníku a dělala velké louže do už tak provlhlé zeminy.

„Je deset,“ zamumlal Frederick, mající za tu dobu v sobě porci vajíček, dva kusy chleba a jeden pomeranč.

„Umíš si to představit?“ zahlaholila unešeně Susan. „Už dneska se můžeme stát středoškoláky,“ poznamenala s úsměvem. Frederick její úsměv letmo opětoval. Společně poděkovali a vydali se na terasu. Nápis Hostinec u Létající Ryby mírně poblikával na římse u střechy.

„Na tři?“ zeptal se nadšeně Frederick Susan.

„Proč na tři? TEĎ!“ Vykřikla Susan a zmizela. Frederick zavřel oči a lusknul. Opět ten známý pocit, jaký zažíval poslední dva dny skoro pořád při trénování teleportace. Pevnýma nohama dopadl na chodník před školou.

„To není fér! Vystartovalas dřív!“ zaprotestoval Frederick s úsměvem. Susan se zazubila. Na ulicích bylo plno kouzelníků. Každý byl očividně tak vystrašen smolokřesy, že se neobtěžoval ani dívat se pod nohy. Před obrovskou bránou se kupil dav studentů ve Frederickově věku s rodičema. Slonovinové fontány jako obvykle tryskaly vodu do vzduchu. Klidné šplouchání vody přejíždělo po Frederickových uších jako symfonie. Susan Fredericka provlekla davem nervózních dívek stojících přímo uprostřed schodů, až k bráně. Přímo uprostřed všeho toho rozruchu stála vysoká žena v kožichu s pavími pery v klobouku, shlížející na ostatní z té výšky jako na spodinu a před sebou držela za ramena svého černovlasého syna v drahém obleku z nejdražších látek.

„Páni! Susan koukej!“ syknul Frederick na Susan a pokynul hlavou ke chlapci, kterému se na krku houpal doopravdový jednorožčí roh posázený drahými kameny a stříbrem.

„Vrchol snobství. Paní Hevitová a její synáček Richard. Nic jiného bych ani nečekala. Hevitovi patří v Downreddu k nejbohatším rodinám. Jen by mě zajímalo, kde Ryšánek zapomněl tu svou bandu nadutých snobských přítelíčků,“ mumlala Susan opovrženým hlasem.

„Jasně, chápu.“ Přitakal Frederick. „Ale stejně to musí být pocit…“ zašeptal Frederick závistivě.

„Říkals něco?“ Zeptala se Susan.

„Ne, nic,“ zalhal Frederick.

Dav studentů u brány za malou chvíli ještě více prohoustnul. Každé další dítě znamenalo pro Fredericka ještě větší konkurenci. Nemohl si pomoct, pořád mu v hlavě hrála ta překrásně znějící, tajemná melodie, o které věděl, že ji zná, ale nevěděl odkud. Tupě zíral na živý plot pod schody a přemýšlel. To co ho napadlo v jídelně… Pravda nebo pouze domněnka? Kdyby to byla pravda všechno by do sebe zapadalo. Svěřit se s tím Susan ho ale ani v nejmenším nenapadlo. Každý den, jakoby do té skládačky přidal další dílek. V tom do Fredericka někdo šťouchl. Frederick zavrtěl hlavou a protřel si oční víčka. Stál před ním Elfias, jeden z mnoha sirotků zabydlených v hostinci u létající Ryby. Byl to elf, bylo mu třináct a měl o mnoho smutnější příběh než Frederick. Jeho rodiče zahynuli při požáru, jediná rodina, kterou měl, byl jeho strýc Messiah. Messiah se Elfiase ujmul a přivedl ho do létající Ryby. Frederick s Elfiasem nikdy moc nenamluvil, ale i tak poznal, že byl přesně jako Messiah, zamlklý a přesto velmi inteligentně vypadající kluk.

„Tak ty jdeš taky na  příjmačky?“ zeptal se ho s rukama v kapsách svého záplatovaného saka.

„Už to tak vypadá,“ přisvědčil Frederick.

„No slyšel jsem, že támhle mladý Hevit má na škole preference a i kdyby měl nejméně bodů, přijmou ho,“ prozradil mu Elfias. Richard škubl hlavou. Vypadalo to, jako by Elfiasovu nerudnou poznámku zaleschnul.

„No, to už bychom si měli zvykat na nového spolužáka,“ přitakal Frederick. V tom se k nim mlčky přidala Susan.

„Ty jsi jistě Susan Moonová,“ oslovil ji Elfias.

„Jo jsem. Ty musíš být ten nadaný elf ze třetího patra. Obdivuju tvoje přenášející kouzla,“ zalichotila mu Susan. Elfias se jenom usmál.

„No, za chvíli to začne. Takže já budu stát támhle kdyby jste něco potřebovali,“ zahuhlal a ukázal kamsi ke stříbrnému zábradlí mramorového schodiště.

„Podivín,“ špitl Frederick koutkem úst.

Vysoká paní Hevitová sebou škubla, jako by po ni vystřelil nějaký had, přičemž málem shodila ze schodů dva nervózně vypadající chlapce. Velká brána se pomalu otevírala. Dovnitř pronikali první sluneční paprsky, které začali odkrývat siluetu drobné ženy se špičatým kloboukem na hlavě. Byla až na pár rozdílů velice podobná Frederickově matce Emily. Frederick měl dokonce pocit, jako by ho právě teď jeho vlastní matka někde pozorovala. Věděl sice, že ho rodiče nemají příliš v lásce, ale i tak měl často výčitky svědomí, že je opustil. Zajímalo ho, jak by asi vypadal jeho život, kdyby se rozhodl zůstat ve Winchestru. Shluk studentů u brány utvořilo půlkruh. Brána se kompletně otevřela. Čarodějka ve špičatém klobouku na sobě měla fialový plášť z lesklé látky. Zářivě se na všechny usmála a promluvila:

„Zdravím vás děti. Vítám vás ve škole Ignácia Strašinožky. Jmenuji se profesorka Uršula Turmanová, učím zde na škole verbální zaklínadla a studii světlé magie,“ na chvíli se odmlčela. Frederickovi bylo už teď jasné, že pokud se na gymnázium dostane, bude tahle profesorka patřit k jeho nejoblíbenějším. „Jen ti nejlepší z vás, co tu teď stojíte, budou mít příležitost zde studovat kouzla a čáry pod dohledem těch nejzkušenějších mágů a čarodějek v Longtrantárii,“

„Co je Longtrantárie?“ zeptal se šeptem Frederick Susan.

„Velká Británie,“ sykla.

„Budete rozděleni na dvě skupiny. Chlapci půjdou chodbou doprava a dívky zase doleva. Jsem ráda, že se vás tu sešlo v hojném počtu. Tak tedy, pojďte za mnou,“ pobídla všechny, otočila se a zamířila kamsi do tmy, ve které se ztratila. Frederick se podíval na Susan, ona zase na něj. Oběma bylo jasné, že se uvidí až za několik hodin, kdy už bude rozhodnuto. Všichni ostatní studenti se naposledy rozloučili s rodičema a nejistým krokem vykročili za profesorkou Turmanovou do útrob školy. Richard Hevit políbil svou vysokou matku, která se musela přikrčit, na tvář a vydal se za ostatníma branou dovnitř.

„No tak, měj se,“ rozloučil se teď už velmi nervózní Frederick se Susan. Ta nevypadala o moc lépe. Vypadala jako by se ji chtělo zvracet.

„A-a-ahoj,“ zakoktala. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola osmá

Nový domov

Frederick měl z právě složených přijímacích zkoušek doopravdy smíšené pocity. Ačkoliv se skálopevně snažil soustředit na zadání, kdesi v koutku hlavy mu pořád dookola poskakovala jedna otázka. Byla by to sice šílenost, ale určitě by to dávalo smysl. Od té doby co se mu v hlavě vyrojila, si až podezřele často prohlížel své ručičkové hodinky. Bylo až k nevíře, jakou rychlostí mu všechno docvaklo. Ale jak už si předtím řekl, nehodlal se tím teď zatěžovat. Seděl opřený se založenýma rukama na lavici, naproti školy a čekal až zahlédne Susan. Byly přesně tři hodiny. Nemohl ani uvěřit tomu, že v místnosti velké asi jako jídelna v hostinci u Létající ryby, strávil celé čtyři hodiny. Měl pocit, jakoby si nikdo ze studentů na zkouškách nelámal hlavu ze smolokřesů. Vlastně za celý den nezahlédl skoro nikoho kdo by měl se smolokřesy problém, teda až na pana McGregora a to mu připadalo za ty výstrahy, které dennodenně slýchával, trochu málo. Mezi prsty si pořád točil svým falešným jednorožčím rohem. Po ulici jezdily kromě hlídačů také vysoké dostavníky a pozoruhodné šlapací vozidla, přičemž každé vypadalo jako osobní ruské kolo. Kolem dokola jste nezahlédli nikoho jiného než zahalené kouzelníky, kteří brázdily cesty nervózním, rychlím krokem.

Brána od školy se podruhé během deseti minut otevřela. Frederick z dálky pozoroval, jak se ze tmy vynořuje postava profesorky Turmanové, vedoucí za sebou dav vyčerpaných děvčat. Frederickovi trvalo nějakou dobu, než Susan zahlédl, ale nakonec ji našel. Celá rozesmátá sestupovala ze stříbrných schodů ladným krokem. Vypadala, jako by ze sebe sundala nějaké příšerně těžké břemeno a konečně se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Frederick vstal. Susan ho téměř hned zahlédla a vydala se sprintem k němu.

„Tak co jak dopadly zkoušky?“ zeptala se horečně Susan lapající po dechu když se posadila na lavičku, kde ještě před chvílí seděl Frederick.

„No… ani nevím. Co ty?“

„Vždyť byly tak jednoduché. Měla jsem je napsané asi za hodinku, a to jsem ani nespěchala!“ vydechla a sundala si své brýle, které si hned začala energicky čistit o svou košili.

„To se máš,“ podotkl Frederick bodře.

„Co je? Nechceš mi snad říct, že jsi ty odpovědi neznal. Už u šesté otázky jsem si říkala, že to musíš stihnout snad rychleji než já. Ochranná kouzla, to je přece tvoje parketa,“ navážela se do něj. Své brýle si teď přimáčkla zpátky na nos takovou silou, že se jí tam na malou chvíli objevil neprokrvený otlak.

„No to jo… nějak sem to ani nevnímal,“ podotkl. Byl absolutně rád, že měl zkoušky za sebou, i když to na něm nebylo moc znát. Ve Winchesteru by teď jistě šel do cukrárny U javorového Stolu, kde se zašíval skoro pokaždé, když uprchl z tísnivého prostředí školy. Bohužel tady v Downreddu neměl moc náladu ani čas si někam zajít. Ovšem za pár dní, by tak jako tak měl nastoupit do nějaké té kouzelnické školy, i když by to nebylo kouzelnické gymnázium a pak by moc času na volnou zábavu neměl.

„Susan? Je tu někde nějaká zašívárna?“ zeptal se po chvíli Frederick kroužící pohledem někde po konci ulice, kde právě za roh zatáčel soukromý honosný dostavník, ve kterém se vezl Richard Hevit se svou matkou.

„No pro takové chuďase jako my tady toho vážně moc nenajdeš,“ odmlčela se, aby zauvažovala. „Ale myslím, že bych o něčem věděla. Kousek od sportovního centra na Uršulově ulici je malá kavárna. Nevybavím si, jak se jmenuje a asi to ani nebude nic moc, ale za naše kapesné si tam určitě aspoň na moment spočineš,“ pokývla na něj. „Máš vůbec nějaké peníze?“ zeptala se po chvíli.

„Akorát poslední kapesné,“ odpověděl stručně. Opravdu měl chuť na trochu toho kouzelnického dezertu. Věděl, že sladkosti tady v kouzelnické říši se od těch Nedlandovských dost liší, protože se u Létající Ryby jednou ubytovala malá pracovnice velkého koncernu na marlenky a všem nabízela své vzorky pryskyřicového koláče, které Frederickovi tak zachutnaly, že mít nějaké peníze, všechny by je za ty malé koláčky utratil.

„Můžeme se tam zajít podívat,“ pobídla ho Susan.

A tak strávili Frederick a Susan pěkné chvíle s madame Ritou v kavárně u poskakujícího šálku a za týden se přestěhovali na gymnázium Ignácia Strašinožky, kde vyrůstaly a stali se jedněmi z nejlepších kouzelníků na světě.

„Jak zoufale si přeji, abych mohl tyto slova napsat. To co mělo Fredericka se Susan potkat se totiž ani v nejmenším nepodobalo šťastnému konci.“

Oblaka se náhle zatáhla a skoro ihned začalo mohutně pršet.

„Tak a máme po výletu,“ prohodil popuzeně promočený Frederick. Se Susan právě doběhly do jednoho podchodu, aby se tak skryly před obrovskými kapkami deště, které narážely do země s takovou silou, až to vypadal že i něco tak primitivního jako kus vody může cítit zlost.

„To nechápu. Jak se mohlo takhle rychle rozpršet?“ stěžovala si Susan, vyhlížející z podchodu na ulici. Chodníky byly teď úplně černé a lesklé. Proudy vody se řinuly kolem patníků a stékaly do kanálů. Cesty se úplně vylidnily.

„Musíme se přenést zpátky k Létající rybě,“ pobídl ji Frederick. Zavřel oči a luskl. Nic se nestalo. Pomalu se koutkem oka podíval na místo kde stála Susan a zjistil, že ona udělala totéž.

„Co se stalo?“ nechápala.

„Nevím. Zkusíme to ještě jednou,“ navrhl Frederick. Opět zavřel oči a lusknul, nic se nestalo. Zkusil to jinou metodou. Dvakrát dupnul do země, zase nic.

„Krucinál, co je?“ protestoval nahlas.

„To je teď jedno, musíme jít pěšky,“ řekla naštvaně.

„Ten déšť nevypadá že by měl každou chvíli skončit,“ křikl na ni Frederick, protože už stála skoro u východu.

„Mě se taky nechce, ale jít prostě musíme. Brzy se setmí a věř mi že toulat se těmahle uličkama za tmy je horší než jít v noci na záchod,“ ujistila ho Susan. Tento argument už na Fredericka zabral. Rychle proběhli z jednoho podchodu do druhého a tak to dělali dokud se nedostali z úzkých uliček až na samotné náměstí. Vypadalo to, jako by byli všichni obyvatelé domů okolo náměstí odstěhováni. Okna i výlohy byly nehostině zatažené tlustými závěsy.  Fontána s přesýpacími hodinami přestala zničehonic stříkat vodu. Dveře uprostřed náměstí byly rozražené dokořán a v zuřivém větru sebou plácaly sem a tam jako mávající křídla. Frederick pohlédl na Susan nervózníma očima.

„Něco mi tu nehraje,“ podotkl Frederick třesoucím se hlasem. Susan jen pokynula rameny. Ozvala se obrovytánská rána znící jako výstřel ze středověkého děla, nesoucí se po celém náměstí. Frederick i Susan dopadly na záda o několik metrů dál než stáli. Frederickovi se hlava rozbila na tisíc maličkých kousků, teda takhle to alespoň cítil. Absolutně ztratil pojem o prostoru. Ozvala se druhá rána, ještě hlasitější než předtím. Opět Fredericka i Susan, kteří se pracně vyškrabávaly na nohy odhodila o několik metrů dál. Tlaková vlna doslova rozdritla fontánu. Místo ní se v zemi objevila pouze díra, ze které stříkala voda a do celého okolí vystřelovala mince, které tam někdo hodil už předtím. A třetí rána. Ta byla ze všech nejsilnější. Portál se proměnil v prach a odvál jako navanutý písek. Kolem dokola praskly všechna okna a rozrazily se všechny dveře. Ať to bylo cokoliv, vzalo to s sebou portál číslo šest a to znamenalo že se Downredd připojil k zhruba dvacíti velkým městům, ve kterých se stejně jako zde portály vypařili za velmi zvláštních okolností. Susan měla hlavu opřenou o sloup na němž byly ručičkové hodiny a brýle pohozené kdesi daleko u domovních dveří. Z temene se jí řinul pramínek karmínově rudé krve a rozléval se do obrovské louže uprostřed dvorku. Frederick ležel na zádech v blátě. Cítil, jak mu na obličej dopadají tlusté kapky vody. Byl úplně promočený a celý od bláta. Hlava mu třeštěla, v zadu na temeni si nahmatal obrovskou bouli. V uších mu pištělo jak na bojišti. Ruce zapřel do země a pomalu vstal. Chvíli mu trvalo než se v točícím pohledu dokázal koncentrovat na rozmazanou Susaninu siluetu. Frederick se k ní doplahočil kolébavým krokem a znovu upadl. Opatrně ji podložil hlavu svou rukou, na které se mu ihned objevila velká krvavá skvrna.

„Susan…“ zachroptěl. „To-to ne!“  Z posledních sil zvedl svou ruku k šedým oblakům a zavolal: „Expresium Helplles,“ a upadl do bezvědomí.

 

Probudil se ještě ten den okolo půl dvanácté večer za ukrutných bolestí hlavy. Ležel v nadýchané peřině v nějakém cizím pokoji. Všechno až na skříň bylo v místnosti zahaleno do bílé barvy. Přes okenice na něj doléhalo měsíční světlo a stíny stromů, které stály před budovou. Někdo patrně zahlédnul jeho volání o pomoc a vzal ho a Susan do nemocnice. Co se vlastně stalo se Susan? Frederick si pamatoval pouze na to jak, ho něco odhodilo po zadu do louže. Nemohl si ani vybavit jak napsal přijímací zkoušky, které mu teď připadaly jako několik let stará záležitost. Všechny myšlenky měl rozházené. Bylo zvláštní jak se to všechno semlelo. Ještě ráno byl strašně nervózní z toho, aby při přijímacích zkouškách neudělal žádnou chybu a teď ležel s obvázanou hlavou v nějaké nemocnici. Věděl, že by nemělo smysl někde se tu teď toulat a zjišťovat, kde to vlastně je. S velkou námahou se posadil na bok postele a podíval se na své zápěstí. Škubnul sebou, jako by do něj uhodil blesk. Jeho ručičkové hodinky byly pryč. Za normálních okolností by se tak nevzrušoval, určitě by se našlo vhodné vysvětlení, kdo mu je vzal a kam je dal. Bohužel protentokrát pro něj byly cennější než rodiné zlato. Několikrát prohmatal prostor pod peřinou, až nakonec vstal a začal hledat pod postelí. Hodinky nikde nebyly.  S poslední špetkou naděje rozevřel skříň. Na věšácích tam bylo pověšeno jeho oblečení a na horní poličce byly naštěstí položeny jeho hodinky. Opatrně je uchopil a s úlevou si je navlékl na ruku. Hodinky ukazovaly přesně půlnoc. Sotva stačil letmo obhlédnout obrovskou místnost s vysokým stropem, když uslyšel za svými dveřmi cizí kroky. Blesku rychle byl zase pod peřinou a jak to měl nacvičené z Winchestru, dělal že spí. Tikání hodinek mu v tu chvíli připadalo minimálně stejně hlasité jako kostelní zvony.

Klap-klap. Klap-klap. Klap-klap.

Ozývaly se kroky za dveřmi. Podle zvuku šlo poznat, že dotyčný kulhal. Jak by ne v nemocnici. Ať už byl za dveřmi kdokoliv zastavil se. Frederickova paranoia zapředla. Opět cítil ten nechvalně známý pocit beznaděje. Mohl se snažit jak chtěl, ale nebyl sto použít žádná kouzla. Kroky se daly zase do pohybu. Frederickovi stekl po tváři pramínek studeného potu. Byl strašně rád, že nemusel čelit další nástraze. Za okny zahoukala sova. Až teď se Frederickovi vybavilo co se stalo. Portál v Downreddu byl zničen a to znamenalo… vlastně ani moc dobře nevěděl co to znamenalo. Pořád tomu nemohl uvěřit. Za tu krátkou dobu jakou strávil v kouzelnické říši, si už zažil o mnoho více dobrodružství něž za celou délku svého jinak nudného života. Jak by se asi tvářil jeho otec Jack kdyby zpozoroval popáleniny na jeho rukou a několik mírných jizviček po celém jeho obličeji? Najednou se kolem Fredericka objevila mlha a ze země se vytáhli hřbitovní kříže. Celé prostředí se změnilo. Frederick teď neseděl na boku své postele, nýbrž stál u vysoké pokroucené vrby. V ruce třímal svou stříbrnou svítilnu a svítil si před sebe. Na sobě měl černý plášť s kapucí přetaženou přes hlavu. Na zemi nebylo ani jedno stéblo trávy, pouze černá tvrdá zemina a pár chodníčků, které vedly mezi náhrobky. Frederickovi asi nezbývalo nic jiného, než aby se vydal v před. Moc se kupodivu ani nezabíral otázkou, jak se tam vzal, vypadalo to, jakoby to snad ani nepostřehl. Sem a tam křižoval mezi obloukovitými náhrobky, až se dostal na rozcestí. Něco mu napovídalo, že měl vykročit doleva. Baterkou si stále svítil vpřed. Měl pocit, jakoby se nesl vzduchem. Měsíc se skrýval za mrakem a líně vystrkoval nos. Šoupavým krokem se zastavil u velikého mramorového náhrobku porostlého popínavými rostlinami a posvítil si na nápis.

 

Zde Leží George, William a James Taylorovi.

Věrní přátelé, dobří rodičové, ochránci.

Doufáme, že se vám spí dobře.

Deus Ex Machina.

 

Pokud jste nikdy neztratili nikoho blízkého, nemůžete vědět jaké to je. Až když Frederick odcházel od posledního místa odpočinku svých příbuzných, pocítil jak se mu do očí nahrnuly horké slzy. Celou tu dobu bral smrt svého nejmilovanějšího dědečka jako holý fakt a až teď si uvědomil, že někoho koho měl tak rád už nikdy neuvidí. Sama ta pravda, že nebyl Frederick ani na pohřbu, protože byl v tu chvíli na narychlo zařízeném pobytu ve dvou hvězdičkových lázních, byla ještě horší. Nemohl uvěřit, jak mu mohli rodiče odepřít poslední rozloučení se s Georgem. Bylo to hrozné. Snad jako by tam ve tmě nechal kousek své duše. Zahýřil ve velkém víru a otevřel oči. Za okny už svítilo slunce. Bylo až k nevíře jak živý to byl sen. Přes okno proudilo do pokoje zlatavé světlo. Venku bylo mokro. Šlo poznat, že celou noc pršelo. Na svém zápěstí měl Frederick otlačené hodinky, se kterými celou noc spal. Na chodbě šly slyšet cizí kroky. Patrně byla celá nemocnice po včerejším incidentu vzhůru nohama. Frederick se díval do stropu a pořád přemýšlel nad snem, který se mu až neobvykle zaryl do paměti. Proč se mu zdálo zrovna o tomhle? V tom do pokoje bez zaklepání vrazil vysoký poďobaný mladík s dlouhými mastnými vlasy v černo-modré uniformě. Z brašny, kterou měl přehozenou přes rameno vytáhl purpurovou obálku a podal ji nechápajícímu Frederickovi. Frederick, který si mnul zápěstí, na něj civěl s otevřenou pusou.

„Seš Frederick Taylor ne?“ zeptal se po chvíli přežvykování žvýkačky mladík, který měl ruku pořád nataženou k Frederickovi. Frederick jen letmo pokývnul hlavou a vzal si dopis, který si prohlížel jako zvláštní exemplář neobjeveného zvířecího druhu. Mladík se otočil na podpatku a vyšel ze dveří, přičemž hlasitě zabouchnul. S Frederickem to škublo, jako by ho vylekal jedovatý had. Pomalu otočil obálku a přečetl si úhledné hůlkové písmo pod kulatou známkou.

Frederick Taylor

Downredd

Jeníkova 853, Nemocnice

746 21

 

Frederick na nic nečekal a obálku roztrhl. Vypadl z ní poskládaný světle-modrý papír. Na papíře stálo:

 

Milý pane Taylore.

Velmi si ceníme, že jste si vybral zrovna naši školu pro své další kouzelnické studium. Jak víte, přijímací zkoušky se uskutečnily 13. Stromopleše přímo v učebnách našeho gymnázia. Vaše výsledky jsou:

 

Kodex čarodějů kouzelnického světa: 62/68 bodů.

------------------------------------------------------------

Teorie obranných kouzel: 70/70 bodů.

------------------------------------------------------------

Teorie útočných kouzel: 45/46 bodů

------------------------------------------------------------

Teorie užitkových kouzel: 59/69 bodů

------------------------------------------------------------

 

Jsme velice potěšením, že vám můžeme oznámit: Byl jste přijat jako student Gymnázia Ignácia Strašinožky s číslem 2259678/22341. Školní rok začíná 18. Stromopleše. Pro více informací kontaktujte naše bezplatné informační centrum.

S přáním perného zdraví:

R. Portenwille

Rupert Portenwille. Ředitel školy.

 

Tak a bylo to tady. Frederick se přece jenom dostal na nejprestižnější školu v Downreddu, i když věděl že to bylo určitě tak tak, protože ztratil deset bodů v teorii užitkových kouzel. Na druhou stranu mu užitková kouzla doopravdy nešla a mohl být rád, že to bylo jenom těch pár bodíků. Zato obranná a útočná kouzla zvládl na jedničku. Nedá se říct že mu to nějak zlepšilo náladu, alespoň ho to na nějakou dobu přinutilo přemýšlet o něčem jiném. Vedle na stolku měl položenou na tácu snídani a ranní vydání novin. Frederick po nich hned chňapnul a dal se do čtení

 

PORTÁL V DOWNREDDU ZNIČEN!

 

 

Hlídači ani ochránci z Nedlandova si neví rady. Místní úřady definovali podivný výkyv magie, který způsobil zničení portálu, jako úkaz zjevující se jednou za 5000 let. Jak je tedy možné, že se podobné události stali i v ostatních tranzitních městech? Downredd je na neurčito ochaben, středisko kouzel je nuceno vydat prohlášení a to následující: „Tímto jsou zastaveny všechny styky s Nedlandovem a to až do doby, dokud se vše nevysvětlí,“ řekl v pátek večer předseda místního sdružení na ochranu města Potklan Gryzek. Co bude dál? Začnou kouzelníci i čarodějky opouštět Downredd stejně jak se to stalo i v jiných městech? Na tuto otázku dokázal odpovědět pouze jeden úředník a to předseda pro vydávání kouzelnických licencí Salem Jasnovlas. „Nebojte se mí milý spoluobčané. Jak říká Nedlandovské přísloví: Blesk nikdy neudeří dvakrát do stejného místa!“ Velmi optimistický přístup. Už v předvečer pátku třináctého ohlásilo bankrot 17 downreddských podniků mezi nimiž bylo i avizované knihkupectví s nedlandovskou literaturou Knihomol s.r.o. Nejhůře to ale asi odnesou nový studenti kouzelnických škol. Jestliže budou všechny styky z Nedlandovem natrvalo přerušeny, budou mít tyto děti zmeškaný jeden rok výuky. Zatím se však neukvapujme. V kouzelnické říši zbývá ještě 93 portálů do Nedlandova, avšak každý den je riziko že další z nich zmizne. Bližší informace na středisku kouzel.

Natálie Brownová

 

Frederick se vlastně nedozvěděl nic co by nevěděl. Stejný výkyv magie jako u jiných portálů. Ale co za tím stálo? Proč měl pořád pocit, že je právě on ten, kdo by to měl nejvíce řešit? Článek odhodil zpátky na stolek jako použitý kus kapesníku a vzal si k sobě snídani. Teda nemocniční strava doopravdy dosáhla své nelichotivé pověsti. Rohlík byl tvrdý, sýr bez chuti a čaj vypadal jako voda s pasteryzovanou šťávou. Kdyby měl na výběr tak by to doopravdy nejedl, ale už dva dny neměl ani sousto a pořádně mu vyhládlo. Směs odporné chuti mu tekla jícnem jako lepidlo. Když dojedl, zhnuseně odložil tácek na stůl a vstal. Pět minut se díval z okna, než někdo zaklepal. Frederick sebou trhnul. Ve dveřích stála Susan v modrém županu ohnutá v zádech, opírající se o tyč, na které byl pověšený sáček s plazmou.

„Ahoj Frede,“ pozdravila ho trochu sklesle a přešla k jeho posteli, aby se posadila. „Teda nebyla hračka tě tady najít,“ přisvědčila.

„Ahoj,“ odpověděl Frederick. „Četla jsi noviny?“ zeptal se opatrně.

„Škváry. Teda skoro na nic si nepamatuju to jo, ale píšou o tom tak nějak jako by si to ani neuměli představit,“ zanaříkala a chytla se za temeno. „Dvanáct stehů,“ podotkla, když si všimla jak si ji Frederick se zájmem prohlíží.

„Já mám jenom slabý otřes mozku jinak nic. Dneska mě prý propustí,“ přiznal a sedl si vedle ní.

„Mě taky, mě taky,“ přitakala.

Frederick si všiml, že mu přisedla jeho dopis ze školy a hned se začal vyptávat: „Tak co, nepřišel ti náhodou nějaký dopis?“

„Si piš. Dostala jsem se,“ řekla unaveně.

„Já měl za to, že budeš o trochu šťastnější,“ nechápal Frederick.

„Já myslela, že jsi noviny četl, když ses mě tak ptal,“ zamumlala.

„No četl, ale proč…“ nedokončil.

„Víš proč jsme se dostali?“ přerušila ho nahlas. „Jakmile zmizel portál, stáhlo žádost o studium dvaadvacet studentů. Teď mi řekni jestli bychom se dostali,“ zahučela podrážděně.

„Důležité je že jsme se dostali ne?“ podotkl Frederick, nechápající její reakci.

„Když to bereš takhle… Já budu šťastná, když se z Downreddu nestane bezdomovecká díra,“ hlesla.

„To se doufám nestane,“ zanaříkal Frederick a sklonil pohled na své nohy, jakoby mu náhle připadaly desetkrát zajímavější než jindy. „Připadám si teď nějak na mrtvém bodě,“ dodal.

„Hmm… doufám, že to není konec všech dobrodružství,“ řekla bodře a vstala, aby se také podívala z okna.

„Nevím jak tobě, ale mě nebude vadit pauza od popálených rukou, jizev na obličeji a otřesu mozku,“ bránil se.

„Tohle není jako v Nedlandově. Je mi líto že ze mě už vyprchala ta počáteční radost z kouzel,“ přiznala a zahleděla se do slunce, zářící přes neprostupná oblaka.

„Nápodobně,“ přiznal. Bylo až k nevíře jak rychle ho kouzla omrzela. „Neměli bychom si ještě vyzvednout věci z Létající ryby?“

„Jistěže,“ odpověděla mdle.

„To je zase den,“ postěžoval si nevrle.

„Co ti pořád vadí? To že jsme v nemocnici nebo to že by se v tuhle chvíli na nejprestižnější školu ve městě dostal i vidlák?“ okřikla ho Susan. Stání u okna ji už zřejmě vyčerpalo tak si znovu sedla na postel.

„Hele já nevím kdo je tady pořád v hluboké depresi,“ ohradil se Frederick a pootevřel okenici aby se nadýchal trochu čerstvého vzduchu.

„Myslím, že už půjdu na pokoj. Chvíli se prospím a pak už se asi začnu balit. Kolem jedenácté bychom měli vyrazit. Rozhodně tady nehodlám zůstat na dnešní delikatesu, což je Čalamáda na javorovém sirupu, kterou nám kuchařky připravily k obědu,“ pronesla po chvíli a přikročila ke dveřím.

„Jasně. Tak se měj,“ odpověděl nepřítomně Frederick, dívající se přes okno někam do prázdna. Za svými zády uslyšel pouze tlumené přibouchnutí dveří a pak hrobový klid. Všechno bylo na draka. Nakráčel si to do kouzelnické říše se snem báječného života a teď byl v kouzelnické nemocnici a pomalu se měl balit, aby přešel do stereotypního života, který se mu nabízel. Cítil se jako medvěd, který z hlubokého zármutku přešlapuje v ZOO ve výběhu sem a tam.

 

Ještě jednu noc strávili Federick a Susan pod střechou hostince u Létající ryby, než se za pomocí zaklínadel přemístili před bránu gymnázia Ignácia Strašinožky. Stáli vedle sebe v dlouhých černých pláštích spadajících až na zem před dlouhými stříbrnými schody a netrpělivě čekali co se bude dít. Bylo zamračeno a větrno. Po ulici se válely kusy vyhozených novin, lidé tudma procházeli jen zřídka a vidět zde dostavník byla skoro vzácnost. Celá ulice doslova zešedla. Pouliční lampy už dávno nesvítili. Všechno co kolem dokola vykazovalo alespoň špetku radostného pohybu byly slonovinové fontány za živými ploty školy, které do vzduchu tryskaly proudy křišťálově čisté vody. Nebyly to ani dva dny a Downredd opustila zhruba polovina populace. Ačkoliv se může zdát, že něco tak nicotného jako přesídlení se z Létající ryby, nemůže nikoho těšit, cítili se Frederick a Susan jako vítězové. Vysoká železná brána se zničehonic otevřela. Frederick i Susan trhli ve stejný čas hlavou aby si všimli jak se k nim po schodech dolů řítí zavalitý kouzelník s černou bradkou a velice vrásčitým obličejem, v modré róbě s vysokým žlutým kloboukem na hlavě. Když k nim dochvátal hlasitě si oddechl.

„Jste očekáváni,“ hlesl, uplivnul si na zem a popadl Frederickovi i Susaniny kufry. Susan po Frederickovi střelila nechápavým pohledem. Frederick ho opětoval. Pomalu se vydal za zadnicí kouzelníka stoupajícího po stříbrných schodech zpátky nahoru, očekávající alespoň trochu přívětivosti. Susan jen pohodila hlavou a také ho následovala. Vysoké stíny školy ho už zase pohltily do absolutní tmy. Neviděl si ani na špičku nosu, než před sebou zahlédl rychle se zvětšující světlo. Kouzelník se kolébavým krokem hnal dál. Všichni tři společně míjely malé fotbalové hřiště, jezero, jehož vlny ve větru poskakovali do obrovské výše, malý lesík, jehož temnota zahalovala všechnu krajinu okolo a dva skleníky s malou zahrádkou, až došli ke dvěma vstupním dveřím. Tlouštík se zastavil a položil kufry na dlážděný chodník. Pomalu se otočil a přejel z pohledu ze Susan na Fredericka.

„Dál už musíte sami. Plán školy je vystaven v jídelně což je ta obrovská místnost hned chodbou vpravo, za těmito dveřmi,“ odmlčel se a poklepal na dřevěná vrata. „Holčičí ložnice jsou v západní části, klučičí zas v tej východní. Další podrobnosti a tak máte v červený obálce na posteli. Přeju vám hezký pobyt,“ zamumlal, přičemž u poslední věty šlo poznat, že jí nemyslel vážně. Znovu si odplivl, tentokrát až nebezpečně blízko Susanina kufříku a odkráčel kamsi k bráně.

„Ten by si rozuměl s madame Lowbranktusovou,“ podotkla nevraživě Susan, když se jim kouzelník ztratil z dohledu.

„Tak a je to tu. Konec naší cesty,“ podotkl Frederick skleslým hlasem a ironicky se pousmál, když si ze země zvedl své dvě cestovní tašky a kufr, který mu věnoval pan McGregor jako dárek na rozloučenou.