Marta

Stará Marta stála opřena o oprýskané zdivo domu a hleděla přímo do poledního slunce. Její oči byly dětské, i když bylo Martě již přes osmdesát. Smály se nevědomě na svět a divily se, když objevily něco neobvyklého.

Vrásčitá tvář, spokojena s dosavadním průběhem dne, byla plna moudrého klidu a vyrovnanosti. Jen občas se projevily i neklamné známky stařecké pošetilosti.

Teď spatřila Micku, jak požírá pod zeleným keřem sýkorku. Chvíli na ni tupě bez zájmu hleděla, a potom, jakoby si náhle uvědomila, že jde o sýkorku, zbystřila pozornost.

„Micko,“ zvolala třesoucím se hlasem. „Micko, miláčku, pojď sem ke mně.“

Micka ponechala zbytky sýkorky pod keřem a váhavým měkkým našlapováním se blížila k Martě. Měla ji ráda, protože od ní vždycky dostala něco dobrého. Ani nelitovala opuštěnou kořist.

Marta zašmátrala v kapse zástěry a skutečně: v její ruce se objevilo cukrátko, které původně měla pro malého Vilibolda.

„Tu máš,“ vyzvala Micku. „A nechytej sýkorky, jsou hodné a užitečné; víš přece, kde máš misku?“

Micka věděla, kde má misku, ale věděla i to, že miska je prázdná a to zase nevěděla Marta.

Marta ji laskala: „Kočičko moje nejvěrnější. Ty mě nikdy neopustíš, viď?“

Micka jenom spokojeně předla.

Po chvíli se z teplé náruče stařeny jemně vyprostila a odběhla pod svůj keř.

Marta chtěla Micku znovu přilákat, ale její pozornost zaujal tichý nářek. Vilibold, v kočárku opodál, sebou zavrtěl. Pomalu se k němu přišourala a začala ho utěšovat. Litovala, že dala cukrátko kočce.

„Vilíku, kloučku můj roztomilý, neplač. Brzy přijde maminka a dá ti napít mléka. No tak neplač a dadej.“

Pohupovala kočárkem a potichu zpívala. Potom se posadila vedle na záhrobec a ještě chvíli Vilibolda tiše konejšila, až sama málem usnula.

„Ještě nakrmím a půjdu se na chvíli natáhnout,“ řekla si a odbelhala se na druhou stranu dvorku, kde měla slípky a zajíčky.

Marta tuhle práci vykonávala spíš mechanicky, bez jakéhokoliv velikého přemýšlení, ale byl to její úkol a ona ho prováděla poctivě. Nejdřív nalámala zajíčkům náruč chrástu a pár tvrdých kůrek chleba a potom nasypala slípkám několik hrstí zrní. Přitom si s nimi povídala, jako by jim rozuměla. Slípky byly nebojácné, Marta jim nikdy neubližovala a byly zvyklé na její každodenní přítomnost.

Když si tyhle povinnosti Marta odbyla, vracela se pomalu zpět. Micka už nebyla pod keřem a ze sýkorky zbylo jenom několik peříček. Ještě na broučka Vilíka si vzpomněla, ale co to…? Z kočárku jejího pravnuka vyskočilo jakési zvíře.

Martu zamrazilo.

Vycítila obrovské nebezpečí, které hrozilo malému chlapci, kvůli kterému vlastně ještě dožívala.

Snad pud sebezáchovy, snad jakási živočišná dravost po předcích, nebo jenom záchvěv náhlého šílenství, dokázal v nitru stařeny rozpoutat během okamžiku hotové peklo. Tak silné, že proniklo z nitra na povrch.

Byla chladnokrevná, lstivá a rozhodná.

V mžiku vymyslela plán.

„Micko, drahoušku, pojď k paničce. Dostaneš cukrátko.“

Micka slyšela, ale nechtělo se jí. Věděla, že cukrátko dostane nanejvýš jednou denně a že se s ní chce Marta jenom pomazlit.

A vycítila i náznak určitého nebezpečí.

Nakonec neodolala Martiným hypnotizujícím očím a přiblížila se.

Tentokrát Martě plály oči podivným ledovým světlem. Rychle se sehnula a jindy rozechvělé prsty dostaly neobyčejnou sílu a jistotu.

Sevřely se jako ocelové dráty.

„Ty mrcho jedna! Ty bestie! To ti nestačejí sýkorky! Ty bys i mého Vilíka!? Já ti dám…“

Jako divá chytila Micku za zadní a tloukla jí hlavou o kamenný záhrobec, až byla Micka mrtvá.

Pak odhodila nehybné tělo, setřela krev a přistoupila ke kočárku.

„Vilíku, hochu můj, viď že ti nic neudělala?“ sípala udýchaně.

Chvíli ho pohoupala a potom, když už byla klidná a když se jí zdálo že spí, po špičkách odešla. Teď může sama bezstarostně spát.

Ale Vilibold nespal. Ač mnoho nechápal z toho, měl oči křečovitě sevřené hrůzou.

Když Marta odešla, pohlédl na záhrobec a když spatřil nehybné tělo Micky, propukl v křečovitý pláč, až se zajíkal, a něžný hlásek mu přeskakoval.