Černobílý svět

  Nikde nic.

  Všude pusto a děsivě prázdno.

  Kam jít? Kam se vydat, když můžu jít kamkoliv a přitom není kam jít. Oranžová obloha se rozprostírá, kamkoliv se podívám, a ani jeden mrak nenarušuje její vládu. Horko je mi stále větší a větší, nefouká vítr, který by ochladil mé tělo.

  Nepil a nejedl jsem už děsně dlouho, přesto nemám pocit žízně a hlady netrpím. Stačí tady být a putovat dál a dál. Ráno se pokaždé probouzím svěží a nadšený. Procházím rovnou krajinou, brodím se močály, pokaždé ulehám jinde. Myslím si, ale nelze to poznat, že všude to vypadá stejně.

  Má dnešní cesta se už chýlí ke konci, a tak zastavuju asi patnáct kroků od jezera. Ležím pod oblohou se zavřenýma očima a čekám, až usnu.

  Poprvé mám sen. Zdají se mi výjevy, které jsem ještě nikdy neviděl, a připadají mi neskutečné.

  Deštivý den halí vše do šediva a kapky dopadají jedna vedle druhé. Nevidím žádnou krajinu, obklopuje mě vysoká modrošedá krajina pravidelných tvarů. Hned mi přichází na mysl domy. Nikdy dřív jsem to slovo neslyšel, přesto to právě domy jsou. Tyčí se do obrovské výšky, že ani nezahlédnu jejich vrcholky, z nichž lze jistě vidět do neskutečných dálek.

  Zničehonic vidím svůj odraz v dálce, jako když se dívám na hladinu močálu. Ale není mi vůbec podobný a blíží se, i když já se nehýbu. Blíží se a já ho strnule pozoruju, když se najednou další mé odrazy, které mi nejsou podobné, začínají vynořovat odevšad. Proudí kolem mě a já je jen strnule pozoruju.

  Přímo proti mně jde jeden z odrazů, asi o hlavu vyšší než já. Tmavé vlasy se mu pohupují na ramenou a on si je občas poupraví, aby mu nepadaly do tmavohnědých očí. Má na sobě černé oblečení, hned mi naskakuje slovo mikina, a co mě, i když nevím proč, překvapuje, má na sobě dlouhou splývavou sukni, která zakrývá jeho boty. Jde ráznou, ale opatrnou chůzí a rozhlíží se kolem sebe.

  Prohlížím si ho s velkým zaujetím, když najednou do mě vráží. Jak je to možné? Srazil jsem se s odrazem. Ten je v šoku stejně jako já a pomáhá mi vstát ze země.

  „Promiňte, vůbec jsem si vás nevšiml. Takhle po ránu se vždycky cestou do práce zaberu do svých myšlenek a nevnímám, co se kolem děje,“ omlouvá se mi a já si uvědomuju, že slyším hlasy a zvuky všude kolem sebe. Kapky dopadající na zem, neúprosně buší do všeho kolem. Lze zaslechnout i vítr foukací někde vysoko nad povrchem, až nad vrcholky budov. Slyším, že i ostatní odrazy na sebe mluví, ale nerozumím jim, zvuků je strašné množství.

  „Jak se to stalo, jsem úplně zmatený. Jsem tu jen chvíli, vůbec netuším, o co tady jde, všechno je tu jiné a nové,“ říkám mu vyděšeně a poslouchám svůj hlas. Je hlubší než hlas odrazu, ale zdá se mnohem méně unavený a melodičtější.

  „Turista? No, tak to ještě jednou promiňte. Ale vypadáte úplně, jako kdybyste byl odsud, dokonce skoro jako typický konzul támhle z radnice,“ ukazuje na nejvyšší budovu v okolí, která má jako jediná černou barvu a celá se i v dešti leskne.

  „No, asi ano, turista,“ váhavě odpovídám, i když netuším, co tím myslí.

  „A když se tu nevyznáte, nepotřebujete najít nějaké místo? Mam ještě chvíli čas, než budu muset nastoupit, tak vám můžu pomoct,“ nabízí se odraz.

  „Já vůbec nevím, co tu dělám a kam bych šel,“ popravdě odpovídám a zamýšlím se nad touto otázkou. A vše začíná pomalu ještě více tmavnout, až vidím jen tmu.

  Ráno se probouzím unavený pod jasně oranžovým nebem a pomalu se zvedám ze země. Ještě nikdy se mi sen nezdál, a tak, i když se necítím odlišně než kdykoli předtím, mám pocit, že jde o něco významného. Nic to ale nemění na tom, že musím jít zase dál.

  Pomalu vykračuju a obcházím močál, který je opravdu obrovský, a nedohlédnu na jeho druhý břeh. Cesta mi ubíhá neskutečně pomalu, to se mi ještě nestalo, a tak přemýšlím o dnešní noci, o krajině ze snu a srovnávám ji s krajinou zdejší. Najednou už nemohu dál, nohy už mě bolí a musím si sednout na zem a odpočinout si, říkám si, že mě ten sen musel opravdu vysílit.

  Sedám si blízko močálu, abych se aspoň podíval, jestli už nezahlédnu druhý břeh. Dívám se do dálky, když vtom mě upoutá něco na blízku. Hladina močálu se vlní a na kůži pociťuju jemný vánek, který mě osvěžuje. Ale s osvěžením přichází i žízeň, která je stále větší.

  Nakláním se nad žlutooranžovou hladinu a nabírám obsah močálu do rukou. Prostupuje mnou neskutečně příjemný pocit, jen jsem se jí dotkl, ale to už zvedám dlaně k ústům a ochutnávám nasládlou chladnou tekutinu.

  Pomalu do mne vtéká a já místo přibývající síly cítím, jak stále slábnu, a že mi ruce klesají k zemi. Po chvíli už jen ležím, nehýbu se a vidím jen jednolitou oblohu, která mizí.

  Další sen přichází uprostřed dne a já dychtivě očekávám, co se mi zase zjeví.

  Stále prší a z té výšky vše vypadá malé i domy pod námi, které mi přišly obrovské. Kapky dorážejí na sklo, jako by se ho snažily prorazit a chtěly se dostat dovnitř a obklopit nás. Nemám tušení, co tady dělám a děsí mě to tu. Chtěl bych odsud odejít, ale nevím jak, nikdy jsem nebyl v tak malém prostoru a cítím se nesvůj a spoutaný.

 V přítmí sedí v rohu několik odrazů a o něčem si povídají, jeden se zvedá a jde přímo ke mně. Vypadá ještě odlišněji než ty, co jsem potkal venku. Zářivě zelené oči za brýlemi s tmavými obroučkami, jejichž nožičky se ztrácejí v zrzavých vlnitých vlasech. Hned mi dochází, že tento můj odraz je žena. I když je stále ještě daleko, shlížím na ni z výšky, protože jsem vyšší minimálně o hlavu.

 „Jak ses sem dostal?“ ptá se mě lehce ochraptělým hlasem a při tom se na mně dívá jako na vetřelce, který sem nepatří.

 „Já vůbec nevím, prostě jsem tu od začátku, byl jsem tu sám ještě dřív, než jste tu byli vy,“ odpovídám jí po pravdě, protože mám pocit, že není třeba lhát.

 „To není možné, my tady jsme odvždy, vyrostli jsme tu a už nějakou dobu hledáme způsob, jak se odsud dostat. Ty ses tu objevil až teď, takže znáš cestu ven a musíš nám ji ukázat!“ říká rozhodným hlasem a zápal s jakým tuto větu pronáší, jí dělá u očí drobné vrásky, které mě ihned zaujaly.

 „To bych hrozně rád, taky se mi tu nelíbí a čím déle tady jsem, tím víc chci ven.“

 „Tak jak půjdeš, vezmeš nás s sebou. Nikdo se to nedozví, jsme tady jen my. Musíš nám pomoct, jinak to tu nevydržím a asi to ukončím sama.“

 „No dobře, zkusím najít možnost,“ odpovídám jí a rozhlížím se po kruhovém prostoru. Nikde není ani náznak dveří. „Nevidím nic, kudy by se dalo odejít, musíme něco vymyslet.“ To už se blíží i ostatní. Šest odrazů pomalu přichází ke mně.

 „Když nám to nechceš říct, nemáš pro nás cenu, akorát bys tu zabíral místo,“ povídá jeden z nich potichu a stále se blíží. Pomalu před nimi ustupuju dozadu, ale ani se nesnažím vzdorovat. Couvám dál a čekám, kdy má záda narazí na sklo, ale to se stále neobjevuje, i když vím, že už mělo dávno přijít.

 Najednou se rozhlížím kolem sebe a nevidím nic, jen prázdnotu a déšť mi dopadá na třesoucí se tělo. Uvědomuju si, že stojím nad zemí ve výšce posledního patra nejvyšší budovy a pomalu se ke mně blíží sedm odrazů.

 Nejvyšší z nich už se mě skoro může dotknout a natahuje ruku k mému krku, když najednou začíná pomalu klesat dolů a s vyděšeným výrazem v očích se otáčí k ostatním. Ti odvrací pohled a nepřestávají se přibližovat. Postupuju po krůčcích pořád dozadu a vidím, že se zničehonic vzdalují a následují svého vůdce v pádu.

 Přestože už ze všech vidím jen zmenšující se body, necítím se bezpečněji a čekám, kdy začnu klesat k zemi i já. Snažím se lehce posunovat nohy dopředu a dostat se zpátky do budovy a nepřestávám myslet na osud odrazů. Už mám stěnu budovy nadosah a natahuju ruce, abych byl co nejdřív uvnitř.

 Má dlaň ale nemůže dovnitř, dochází mi, že narazila na sklo. Najednou začínám pomalu klesat a cítím, že osud je neodvratitelný a já dopadnu na zem stejně jako těch sedm odrazů. Pomalu nabírám rychlost a z budov okolo se stává stále rozmazanější šmouha, když se mi najednou zatmívá před očima.

 Stále ležím u močálu s hlavou na zemi a je mi ještě hůř než po prvním snu. Zvedám hlavu, pak i ztěžklé ruce a unaveně si mnu oči, když vtom se zadívám přes hladinu a vidím druhý břeh a tyčící se kopec. Jsem si jistý, že tam předtím nebyl, ale nemůžu si to ověřit. Stoupá do výšky, jakou tady v ploché krajině nebylo možné spatřit, a já teď musím dojít až k němu a pak snad ještě dál.

 Zvedám se a jdu podél břehu a prohlížím si vlnící se krajinu přede mnou. Nikdy jsem tady nic takového neviděl, a i když mají kopce stále stejný vzhled jako rovina všude kolem, vypadají cize a vyvolávají ve mně obavy.

 Zem pod nohama se už začíná zvedat a chůze mi jde mnohem hůř, než jsem býval zvyklý. Musím se zastavovat a vydýchávat se, ale stejně se cítím po každé zastávce unavenější. Pot mi teče z čela do očí, které mě tak pálí, a vlasy už mám celé mokré, přesto nejsem ani v polovině svého výstupu.

 Únavou už občas padám na zem, ale pokaždé ještě najdu sílu zvednout se a pokračovat. Mám strašnou žízeň a jazyk se mi lepí na patro, ale vidím, že k vrcholku už zbývá jen kousek, a tak se přemáhám a jdu dál. Zbývá posledních tak dvacet kroků, vím, že jsem to dokázal a myslím už jen na odpočinek.

 Konečně jsem tam, opírám se rukama o kolena a ze všech sil lapám po dechu. Najednou se mi podlamují nohy a já padám k zemi. Vleže mě začínají bolet všechny svaly na nohách a horko mě přemáhá. Zavírají se mi oči a s pocitem splněného úkolu usínám.

 Probouzím se do strašné zimy. Obloha je celá olověná a déšť se pomalu snáší k zemi, mám hroznou žízeň, a tak se obracím na záda a nechávám si vodu stékat do úst. Po chvíli už se cítím lépe a zvedám se ze země, když najednou slyším nějaký zvuk. Nějakou dobu mi trvá, než rozpoznám, že to je hlas. Že bych tady nakonec nebyl sám?

 „Co tady děláte v dešti na zemi? Vždyť onemocníte!“ povídá postava blížící se z pod kopce. „V takovém obleku se tu válíte, asi jste to přehnal na včerejší oslavě, pane řediteli, co?“ pokračuje menší, asi sto pět a šedesát centimetrů vysoký, štíhlý muž. Má tmavé krátce střižené vlasy a ve tváři si všímám asijských rysů, což mě upozorní i na jeho drobný přízvuk.

 „Cože? Kde to jsem?“ptám se ho zmateně.

 „Na kopci za městem, když jste odešel trochu opilý, mysleli jsme, že jdete domů. A vy skončíte tady, celý špinavý. No nic, to se dá do pořádku, ale musíme vyrazit hned,“ pomáhá mi vstát ze země a chová se, jako by mě znal, i když já ho vidím poprvé, vůbec všechno tady je jiné, než jak jsem zvyklý.

 „A kdo jste vy? Všechno je tu jiné, než když jsem usnul.“

 „To asi proto, že byla noc a měl jste, jak se u vás říká, v hlavě,“ usmívá se, zatímco jdeme z kopce dolů. „No kdo bych byl, váš asistent Jan, kdo jiný, pane řediteli?“ říká už trochu nešťastně.

 „Aha, no jo vlastně,“ dělám, jako že už si vzpomínám, i když jsem ještě zmatenější. Dole už pokračujeme po cestě a hned se mi vybaví, že jdeme asi k autu. Ano, je to tak, tmavé velké osobní auto už čeká s otevřenými dveřmi a já i Jan nastupujeme dovnitř.

 Přes tmavá okna v tomto počasí není vidět ven, a tak pozoruju svého asistenta, řidičův blonďatý zátylek a také celý interiér auta. Vše v černé barvě nebo odstínech šedé, na tak tmavé kombinace nejsem zvyklý, a tak se mi tu vůbec nelíbí. Pozoruju i ručičku tachometru, která se pohybuje hodně vpravo.

 Najednou letím prudce hlavou vpřed. A ve zlomku sekundy zase zpět. V první chvíli netuším, co se děje, ale pak vidím díru v předním skle. A řidiče zaklíněného mezi plechy. Jan sedí s hlavou u kolen a sténá. Chci se k němu natáhnout, ale nemůžu se pohnout. Čas teď plyne strašně pomalu a vidím, jak se kapky ve vzduchu skoro zastavily, takhle se mi zdá, že pomoc přijíždí až za několik hodin.

 Otvírají se dveře a tam vidím muže s dlouhými tmavými vlasy a hnědýma očima, tahá mě ven z auta, další dělá totéž s Janem a tři velcí záchranáři vyprošťují řidiče ze sevření plechů. To už přibíhají další, sklání se nade mnou lékařka a na něco se mě ptá, ale neslyším ji. Jen pozoruju pohled jejích očí zpoza brýlí a cítím, jak se její zrzavé vlasy dotýkají mé tváře, mám pocit, že jsem ji už viděl.

 Natáčí mí hlavu na bok, a tak v dálce vidím vysoké černé a šedé budovy centra města a vše mi dochází, ale už nemám sílu se probudit.