Kovové vejce

Představ si kovové vejce, které je tak ohromné, že kdyby bylo ještě o kousek větší, stalo by se nepředstavitelným. Stavba, tyčící se před námi do výše měla skutečně oválný, až vejcovitý tvar. Byla lesklá, stříbrná a majestátní, jako ohromný mrakodrap bez jediného okna, jako celoživotní dílo šíleného architekta, jako vesmírná loď.

Stáli jsme tam dlouho.

Dívali jsme se, jak po kovových stěnách stékají poslední paprsky zapadajícího slunce. Jen jsme se dívali. Ticho mezi námi se stalo tichem všudypřítomným.

Napadlo mě, že možná na něco čekáme.

Všude kolem, kam oko dohlédlo, se v šeru rozprostíraly pusté písečné pláně. A před námi stál ten gigantický chrám. Zřejmě jsme čekali, až jeden z nás vejde dovnitř.

Dveře se za mnou zaklaply se zaskřípěním, jehož ozvěna byla tím jediným, co naznačovalo, jak obrovského prostoru jsem nyní součástí. Jinak jsem ale neviděla nic. Já mezi stěnami vejce. Hledala jsem potmě tvojí ruku, než mi došlo, že jsi zůstal venku.

Pak jsem se pokusila nahmatat kliku od dveří ven, k tobě.

Máchla jsem rukou do prázdna, načež jsem škrtla prsty o studenou stěnu. Zkusila jsem to znovu. Pomalu jsem přejížděla dlaní po hladkém povrchu. Nikde ani náznak, že by zde ještě před malou chvílí byly dveře. Zaryla jsem nehty do kovové zdi ve snaze najít alespoň tenoulinkou škvírku. Musí tady být, přece nejsem blázen, jak bych se sem jinak dostala? Vzpomněla jsem si na jejich vrzající ozvěnu, která už dávno dozněla. S hrůzou mi došlo, že byla posledním zvukem, který jsem slyšela od chvíle, co jsem uvnitř. Co víc-moje vlastní nehty přejíždějící přes kov nevydávaly očekávané nepříjemné zaskřípění, přestože mě konečky prstů začínaly pálit, jak silně jsem se opírala proti zdi!

Chtěla jsem začít křičet, možná strachy, možná abych přehlušila to příšerné ticho, ale nešlo to. Prostě to nešlo. Stejně jako se nedala rozkoukat tma kolem.

Zoufale jsem si přála slyšet teď tvůj hlas. Snažila jsem se nepřemýšlet, co je skryto v nekonečné temnotě přede mnou a pevně jsem se opírala o ledovou stěnu, jejíž chlad byl tím jediným, co jsem nyní byla schopná rozeznat.

Myslela jsem na tebe. Vždyť až uvidíš, že se dlouho nevracím, určitě pro mě přijdeš. Usměješ se na mě tak hezky, jak to umíš jen ty. „Ty se s těmi dveřmi nikdy nenaučíš zacházet“, přesně to řekneš a přesně vím jak. A pak spolu utečeme hodně rychle někam pryč, na nějaké hezké místo, kde není taková zima jako tady.

Zima mi opravdu byla. Hrozná zima. Téměř se mi zdálo, že k té zdi snad přimrzám. Ale bála jsem se vzdálit se od ní jen na krok. Bála jsem se, že pak už neucítím vůbec nic, ani ten chlad.

Mohlo uběhnout třeba jen deset minut, ale mě připadalo, jako bych byla uvnitř celou věčnost. Nebo alespoň půlku. Kde pořád jsi? Možná si myslíš, že vím, co dělám, že si poradím sama a vrátím se, až uznám za vhodné. Jenže já jsem úplně ztracená! Snad tě to napadlo, snad o mě máš strach. Proč nepřicházíš? Nestalo se něco tobě? Tam venku také číhá nebezpečí. Proč jsme sem vůbec chodili? Ano, musíme pryč. Hned jak pro mě přijdeš. Šel jsi sem přece se mnou, tak beze mě neodejdeš.

Šel jsi sem přece se mnou? Napadlo mě, že jsem se vlastně ani nedívala, jestli se mnou jdeš. Ani mi nepřišlo divné, že jsme byli oba celou cestu zticha, měla jsem jen radost, že jsi vedle mě. Ale co když jsi tam nebyl? Co když jsi mě cestou opustil a nechal mě jít samotnou? Co když tam venku nečekáš? Soustředila jsem se na svou dlaň, položenou na stěnu, ale dveře už jsem nehledala.

Jenom jsem si představovala, že jsi tam, na druhé straně a že se tvé dlaně dotýkám přes silnou vrstvu mrazivého kovu.

V ruce jsem ucítila slabé teplo. Nebo alespoň o něco menší zimu.

„Nikdy se nedozvíš, jak strašně moc tě potřebuju.“, chtěla jsem říct, jenže jsem věděla, že bys má slova neslyšel, i kdybys na mě tam venku čekal.

„Ale já to přece vím, a jsem tady.“ Zněl mi najednou v hlavě tvůj hlas. Nestihla jsem začít pochybovat, protože zněl tak krásně. A protože mi bylo najednou teplo a chtělo se mi hrozně moc spát.

Já se s tebou nechci rozcházet.