Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRituály
Autor
naira
Rituály
Máme jich, my lidi, strašně moc. Nemluvě o zvířatech. Ale popsat je všechny, to by bylo na neskutečně dlouho. A spousta z nás jich víc, či míň, ať chce, nebo nechce, přeci jen dodržuje. Teď mám na mysli, kromě těch běžných, spíš svátkové, jakou jsou třeba velikonoce.
Asi to bude výchovou, ale od mala, je nesnáším. Vždycky mi připadaly nesmyslné, trapné. Máti se vracela z práce v tyhle dny s ,,jelitami“ i na stehnech, díky tomu, že pracovala mezi skoro samými chlapy. Nejen díky tomu, jsem si mužské pokolení dávno rozdělila na dva tábory. Ti co neví kdy přestat, myslím nejen v mrskání a ti co jsou opatrní, jako třeba strejda, matčin brácha, který byl moc fajn. Nemyslím teď jen o mrskutu, ale tak vůbec. Nedal na nás holky dopustit (hlavně na mě a pak máti a i mou sestru) a i s jeho syny, mými bratranci, byla vždycky sranda ať jsme podnikali cokoli. Vzpomínám na otce, od kterého jsem schytala vždy pár navíc i za mladší sestru, o kterou jsem se často musela starat a když něco provedla, tak kdo to odnesl? Samozřejmě zase já. Takže když se na velikonoce ráno objevil ve dveřích s mrskačkou, nasadila jsem obraný zuřivý výraz a v duchu si jen pomyslela, snad nechceš tímhle dohnat to, v čem ti zabránila máti, čili ty co jsem neschytala. Byla jsem ráda, když mě radši nechal doma a jel se po příbuzných chlubit mou mladší rozmazlovanou uculenou sestřičkou. Na kterou až na naprosté vyjímky nikdy nesáhl. (…asi by potřebovali ještě jedno dítě, jedno psychicky nebo fyzicky týrali, druhé rozmazlovali, třeba by se jim povedlo to třetí…)
Ale když už jsme u těch velikonoc, nejvíc nesmyslné mi připadá, že snad ještě za to, že nás zmlátí, jim máme něco dávat. Ať už to jsou vajíčka, nebo dnes spíš čokolády a samozřejmě alkohol. Kde je původní křesťanský smysl těchto svátků? Přiznávám, že jsme ovlivněna životem jako takovým a možná je nás žen, podobně smýšlejících málo. Možná.
Mé první manželství, zprvu téměř v pohodě, jen potvrdilo další ješitnou mužskou stránku. Po té co já musela trávit celé velikonoční pondělí, od brzkého rána povídáním si s rodiči a otvíráním dveří a patřičných rituálů až do, v lepším případě, jen soumraku a pak odvezením své polovičky, po vyspání z podroušeného stavu, konečně domů, jsem je začala nenávidět ještě víc. Pominu situaci, že jeho rodiče byli neslyšící a taky samozřejmě nepřipadalo v úvahu, abych se toho neúčastnila.
Po rozvodu jsem si opět nepomohla, když dotyčný přítel, což mě napřed imponovalo, že mě má za tu co vydží skoro jako chlap, neměl soudnost. Po mých předchozích i současných pádech na kole, mě měl za neschopnou. Měla jsem a mám horské kolo moc ráda a podnikla jsme a doufám, že ještě podniknu spoustu výletů a najezdím nemálo kilometrů. Ale tělo už se občas ozývá. A najet po jednom z pádů ještě šedesát kilometrů a pak týdny kulhat, krz otoky a modráky od zadní části až pod koleno a poslouchat, že to bylo díky mé neschopnosti, bylo už opravdu moc… A jsme opět u velikonoc. Varovala jsem, že jestli se někdo dotkne toho bolavého boku, budu zabíjet. Ono se totiž nedá zapamatovat který to je, že. To je pro některé naprosto nemožné.
Pádů na kole nelituju. Na ty kilometry co jsem najezdila přírodou, to možná i stojí. A hlavně za to jak se projevily mé bývalé polovičky. Ostatně ten poslední pád, s kterého jsme se dostávala sezónu určitě, byl rozhodující. A když přišlo léto a já kulhala na povinnou procházku na svátky Cyrila a Metoděje, rituál, který se musel každoročně absolvovat s jeho rodiči, pochopila jsem, že už pro něj nejsem nic. Díky tomu, že hlásili déšť, měla jsem sebou velký deštník s dřevěnou rukojetí. Nevím jestli ho mám vyhodit, protože jsme úplně zničila jeho dlouhou špici. Sloužil mi totiž celou dobu jako hůl. Bylo to daleko, ale nenašel se nikdo, aby mne podepřel a pomohl mi.
Poslední velikonoce byly úplně jiné. Po neustálém vysvětlování, že je opravdu z několika důvodů nenávidím, mě nechali být. Nynější přítel se synem, sice ještě malým, se vytratili z domu, objeli si své známé a mě si nevšímali. Dostala jsme jen velkou pusu. A pohlazení, abych z nich, těch velikonoc něco prý měla. Vím, že mám za sebou krušný život, od dětství, a těžko se dá vysvětlit skoro čtyřicet let za pár měsíců, ale v tu chvíli mi blesklo, že bych konečně našla někoho, kdo mě chápe a opravdu poslouchá a ví, co chci a co ne?
Vždycky jsem víc dávala a to asi nedokážu změnit, tak jako nedokážu změnit sebe. Sebe se svými rituály a stejně tak nehodlám měnit rituály toho druhého. Už dlouho hledám jen respekt a trochu porozumění a lásky. A v takových chvílích, právě jako jsou třeba takové svátky, si člověk uvědomí co má v druhých. A tyhle velikonoce byly opravdu naprosto a zcela odlišné a jedinečné.