PÝCHA

možná jsem potřebovala tu lekci,abych si uvědomila, že nejsem na světě sama .....

     Pýchu prý v sobě velkou mám! To bylo mi řečeno včera. Z úst kamarádky, které si vážím, zazněla ta slova, když jsem se jí svěřila se  svým trápením.

     Není to pravda! Je to jen maska, za niž nejistotu ukrývám , ve skrytu duše se bojím, že jsem zklamala, že nedojdu odpuštění, uvězněná ve své mysli, ztracená jsem navždy.

     "Pýcha prý předchází pád," to zní mi v uších. Odvykla jsem přátelství, dlouhá léta samoty mě poznamenala, možná proto  nechápu, proč tak někomu připadám.

     Nyní bych ráda řekla, že získala jsem přátel pár. Vážím si jejich rad, obdivuji, jak snadné to pro ně je,  mít všechny rád, i sebe snad, umět vše odpustit, žít, vesele se usmívat přes bolest, která srdce souží. A tak nezbývá mi, než se dále modlit, prosit Boha, aby mi dal sílu a já se to snad také naučím.

     Možná pak najdu cestu k těm, po kterých tolik toužím a neumím jim to v tuto chvíli srozumitelně říci a jen ve svém nitru si tiše přiznávám, jak se bojím toho, že ztratím je navždy.

  

---