A kdesi v dálce zahoukal vlak

"předmaturitní" slohová práce

Víte, pane doktore, vy to tak asi nevnímáte, nebo se možná pletu a zrovna vy nad tím přemýšlíte asi nejintenzivněji, protože máte ke smrti z nás nejblíže, ale život člověka není definovaný jen jeho biologickými funkcemi, jde hlavně o to, aby byl schopen s ostatními komunikovat, sdílet s nimi emoce, zážitky, společné vibrace. A to přece nejde, uznejte, když ležíte připoutaný na lůžku a jen tak mimoděk kroutíte očima. Píp. Srdce vám bije, ale mozek neprokazuje žádnou činnost. Je tam? Je tam uvnitř, nebo z ní zbyla jen schránka? Píp. Většina lidí si Chárona představuje jako převozníka na lodi, ale každý na něj snad může mít názor jiný, ne? Pane doktore, jak vy si jej představujete? Píp. Víte, já jsem to zkusila logicky. Když někdo tvrdí, že konec začíná vlastně dlouhým tunelem, já v tom tunelu vidím vlak a ne loď. A kdo řídí vlak, no samozřejmě mašinfír. Mašinfír Cháron a ne Ďoubalík, jakého znáte z Rumcajze. Nesmějte se. Sedíme na její posteli a já nevím, zda tu ještě je. To je deprese. Píp. * Zvonek. Pleskot bosých chodidel po studených dlaždicích. Zvonek. – Nojó! – – Čau. – Pití čaje, klábosení, pláč nad tím, že včera nepřišel. – Víš co, když jsi mi to včera psala, vzpomněla jsem si na článek v jednom časáku. Vždycky mě zajmaj ty věci kolem magie a tak, tak si je pročítám. A psali tam, že existuje nějaký astrální cestování, při kterym tady, víš, zůstane tvý tělo ležet, ale tvoje duše se vznese a můžeš cestovat v čase i prostoru, kam se ti jen zachce, prostě mazec. Víš, tak mě napadlo, že by sis mohla odcestovat za tim svym a zjistit si, jestli jako nemá nějakou holku nebo tak. – – Nebo s nim prostě bejt... – – Nežvaň. – – Nech mě. – – No jo. – Dopily čaj. Kradmý pohled. – A neni to nebezpečný? – – Co jako? – – No to... – – V tom časáku napsali i návod, prej to může zkusit každej, prej se neni čeho bát. – – Tak jo, jdu do toho. Budeš mi to číst? – – Jasný. Takže, nejdřív si pohodlně lehni na záda, třeba na postel nebo na gauč. Pusť si meditační hudbu...hele, máš tu něco pomalýho? – – Jenom ploužáky. – – Jo, to stačí. Tak jo, natáhni se, zavři oči a uvolni se. Poslouchej hudbu. Představ si, jak z tebe tíže celého dne opadává, utápíš se v oceánu svých myšlenek, ležíš na pláži, jsi kousek čokolády a roztékáš se na sluníčku... – – Hej, to je ujetý. – – Nesmíš mluvit, jenom mě poslouchej. Pomalu cítíš, jak ti těžknou nohy. Dýcháš zhluboka a pravidelně. Těžkne ti trup a ruce, pomalu se uvolňuje celé tvé tělo. Teď jsi připravená. Představuj si, jak nad tvým pupíkem visí dlouhé lano směřující do vesmíru. Tvé astrální ruce jej uchopí a ty začneš pomalu šplhat, až se zcela zvedneš ze své fyzické schránky... – Posadila se. – Mě to nefunguje! – – Ale prd, jenom se úplně nesoustředíš. Já jsem to zkoušela a šlo to docela snadno. Počkej, je tu další postup, třeba ti bude bližší. Tak si lehni, zkus se zas uvolnit. Tak. Teď si detailně představ sama sebe, jak se nad sebou vznášíš se zavřenýma očima. A teď zkus přenést svou mysl do té druhé bytosti nad sebou. Máš to? Jen si to představ, to je vše. Tak máš to? Otevři oči, uvidíš svoje tělo pod sebou. Máš? Terko, máš? Terko? Terezo?! TEREZO! – * A kdesi v dálce zahoukal vlak. * Píp. Pane doktore, co je na konci? Co je po smrti? Já se bojím!

---