Lehátko

Lehátko

                                                                          I.

 „Ondro, neblázni, poplav zpátky, vždyť se utopíš!“ křičí Monika na svého desetiletého brášku.
„Ne, bez toho lehátka se zpátky nevrátím,“ nese vítr jeho slova pronesená udýchaným a ustrašeným hlasem. Monika plave za ním, nic jiného ji vlastně ani nezbývá.
            Vzpomíná při tom na svého otce, kterého se oba bojí jak čert kříže. Zrovna nedávno jim zase předvedl, co dokáže. Zastavili se v jedné cukrárně. Už byl večer, stmívalo se. Oba rodiče si dali kávu a dětem objednali zmrzlinový pohár. Zmrzlina ve skleněné nádobce byla strašně zmrzlá. Monika se snažila lžičkou nabrat kousek lákavě vypadající růžové pochoutky. Ta byla tvrdá jako kus ledu, lžička se po ní sklouzla a pohár vypadl Monice z rukou. Spadl na stůl a rozbil se. Dívka se hned vyděšeně podívala na svého otce. Jeho obličej byl ihned rudý, oči vyboulené a podlité krví.

„Ty bestie, po kom jen jsi, taková nešikovnost! Nepřej si mě, seřežu tě hned, jen vyjdeme ven!“ Monika na nic nečekala a vyskočila od stolu. Jak nabrala směr z cukrárny ven, cítila, jak ji zezadu na stehnech přistál kopanec. Běžela k východu  a pro slzy ani neviděla. Venku vběhla do přilehlého parčíku a utíkala dál a dál, schovaná tmou a vzrostlými keři. Když byla dostatečně daleko, lehla si pod malý smrček a tiše plakala. Dala si svatosvatý slib, že už nikdy nevyleze, kdyby tam měla umřít.

Když pomalu přestávala vzlykat, uslyšela podivné zvuky nočního parku. Šelest, praskání, houkání nočních ptáků a zvuky ne nepodobné tichým krokům. Moc se bála, ale raději umřít tady než pod rukou svého otce. Najednou slyšela volat své jméno.
„Moniko, no tak, vylez, já vím, že jsi tady někde schovaná,“ ozývalo se směrem od cukrárny. To ji lákala máma. Vždycky ji přemlouvala, ať to ještě vydrží, že už bude líp. Ale Monika věděla, že nikdy líp nebude. Nikdy. Za těch dvanáct let, co byla na světě, to bylo jen horší.

Ale máma věděla jak na ni. Začala také potichu plakat a prosila, ať vyleze, ať se nebojí, že se jí nic nestane. Nemohla vystát mámin pláč. Vylezla ze své skrýše a pokořená se vrátila zpět do cukrárny. Na otce se ani nepodívala. Jen tam seděla a tiše trpěla.

            To zatracené lehátko si neměli brát. Byl docela vítr a tady na jezeře jim ho snadno odfoukne. A taky se tak stalo. Monika věděla, co bratr cítí a proč plave za lehátkem jako zběsilý. Jenže tušila hrozící nebezpečí. Vlny byly stále větší a lehátko stále dál.

            V hlavě ji bleskla vzpomínka na jiný den. Byly Vánoce. Doma vygruntováno, navoněno, napečeno. Užuž se chystali, že začnou pojídat smaženého kapra, klobásy a salát, když tu  najednou otce napadlo, že již dlouho neviděl své karty s méně oděnými slečnami. Začal se přehrabovat ve své skříni. Hledal po kapsách všech bund, sak i kalhot, prošmejdil každou skulinu, ale nikde nic. Jeho podezření a vztek tehdy padly na Ondru.
„Kde jsou ty moje karty? T y jsi je určitě odnesl ukázat klukům a někde si je zapomněl,“ křičel na svého vystrašeného syna. Ten se bál a začal okamžitě vzlykat.
„Já jsem je opravdu nevzal, ani nevím, jak vypadají,“ bránil se, polykaje slzy, Ondra.
Ale otec si to nenechal vymluvit. Už to vypadalo, že malý provinilec dostane výprask, když do situace zasáhla matka. Napomenula svého manžela, ať se uklidní a šla hledat do skříně. Nevybíravými slovy přitom častovala otce a ten si to samozřejmě nenechal líbit a oplácel ji stejnou mincí. Obě děti zpovzdálí pozorovaly, jak vánoční scéna dopadne.
Netrvalo dlouho a matka se otočila směrem od skříně k otci a vztekle po něm hodila balíček karet.
„Tady je máš, ty blázne! A příště si pamatuj, kam co dáváš!“

            Monika už začala pociťovat únavu. Temně zelená voda byla čím dál studenější a plavání ji už vysilovalo. Zavolala znovu na bratra, aby se vrátil zpátky. Ten se ale od ní vzdaloval čím dál více a lehátko už nebylo za oblými hřbety vln téměř vidět. Chtělo se ji brečet. Tak daleko od břehu nebyli už žádní lidé. Nikdo, kdo by jí mohl pomoci. A nohy začaly pomalu vypovídat službu.  

                                                                       II.

            Kousek od břehu seděl u stanu Luděk se svou ženou Evou. Měli odpolední siestu po kempinkovém obědě, který se skládal z vařených brambor a hovězího guláše z konzervy. Luděk si dopřával jedno dobře vychlazené pivo a Eva popíjela kávu. Konverzace nebyla téměř žádná, neboť se po obědě pohádali kvůli dětem. Ondra si chtěl vzít do vody lehátko a Luděk mu to nechtěl dovolit. Je prý vítr a lehátko by mohlo uplavat. Ale Eva se snažila muže přesvědčit, ať to dětem dovolí. Vždyť o nic nejde. A i kdyby se stalo a lehátko uplavalo, vždyť to nestojí svět.

            „Opovažte se vrátit bez lehátka, když už si ho musíte brát s sebou,“ hřímal na ně otec. Ale děti byly šťastné, že jim ho matka nakonec usmlouvala a tak celé rozjařené nesly svůj poklad k vodě.
„Jen dopiju kávu, tak za vámi přijdu,“ slíbila Eva svým dětem.

A tak tu teď seděla a dívala se do hrníčku s černou horkou kávou. Přemýšlela, jestli by přece jen neměla s Luďkem znovu promluvit, ať není na děti tak přísný. Zkoušela to už tolikrát, že jí to občas přišlo jako zbytečné plýtvání slovy a energií.

 Sledovala ho zpod víček svých očí. Tvářil se tak spokojeně u svého pivka. Sama nikdy nevěděla, do jaké míry je s ním ze zvyku a do jaké míry ho má ráda. Děti ji občas prosily, ať se s ním rozvede, ale nenacházela v sobě sílu se rozhodnout. Neuměla si představit jiný život. Byly chvíle, kdy už rozhodnutá byla. To když přehnal svou obvyklou míru v alkoholu a doma bylo krušno. Naštěstí to bylo zřídka.
„Jdu za dětmi,“ řekla pouze a položila hrníček. Žádná reakce, ani ji nečekala. Zvedla se a vyrazila ke břehu Balatonu. Měli štěstí, že v kempu, kde bydleli, byla zároveň i pláž. Nebyla sice moc velká, ale děti se mohly alespoň koupat tak často, jak chtěly.

Šla bosa a do nohou ji hřálo příjemné teplo. Těšila se, až si smočí nohy v chladivé vodě. Už viděla rozdováděné vlnky obrovského jezera. Přidala do kroku a stoupla si na břeh. Vyhlížela Ondru a Moniku. Neviděla však ani jednoho. Vlezla do vody a zaclonila si rukou oči proti odpolednímu slunci. Stále nic. Začala malinko propadat panice.
„Ondro, Moniko!“ zakřičela.
Nic. Kde by jen mohly být, honilo se jí hlavou. Rákosí po levé straně jemně šustilo ve větru, několik dětí si u břehu plácalo napůl z bláta a napůl z písku hrad, ale jí se nikdo neozýval.
Vždyť měly s sebou lehátko, kam mohly jít? Nebo že by se vrátily ke stanu a ona se s nimi minula? Ano, tak to určitě bylo. Šla tedy zpátky rychlým krokem ke stanu. Ale hned jak se blížila k jejich plátěnému obydlí, viděla, že u stanu nejsou. Běžela tedy zase zpátky k vodě.
„Moniko, Ondro!“ křičela několikrát za sebou.

Jak sledovala vodní hladinu už se slzami v očích, přijel ke břehu člun. Z něho vystoupila mladá žena s mužem. Evin zrak spočinul na dně loďky. Seděl tam Ondra a vedle něho leželo modré lehátko.

 Tělo Moniky vylovila pobřežní hlídka dvě hodiny poté.