Písmák Měsíční třpyt
Měsíční třpyt
Říkalo se o ní, že je jiná. Říkalo se to dříve, tím spíše se to říká nyní. Ačkoli…kde je ta, o které se to říká.
Patricie seděla vkavárně kousek od svého pracoviště, kterým byl malý antikvariát na okraji města.
Oliver
Oliver
Už od dětských let miluji kočky. Vyrůstala jsem na vesnici a babička vždycky nějakou měla. Byly to lepší hračky než panenky. Co jsem se jich navozila vkočárku.
Krvavá mince
Krvavá mince
I. Jitka
„Dnes nebo nikdy,“ říká můj vnitřní hlas. „Musím to zkusit, nebo ji navždy ztratím“, i to se mi honí vhlavě. Je prostě úžasná.
Černá růže
Černá růže
Již od dětství mám slabost pro hřbitovy. Táhne mě tam ten magický závan věčnosti, čehosi tajemného, mimo oblast lidského chápání. Ktomu našemu vede kraťoučká cestička lemovaná topoly, které jsou nejkrásnější na podzim. Pohled na zbarvující se padající listí naplňuje mou duši posvátným klidem něčeho, co končí.
V hlavní roli závist
Vhlavní roli závist
Nádherné ráno uprostřed září, nebýt švitořících dětí pospíchajících do školy, jeden by si myslel, že vládu nad časem má ještě srpen. Stejně tak pospíchají do práce Vilma sJiřinou. Obě ovšem zjiné části města.
Vilma bydlí na moderním sídlišti se svým čtyřnohým přítelem Matýskem, roztomilým tříletým yorkšírem.
Lehátko
Lehátko
I.
„Ondro, neblázni, poplav zpátky, vždyť se utopíš. “ křičí Monika na svého desetiletého brášku. „Ne, bez toho lehátka se zpátky nevrátím,“ nese vítr jeho slova pronesená udýchaným a ustrašeným hlasem.
Pavučinec
Pavučinec
I.
Vím, že ho nenávidím. Tu jeho navenek dokonalou povahu. Ten jeho bezchybný charakter.
Bezmasý rytíř
Bezmasý rytíř
Nemám moc ráda ten kousek cesty temným parkem podél hřbitovní zdi, obzvláště vpodzimním a zimním čase, kdy se temné kouty tváří tak tajemně a strašidelně. Přesto tudy pravidelně chodím každý den domů zpráce už pár let bez újmy na zdraví. Jen dnes mi to tu připadá nějaké jiné. Je to tou mlhou, co se válí při zemi nebo jen tím, že pouliční lampa svítí méně jasně než obvykle a vsilném větru se komíhá ze strany ze stranu.
Pohřebiště snů
Pohřebiště snů
I.
„To je hrůza, zase není kde zaparkovat,“ pomyslela jsem si, když jsem se vrátila po náročném pracovním dnu domů. A ještě ke všemu tak hustě chumelí. Budu muset večer zajet pro oba kluky, protože mají na stadionu trénink.