Myši patří do nebe aneb filosofická úvaha o smrti a životě

Pro svou filosofickou úvahu jsem si vybrala knihu Myši patří do nebe od spisovatelky Ivy Procházkové.  Ačkoli, anebo právě proto, že se jedná o knihu určenou dětským čtenářům, lze v ní najít mnoho myšlenek, které v sobě skrývají hlubší význam a nutí čtenáře k tomu, aby si začal klást otázky po smyslu života a po smyslu smrti a hledal na ně odpovědi ve svém vlastním životě, ve zkušenostech, které léty nasbíral, v názorech, které si osvojil (potud je kniha pochopitelná hlavně pro dospělé čtenáře), ale především ve své fantazii a ve své schopnosti zkoumat a nahlížet svět s filosofickým, zcela přirozeným a nepředpojatým zaujetím (tento princip je zejména dětskou doménou).  Zjednodušeně řečeno, vše co potřebujeme k pochopení světa, v němž se nacházíme, je dětská zvídavost a radost z poznání. Tímto se rovnou dostávám k domněnce, že filosofie výchovy se přímo týká dětí. Učí nás, jak máme vstupovat do dětského světa, či jak umět probudit v sobě dítě, které je stále ukryto hluboko v našem podvědomí a dívat se na svět opět pohledem plným údivu a zájmu o všechno kolem nás. Jostein Gaarder v knize Sofiin svět (aneb Román o dějinách filosofie) říká: ,,Jediné, co potřebujeme k tomu, abychom byli dobrými filosofy, je schopnost divit se.“ Z tohoto titulu je vlastně možné říci, že děti jsou těmi nejlepšími filosofy. A možná mnohem lépe ony vychovávají nás než my je, ale to je domněnka hodná samostatné úvahy. Tématem této úvahy je však především smrt.

       Kniha Myši patří do nebe je příběhem o tom, co se s námi stane po smrti. Téma smrti je ve filosofii jednou z hlavních otázek už od samého počátku dějin filosofie. Stejně jako otázky - z jaké pralátky (či pralátek) vznikl svět? (tímto se zabývala zejména antická, předsokratovská filosofie), jak se na světě ocitl život, rostliny, živočichové a také my lidé?, proč žijeme a jak máme jednat v souladu s přírodními a mravními zákony, abychom naším způsobem života nenarušili rovnováhu, která je pro život na Zemi nepostradatelná? (na což se v naší postmoderní době možná už úplně zapomnělo).

       Stejně tak lidi vždycky zajímalo, co nás čeká po smrti. Je vědecky dokázáno, že naše tělo se po pozbytí svých tělesných funkcí začne rozkládat a „v prach se obrátí“, ale zatím se nikomu nepovedlo ani dokázat, ani vyvrátit, zda existuje duše a co se děje po smrti s ní. Můžeme tedy ,,jen“ věřit. Slovo „jen“ zde však trošku ztrácí svůj význam, protože víra je většinou nejsilnější provaz, kterého se v životě můžeme chytit. Řada náboženství nám nabízí různé možnosti, se kterými se můžeme ztotožnit.

       Křesťanství hovoří o životě věčném v Nebi spolu s Bohem a Ježíšem Kristem, naproti tomu východní náboženství nám nabízejí představu koloběhu, do kterého naše duše vstupují prostřednictvím reinkarnace. Vysvobozením z koloběhu stále se opakujícího života a smrti je nirvána, kdy naše duše dosáhne osvícení, přestane lpět na materiálních hodnotách, zcela se očistí od světského způsobu myšlení a může opustit veškerou existenci.

       Spisovatelka Iva Procházková nám ve své knize Myši patří do nebe nabízí syntézu prvků křesťanské víry, východních náboženství a vlastní fantazie. Duše myšky Šupito po smrti přichází do Nebe. Avšak v knize není zmínka o tom, že by v Nebi byl nějaký Bůh. U brány není klíčníkem svatý Petr, nýbrž koza, která má jména mrtvých zapsána v obrovské hlávce zelí. Při hlubším zamyšlení dojdeme k závěru, že je to zcela logické. Člověku je vlastní kniha, zatímco koze je mnohem víc vlastní hlávka zelí. Ostatně ne nadarmo říkáme o staré knize ve špatném stavu: ,,To je ale salát!“

       Důležité  je, že v knize nevystupuje žádný člověk. Spisovatelka se orientovala čistě na zvířecí příběh. Je však možné a dokonce zcela přirozené hledat pod různými druhy zvířat typické lidské vlastnosti podle zavedených klišé – liška je mazaná, myška ustrašená, sova moudrá, medvěd stále nabručený, hlemýžď pomalý, pes věrný, kočka falešná… atd. Avšak úkolem dobrého (nejen) zvířecího příběhu je tato klišé nabourávat. Např. v Malém princi byla liška nejmoudřejším tvorem, se kterým se Malý princ na naší Zemi setkal a o mazanosti, či vypočítavosti nebyla řeč. A takových příkladů bychom našli v literatuře jistě celou řadu.

       Ani Iva Procházková se nedrží černobílého „mustru.“ A tak se např. setkáváme s ježkem, který strašně pomlouval, s bezelstným krokodýlem, slepýšem, který ze všeho nejvíc zbožňuje závody v rychlosti atp. Iva Procházková nepřipisuje zvířatům typické vlastnosti, ale ani jejich protiklady. Vymýšlí jim vlastnosti, které se samotným zvířetem, jakožto symbolem nikterak nesouvisí. Nejzajímavější ze všech zvířátek je dvojice myšky Šupito a lišáka Bělobřicha, kteří byli na Zemi úhlavními nepříteli, ale v Nebi se z nich stali nejlepší přátelé, protože v Nebi se veškeré rozdíly mezi zvířaty, mezi dravci a jejich oběťmi stírají. Zajímavým motivem je to, že se duše zvířat do nebe dostávají na loďce přes Jezero Rozloučení. Zde se totiž nabízí asociace s bájnou Řekou Zapomnění (či Řekou Mrtvých) a tajemným převozníkem Cháronem. Můžeme v tom spatřit další inspirační pramen spisovatelky.

       Nebe Ivy Procházkové nám v lecčems může připomínat Platónovu teorii o světě jevů a o světě idejí. Zatímco svět, v němž žijeme a v němž tedy žila i ústřední postavička knihy, myška Šupito, je světem jevů, Nebe představuje svět idejí, kde se všechno nachází ve své dokonalé podobě, kdežto ve světě jevů je to různě pokřivené, deformované, zkrátka nedokonalé, protože jevy jsou pouhým otiskem, odrazem ideálu. V Nebi se duše zvířat okoupaly a získaly průsvitnou a zářivou barvu. Jejich podoba (forma) zůstala stejná jako zaživa, ale získala navíc jakýsi odlesk, byla pak ještě o mnoho hezčí a dokonalejší. Dá se tedy předpokládat, či uvažovat o tom, že předtím než se duše dostaly do světa jevů, vznikly, či byly obsaženy primárně ve světě idejí, kde měly mnohem dokonalejší podobu než jejich otisk ve světě jevů.

       V Nebi neubíhal žádný čas, stále svítilo slunce, kvetly louky a duše zvířat si mohly jen hrát a užívat si legraci bez strachu, že jim hrozí nějaké nebezpečí, což bylo na nějakou dobu jistě ulehčující, ale setrvat v neměnnosti navždy…? Každý čtenář musel pocítit, že pokud by takto kniha pokračovala dál, nebylo by brzy o čem psát a ani co číst. Došlo by nevyhnutelně ke stereotypu. Tímto dospíváme k zajímavému poznání, že je mnohem pravděpodobnější teorie antického filosofa Hérakleita z Efesu, že svět je v neustálém pohybu (tato teorie je velmi dobře obhajitelná už jen prostým konstatováním, že stále něco vzniká a zaniká. Svědky takovýchto jevů jsme dennodenně, aniž si to uvědomujeme), kdežto Parmenidova teorie o tom, že svět je nehybný a nic se v něm nemění, nás dovádí k tomu, že tato situace by byla jednoduše neúnosná.

       Ačkoli zvířátka Ivy Procházkové již nejsou na světě, ale v Nebi, i ona musela dospět do fáze, kdy se pro ně „život“, který neubíhá, stal neúnosným. Proto spisovatelka přichází s novým motivem. Po uplynutí určité doby v Nebi (i když tam čas neplyne, takže toto tvrzení si vlastně odporuje) jsou zvířátka sezvána do kina, kterým je tělo obrovské velryby. Tam každá duše zhlédne svůj předešlý život a může se poučit z chyb, které učinila. A také může mít velké přání, které se jí v dalším životě splní.  Jak již bylo řečeno výše, z úhlavních nepřátel – myšky a lišáka – se stávají v Nebi nejlepší přátelé. Oba chtějí odejít zpátky na Zemi, do jejich lesa, který můžeme chápat jako symbol celého světa, ale trápí je fakt, že tam opět budou stát každý na druhé straně pomyslné barikády. Lišák bude dravec, myška oběť. Proto si myška v kině z celého srdce přeje, aby se narodila v příštím životě jako liška. O tom, co si přeje lišák, na tomto místě spisovatelka výmluvně mlčí, a proto každý vnímavý čtenář okamžitě dostane nepříjemnou předtuchu…, která se téměř v závěru knihy potvrzuje. Lišák si přál ze všeho nejvíc narodit se v příštím životě jako myšák.

       I přesto nás spisovatelka překvapí nečekaným koncem. Mnoho čtenářů jistě napadlo opět zavedené klišé:,,Tak a je to. Myška se narodí jako liška, lišák jako myšák a ona mu alespoň vrátí to, co on jí provedl v minulém životě a budou si kvit. Všechno, co uděláme v životě špatně, se nám v tom příštím vrátí.“ Ale když se zamyslíme hlouběji a důkladněji, přijdeme na to, že takto to fungovat nemůže, anebo to tak alespoň nemůže fungovat napořád. Jednou musí dojít k zásadnímu zlomu, protože pak by se naše duše nikdy nevymanily z koloběhu života a smrti, z koloběhu křivd a oplácení, křivd a oplácení, křivd a oplácení… Proto se na konci knihy dočítáme, že Šupito se sice narodila liškou a Bělobřich myšákem, ale jejich přátelství bylo silnější než myšlenka na pomstu, ale také silnější (a to je možná mnohem závažnější zjištění) než osudové předurčení, danost, která je na světě uznávána za obecně platnou: ,,Liška je dravec a loví myši.“

       Každý může samozřejmě namítnout, že se jedná o knížku pro děti, o pohádku a v pohádkách je možné všechno. Ale na to existuje prostá odpověď (a nebo možná také otázka?): ,,A Proč by to tak nemohlo být i v životě?“ Člověk se rodí jako svobodná bytost s neomezenými možnostmi a bez předsudků. Řečeno slovy Johna Locka, rodíme se jako tabula rasa, čistá nepopsaná deska. Až v průběhu života získáváme mnohé postoje a pohledy na věci kolem nás, zabředáváme do stereotypů a klišé, kterými se to kolem nás jen hemží, osvojujeme si návyky a zejména zlozvyky celé společnosti a tomu se říká socializace. Anebo také ztráta sebe sama…? Ztráta schopnosti žít v souladu s přírodou, ustrnutí v nepřirozeném, umělém a tedy i logicky nemocném světě plném zla a nejistoty. Což je patrné zejména v naší době, ve světě 21. století, ve světě postmoderny, zkrátka v našem světě. Ve světě, jenž tvoříme právě MY. Musí to tak ale být? Na odpověď není třeba čekat. A proto bez váhání říkám: ,,Nemusí.“ Každý z nás má možnost v průběhu života dospět k tomu, že lze žít jinak, mnohem lépe, vrátit se k původním hodnotám a tradicím společnosti. Té společnosti, která ještě dokázala žít v rovnováze (otázkou ovšem zůstává, která společnost to vlastně dokázala?).  

       Někomu na pochopení stačí jeden život, někomu (např. myšce Šupito a lišákovi Bělobřichovi v knize Myši patří do nebe) stačí dva životy a někomu by podle mého mínění nestačilo ani sto životů, aby pochopil a změnil svůj životní styl. Ale protože se říká, že naděje umírá poslední (a jistě pak jde také do nebe), tak můžeme stále doufat a především věřit. V co? To už je na každém z nás. A já bych řekla, že nezáleží na tom, zda je člověk muslim, křesťan, žid, buddhista nebo ateista. Stačí jen, že si vybere ve svém životě cestu dobra a po té kráčí až k okamžiku smrti, která je nevyhnutelnou součástí našeho života. Pro někoho jeho koncem, pro jiného novým začátkem a třeba jen vstupem do dalšího „levelu.“