Úvodník od autora Oldjerry

Táhnu s Písmákem čtvrtý rok. Není to moc, není to nejméně. Vždyť někteří Písmáci tu válčí od stvoření světa.
Je to náš svět, ne ?

Zažil jsem tady už celou řadu bojů i válek, které nakonec – z mého pohledu – vyšuměly do vytracena, aby nějaký čas byl klid a prostor pro normální tvorbu. Taková válka začínala světlým okrem (tedy nenápadně) a přes paletu reflexních barev končila berlínskou modří později rozpuštěnou v černé. Za nějaký čas se situace opakovala, jen s tím rozdílem, že začátek byl tmavozelený a přes citrónovou žluť a rumělku dospěl do růžového konce. Tedy probíhaly různě, byť byly v základech stejné – a pozor ! dospívám k jadérku věci.

Největší bolestí není zlomenina, ale nepochopení. Nepochopení vzniká buď velice nízkým IQ cíle, což tady snad nehrozí… anebo tím, že všichni mluvíme a nikdo neumí naslouchat. Je jisté, že ten, kdo neumí naslouchat, neporozumí. Jednotlivý případ není katastrofou, jenže skoro vždy se ta neporozumění řetězí, větví a odnožuje. Někdy – což je lepší případ – nedostatkem výživy zahyne, odezní. Když ale přeroste, stává se katastrofou – někdy – což je lepší případ – v zájmové skupině typu Písmáka. Jindy v celém národě – a to je fakt! katastrofa.
K čemu tolik slov? No nějak jsem tu centrální myšlenku uvést musel… a centrální myšlenka v duchu kohosi, kdo tu napsal, že úvodník má ukazovat cestu, zní :

Lidi – proboha! nemluvte tolik sami a naslouchejte druhým, hlavně těm, kteří mají co říct! Poslechem dobrých názorů si rozvíjíme obzor, špatné názory varují před slepými uličkami a pastmi. Co je dobrý a co špatný názor? To už je na samostatnou kapitolu…

Učme se naslouchat! Není to sranda : já se učím poslouchat celý život…

…a - bohužel - dodnes jsem se to nenaučil.