Nervozně

Trpíš-li ty, tak já jsem ztracen pláčeš-li, já jsem těsně před smrtí Na druhém břehu ti mávám.

Držíme si pěsti, má milá,
každý den se na břehu vídáme.
ty někde na řece Missisipi,
já na opačném břehu Svitavy.
Hledíme oba dolů, směrem k moři
trpíme nervovým sepětím pramenícím z lidí

Letmá věta, vlétla do tvých tajemných očí,
tvá mylná snaha, ji k sobě nepustit, už ustala.
Tvrdí- li někdo, že tolik bojů bylo vybojováno,
tolik životů zmařeno a mnoho mečů se zabodlo do země pro nic za nic,
hodně mi nalhává.

Snad jsem kámen, který občas změkne,
někdy jak plamen, který po tmavém vánku zhasne,
jediná má láska, ten utkvělý cit,
tam někde v nitru na tebe čeká jak nevadnoucí list.

V půlce cesty z Podvrší na sv. Kliment,
myslím na daleký zapad,
kde ty,
slunce mi ukryté vadneš.

Hledáš cesty,
klíče od dveří,
jak se dostat do hlubin mého jitření
já však jsem skrytý před světem
téměř jako poklad zkázy,
trpím jako ostatní v bolestném údolí,
vlna nakonec vše smete,
proud pohromy vojenské ze vzduchu na mně slétne.

Už přilétají, nebem se nese jejich zvuk,
jeden, druhý, čtvrtý, pátý.
Před chvílí narozený, teď v smrti.
Stále sám
před světem
tebou
ze strachu utíkám.

---