Setkání s andělem

     Otvírá oči a vidí východ slunce. Slunce oděné do rudého roucha. Nechápe kde je , neví co se stalo. Leží uprostřed pustiny. Jen ona a slunce. Slunce zalité krví. Pomalu vstane a rozhlídne se. Nic. Všude jen paprsky světla. Ticho. Snaží se vzpomenout. Dlouze pátrá ve vzpomínkách. Zelená tráva se jí zbarví do ruda. Cítí žár. Ten strašný křik a pláč co slyší jí ničí srdce. Ano. Oheň.

     Teprve teď si všimne svého ohořelého oblečení. Tělo má však bez zranění. Znovu se vydává do hlubin svých vzpomínek. Byl požár. Obrovský požár. Žádný únik před ním. Vzpomíná si na ten strašlivý žár. Bolest si však nepamatuje. Proč?! Nebylo kudy uniknout , ale nebyla tam sama. On tam byl s ní. Kde je on?! Je snad mrtvý? Při té myšlence jí do očí vhrknou slzy. Tolik ho miluje. Je pro ni vším . Je to důvod proč žije. Je nebo byl ? Krvavé slunce tančí po obloze stejně jako slzy po její tváři. Teplo nabírá na síle, stejně jako bolest v jejím srdci, stejně jako strach, který ji ovládnul. Sedí tu uprostřed pustiny, sama se svými slzami a útržky vzpomínek. Potřebuje obejmout. Objímá ji tu jen strach a beznaděj. Rty líbají horké slzy. Vlasy jí hladí paprsky slunce.

     Kde je on? Kde je vlastně ona? Měli mezi sebou takové pouto. Takovou lásku. Byl to její pozemský anděl. Byl nebo je ? Srdce jí krvácí. Zkapalněná bolest se jí valí po tvářích, kde ji vždycky hladil, po rtech, kde ji líbával, až zpátky do srdce, kde ho stále má. Náhlý příval energie ji donutí vstát. Opět se rozhlédne po krajině. Přád stejná pustina. Naivně si myslela, že jejímu zraku snad něco uniklo. Ach ano. Naivně ! Rozběhne se. Chtěla by vzlétnout, avšak stále je připoutána k zemi. K jejím myšlenkám, k její bolesti. Čím víc chce létat , tím víc se jí srdcem šíří ta strašná bolest. Vyčerpaně padne k zemi. Tady prostě není život, ale odsud není úniku. Leží na tvrdé zemi a kouká na slunce. Chtěla by také na oblohu, jít tančit po hvězdných výšinách. Vidět na všechny lidi, koukat na ty krásné láskyplné příběhy. Chtěla by tam, kde není smutek, bolest a beznaděj. Těď tu leží, uprostřed pustiny a nemá kam jít. Je rozhodnutá zemřít tady. Přesně na tomto mísně. Zůstane tu ležet až do konce. Počká tu na NI.

     Polední žár jí spaluje. Její vyprahlé hrdlo touží po kapce vody, stejně jako její rty po polibku. Se zavřenýma očima tu leží celé hodiny. V objetí strachu celé dny. V bolesti z něšťastné lásky celé věky. Leží a pláče. Náhle ji však naplní štěstí. Neví co se stalo, ale cítí se šťastná. Slzy z tváří zmizí.

     Pomalu otvírá oči. Hvězdná záře ji oslepuje. Nechá se pohlcovat tím krásným světlem, které po chvíli začne opadat. Pomalu rozeznává obrysy křídel a bílého roucha. Anděl však náhle padne k zemi. Štěstí jí začína opouštět. Vidí jeho ohořelá křídla. Roucho zničené ohněm . Ptá se, co se stalo. Anděl mávne rukou a jí se před očima ukáže další hrstka vzpomínek.... Oheň už je čím dál blíž , chystá se ji zabít a v tom se objeví obrovská záře. Cítí objetí andělských křídel, zvuk praskajícího dřeva a žár se od ní vzdaluje. Je moc slabá a usíná....Teď už ví co se stalo. Ten anděl ji zachránil. Zachranil její život a nyní umírá. Neví co dělat. Ptá se jen proč. Proč?! Na andělské tváři se objeví úsměv. Zná všechny její myšlenky. Pohladí ji po vlasech . Snaží se znovu obnovit to štěstí , ale nejde to. Je moc slabý. V slze co mu stéká po tváři je víc než jen bolest. Je v ní celá tíha andělského poslání. Ona už také pláče. Ztrací svého anděla. Položil svůj život , aby ona mohla žít. Ví , že slova jsou zbytečná. Ihned ji hlavou zazní co chtěla slyšet. ,,Každý má svého anděla. Chránil jsem tě a všechnu bolest snášel za tebe. Vždycky. Nyní mě potkal nevětší úděl andělů, položit za tebe život. Každý anděl udělá vše pro to aby ostatní zachránil. Až si pro mne přijde smrt, budu mít na chvíli dostatek síly dostat tě opět domů. On tam na tebe čeká. Neboj se. Taky měl svého anděla který za něj položil život. Za něj a za vaši lásku.“ Anděl ji naposledy objal , objevila se obrovská záře a náhle byla zase doma. Na znamení díku jej políbila . Štěstí , které cítila v jeho přítomnosti zmizelo spolu s ním. Uviděla svého pozemského anděla, svou rodinu, ale neměla sílu dostat se k nim. Padla k zemi a plakala...