Marné čekání

    Zde se neměří čas na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí a tepů srdce. Tady už lidé odpočítávají jen zkracující se údery srdce.

   Čekal tu už hodně dlouho. Jeho naděje se začala pomalu vytrácet po tom, co musel v nemocnici zůstat už napořád. Ze začátku to bylo snadné. Musel brát nějaké ty prášky a pravidelně chodit na kontroly. Pak ale stačilo ujít deset metrů a zadýchal se. Nedošel ani do schodů a jediná možnost byla hospitalizace.

   Jeho srdce pomalu umíralo a on marně čekal na jiné.

   Bylo od něj odporné, hnusné, doufat v něčí smrt, aby tím zachránil svůj život. Ale co jiného měl dělat? Neměl jinou možnost.

   Chtěl žít. Ano. On chtěl žít. Ale copak se dá žít na úkor někoho jiného? Dá se žít s tím, že žijete, protože někdo zemřel? Když jiní s tím žijí možná to zvládne i on.

   Chtěl toho přece ještě tolik říct. Tolika lidem, jak moc mu na nich záleží.

   Nemluvil se svou dcerou. Nenáviděl se za to, co jí tenkrát řekl, když odcházela se svým nynějším manželem. A jsou spolu přece tolik šťastní. Dokonce mají malého chlapečka. Ještě ho neviděl. Tolik by si přál přivinout ho k sobě a políbit ho na dětská růžová líčka. Tolik by si přál pochovat ho na klíně, nebo mu udělat radost dřevěným koníkem. Dokonce i jeho syn s ním měl rozepře. Nelíbilo se mu totiž, jakou si vybral vysokou školu. Odešel z domu v osmnácti a už se nevrátil. Jeho žena mu tohle nikdy neodpustila. Jemu samému je ze sebe zle.

   Byl na svého syna hrdý. Nešel sice na školu, kam si přál on, ale šel za svým snem. Šel na uměleckou školu. Bude z něj určitě dobrý malíř. Kdyby měl možnost, řekl by mu, že je na něho hrdý. Jak moc mu přeje, aby mu všechny jeho sny vyšly.

   Proč jen musí být tolik paličatý? Proč nikdy nedokázal říct: Mám tě rád?

   Nikdy nevyjádřil co cítí a teď toho lituje. Všeho co kdy udělal. Jak se choval ke své rodině. Jak ztratil všechny své blízké, jak už se doma manželce nemohl podívat do očí.

   Teď bude umírat sám. Bez milující rodiny. Bez přátel. Jenom kvůli jeho zahořklosti a trpkosti. Zahořklý stařec. Ano, to teď byl. To se z něj stalo.

   Uznal svou chybu a již polomrtvé srdce mu rvalo na kusy to, že s tím už nemohl nic dělat.

   Dveře jeho pokoje se rozrazily a dovnitř vjela nosítka a za nimi doktor.

   ,,Pane Robertsi? Máme pro vás vhodné srdce.‘‘